ECLI:CZ:US:2016:3.US.1157.16.1
sp. zn. III. ÚS 1157/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele F. P., zastoupeného JUDr. Markétou Brunovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Filipova 2019, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2015 č. j. 6 Tdo 1316/2015-33, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a a) Nejvyššího státního zastupitelství a b) D. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, ústavní zásada presumpce neviny, jakož i právo vyplývající z čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 26. 3. 2015 sp. zn. 51 T 150/2012 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle ustanovení §329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), spáchaného v jednočinném souběhu se zločinem ublížení na zdraví podle ustanovení §146 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Uvedených deliktů se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tak, že jakožto policista provádějící zákrok proti D. J. (dále jen "poškozený") kopl tohoto úmyslně velkou intenzitou pravou nohou do oblasti rozkroku, čímž mu způsobil závažné poranění genitálií, v jehož důsledku muselo být poškozenému operativně odebráno pravé varle. Stalo se tak v situaci, kdy poškozený stál zády k policejnímu vozidlu a nekladl přítomným policistům aktivní odpor. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. K závěru o stěžovatelově vině dospěl obvodní soud zejména na základě výpovědi poškozeného, kamerového záznamu uvedeného zákroku, lékařských zpráv a znaleckých posudků z oboru lékařství. Obvodní soud zároveň odmítl tvrzení obhajoby, že provedený zákrok byl přiměřený okolnostem a nebylo prokázáno, že jím bylo způsobeno zranění poškozeného.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl rozsudkem ze dne 28. 5. 2015 sp. zn. 7 To 200/2015. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry soudu nalézacího.
4. Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V něm shledal, že stěžovatelovy námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Případný nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a závěry soudů, jejichž existenci stěžovatel namítal, nedosáhl dle Nejvyššího soudu intenzity tzv. extrémního rozporu, jež může být jako jediný důvodem pro jeho zásah do hodnotící činnosti soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud označil úvahy nalézacího a odvolacího soudu za logické a odpovídající obsahu provedených důkazů. Mezi těmi existovaly sice rozpory, ale s nimi se soudy přijatelným způsobem vyrovnaly. Neporušily přitom dle dovolacího soudu ani zásadu in dubio pro reo, neboť skutkový stav byl zjištěn spolehlivě a soudy o svých závěrech žádné pochybnosti neměly. Nejvyššímu soudu pak nepřísluší tyto závěry podrobovat dalšímu přezkumu. Na ten nemá stěžovatel dle napadeného rozhodnutí ani ústavní právo.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Dle názoru stěžovatele nastala v předmětném řízení situace důkazní nouze, v níž existoval toliko jeden usvědčující důkaz, a to výpověď poškozeného, jehož věrohodnost však nebyla přesvědčivě potvrzena, ba naopak spíše zpochybněna vzhledem k jeho opilosti v době zákroku a předchozími lživými vyjádřeními. Soudy se pak při hodnocení jeho výpovědi nedržely závazných závěrů judikatury Ústavního soudu. Soudy dle stěžovatele zcela pominuly důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele a porušily tak princip in dubio pro reo a zásadu presumpce neviny, jak jsou vymezeny v judikatuře Ústavního soudu. Zvláště upozorňuje na revizní znalecký posudek, jehož zpracování bylo nařízeno z důvodu pochybností v předchozím řízení. Ačkoliv tento nový znalecký posudek nevyslovil kategorický závěr v neprospěch stěžovatele, došlo k následnému stěžovatelovu odsouzení, jako by již žádné pochybnosti neexistovaly. Nejvyšší soud pak tato pochybení nevzal v potaz a zcela nepřiléhavě argumentoval výkladem ustanovení trestního řádu a judikaturou Ústavního soudu. Ponechal tak jediný usvědčující důkaz zcela osamocen a objektivně nevěrohodný. Úzké pojetí dovolacích důvodů, konkrétně důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, je pak dle stěžovatele porušením čl. 13 Úmluvy, neboť jeho prostřednictvím Nejvyšší soud odmítá přezkoumávat soudní rozhodnutí nerespektující ústavní principy spravedlivého procesu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
6. Dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byl přitom veden následujícími úvahami.
8. Ústavní soud jako specializovaný orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy soudů, kterým jediným přísluší posouzení otázky viny a případného trestu (srov. čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Proto zásadně neposuzuje důvodnost obhajoby stíhaných či odsouzených stěžovatelů, neboť jeho role spočívá především v posouzení toho, zda se s touto obhajobou ústavně přípustným způsobem vypořádaly obecné soudy. Z toho důvodu zpravidla nelze toliko zopakovaným námitkám z původního soudního řízení přiznat opodstatněnost v řízení o ústavní stížnosti. Tak je tomu i v projednávané věci, kdy stěžovatel opakuje svou interpretaci provedených důkazů, resp. jejich relevanci ve vztahu k dalším důkazům, čímž jednání vytýkané mu napadenými rozhodnutími buď popírá, nebo ospravedlňuje, a zcela přehlíží závěry soudů, které se s touto jeho obhajobou obsáhle vypořádávají. Tím se pokouší Ústavní soud postavit do pozice, která mu dle ústavního pořádku nenáleží. Takto musí Ústavní soud vyhodnotit námitky týkající se obsahu revizního znaleckého posudku, věrohodnosti poškozeného a existence tzv. extrémního rozporu, resp. dodržení zásady in dubio pro reo (srov. str. 9 až 11 rozsudku nalézacího soudu, str. 5 až 7 rozsudku odvolacího soudu a str. 6 až 8 usnesení Nejvyššího soudu). V tomto směru se soudy se stěžovatelovou obhajobou vypořádaly, dokonce včetně uvedení ústavněprávních argumentů a relevantních rozhodnutí Ústavního soudu, přičemž stěžovatel tyto jejich obsáhlé závěry zcela pomíjí, resp. s nimi vyjadřuje toliko obecný nesouhlas. Ústavní soud proto může na právní závěry soudů plně odkázat.
9. Co se týče skutkových námitek, tedy zejména rozporů mezi jednotlivými důkazy, odkazuje Ústavní soud stěžovatele na závěry napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který v jeho odůvodnění neobvykle podrobně rozvedl podmínky, za nichž by mohly Nejvyšší soud a Ústavní soud zasáhnout do hodnotící činnosti soudů nižších stupňů. Vzhledem k tomu, že každý dílčí závěr obecných soudů byl podepřen konkrétním důkazem, přinejmenším výpovědí poškozeného, která však nezůstala v hlavních sporných otázkách osamocena, nemohl v hodnocení soudů vzniknout tzv. extrémní rozpor (závěr, který je zcela bez opory v provedeném dokazování). Stejně tak nemohlo dojít k porušení zásady in dubio pro reo, neboť rozhodující soudy neměly o zjištěném skutkovém stavu žádné pochybnosti. Hodnocení obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy (např. vypovídajícími svědky) nemůže zásadně dosáhnout intenzity porušení principů spravedlivého procesu.
10. Poslední zbývající námitkou zůstalo stěžovatelovo tvrzení o nepřípustném zúžení dovolacího přezkumu, které ve svém důsledku znamená, že dovolací soud přehlíží porušování principů spravedlivého procesu. Ani s touto námitkou se Ústavní soud nemohl ztotožnit. Především proto, že z důvodů uvedených výše nedošlo v dané věci k porušení uvedených principů, nemohl Nejvyšší soud jejich porušení jen k očekávání stěžovatele napravit. V obecné rovině je pak nutné zdůraznit, že ústavní pořádek garantuje odsouzeným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Ve stěžovatelově věci se však Nejvyšší soud tvrzeným porušením ústavních práv obsáhle zabýval a neshledal jakékoliv jejich porušení.
11. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud návrh stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu