ECLI:CZ:US:2009:3.US.1257.09.1
sp. zn. III. ÚS 1257/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ JUDr. L. L., Ph.D., zastoupeného JUDr. Josefem Srbou, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 40, a 2/ Komory insolvenčních správců, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 633/49, zastoupené JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 40, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2009, č. . 29 Cdo 4254/2008-97, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2008, č. j. 14 Cmo 382/2007-75, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2007, č. j. F 96325/2007, F 109892/2007-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť jimi podle jejich názoru mělo dojít k porušení čl. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 20 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá následující.
Městský soud v Praze výše uvedeným usnesením zamítl návrh na zápis Komory komerčních právníků, o. p. s. (dále jen "společnosti"), do rejstříku obecně prospěšných společností (dále jen "rejstříku").
O odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že z "obecné lidské zkušenosti" vyplývá asociativní spojení pojmů "komerční právník" a "Komora komerčních právníků" s představou "zákonné stavovské organizace"; na tomto podkladě dovodil, že název společnosti umožňující "využití" této představy je klamavý a zavádějící, a tudíž právně nepřípustný. Podle názoru odvolacího soudu ostatně již samotný termín "komora" v přímé souvislosti s právní profesí spolehlivě navozuje dojem "zákonem zřízené organizace".
Dovolání stěžovatelů dovolací soud jako nepřípustné odmítl [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.].; vysvětlil, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež jsou v soudní praxi ustálené, resp. že je založeno na zhodnocení konkrétních okolností dané věci a nemá přesah do rozhodování věcí stejného druhu. V odůvodnění usnesení však připomenul, že povinnost zkoumat, zda název navrhovaný k zápisu není klamavý, ukládá rejstříkovému soudu ustanovení §200da odst. 1 o. s. ř., které platí i pro řízení ve věcech rejstříku obecně prospěšných společností (§5 odst. 5 zákona č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech).
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že se obecné soudy "spokojily s pouhými všeobecnými konstatováními" a svá rozhodnutí "nepodkládají ani žádnými zákonnými ustanoveními", jež by zápisu společnosti do rejstříku překážely. Soud prvního stupně posoudil název společnosti coby "zavádějící", aniž by upřesnil, z jaké zákonné normy vycházel. Neobstojí, míní stěžovatelé, ani poukaz na §200da odst. 1 o. s. ř., neboť "uvedené ustanovení hovoří toliko o posouzení klamavosti, nikoliv názvu zavádějícím, a navíc je o. s. ř. předpisem výlučně procesní povahy".
Stěžovatelé - rovněž ku podpoře závěru, že dovolání mělo být shledáno přípustným s ohledem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - namítají, že :
1/ Ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 248/1995 Sb. počítá jen s aplikací obchodního zákoníku a občanského soudního řádu o obchodním rejstříku, nikoli "ostatních ustanovení obchodního zákoníku", včetně jeho §10, jež se týká obchodní firmy.
2/ Ustanovení §10 obch. zák. není ve sledovaných souvislostech aplikovatelné též kvůli dikci ustanovení §2 a §8 uvedeného zákona, jež spojuje obchodní firmu výhradně s podnikatelským subjektem, kterým však obecně prospěšná společnost není.
3/ Označení obchodní firmy koliduje s ustanovením §10 obch. zák. až tehdy, je-li zaměnitelné s firmou jiného podnikatele a zároveň působí klamavě; tyto znaky, míní stěžovatelé, názvu "Komora komerčních právníků" nepříslušejí.
4/ K záměně dojít nemůže, pakliže "více jak deset let" neexistuje v rámci "Evropského hospodářského prostoru" jiný subjekt s názvem "Komora komerčních právníků"; v právním řádu přitom není stanovena "karenční doba", po kterou nelze zaniklý název užívat.
5/ Výklad znaků "klamavosti" není v judikatuře Nejvyššího soudu vyčerpávajícím způsobem podán; pojem "komerční právník" nezanikl spolu s Komorou komerčních právníků a pojem "komora" není vyhrazen výlučně stavovské samosprávě.
Stěžovatelé se též dovolávají "prozařování ústavy celým právním řádem", jakož i "zásad demokratického právního státu", zejména "in dubio pro libertatae" a "in dubio pro personae privatae".
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a neposuzuje proto rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17).
Ústavní soud též ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Ústavní soud je názoru, že vyložené podmínky jeho zásahu do rozhodování obecných soudů splněny nejsou.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Tak je tomu v dané věci.
Co do námitky proti odůvodnění rozhodnutí obecných soudů se připomíná, že Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz v. Španělsko, stížnost č. 30544/96, odst. 26, konstatoval, že podle ustálené judikatury soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založená. V dalších rozhodnutích (kupříkladu ze dne 19. 4. 1994 ve věci Van de Hurk v. Nizozemsko, stížnost č. 16034/90, odst. 61, ze dne 9. 12. 1994 ve věci Ruiz Torija v. Španělsko, stížnost č. 18390/91, odst. 29, ze dne 9. 12. 1994 ve věci Hiro Balani v. Španělsko, stížnost č. 18064/91, odst. 27, a ze dne 19. 2. 1998 ve věci Higginsová a další v. Francie, 1998, stížnost č. 20124/92, odst. 42) však konstatoval, že rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí, pročež musí být posuzován ve světle okolností každého případu, a závazek odůvodňovat rozhodnutí nemůže být chápán tak, že je vyžadována podrobná odpověď na každý argument. Podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59-60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu.
Zůstává dále nepřehlédnutelné, že pokud stěžovatelé zároveň tvrdí, že obecné soudy nekonkretizovaly dostatečně hmotněprávní normy, na jejímž základě rozhodly, a sami obšírně polemizují s podaným výkladem §5 odst. 5 zákona č. 248/1995 Sb. a §10 obch. zák., staví se těmito námitkami do pozice vnitřního argumentačního rozporu.
Není jakéhokoli přesvědčivého argumentu proti výkladovému východisku, jež spočívá v důrazu na to, že rovněž §10 odst. 1 obch. zák. je pro svoji funkční vazbu k §200da odst. 1 o. s. ř. (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 970) "ustanovením obchodního zákoníku o obchodním rejstříku" ve smyslu §5 odst. 5 zákona č. 248/1995 Sb.
Již z toho, že §5 odst. 5 zákona č. 248/1995 Sb. odkazuje na "ustanovení obchodního zákoníku a občanského soudního řádu o obchodním rejstříku", je předvídatelné, že obecně prospěšné společnosti ve vymezeném rozsahu podléhají právnímu režimu primárně uplatnitelnému vůči podnikatelům; aplikaci §10 odst. 1 obch. zák. v důsledku zvoleného normativního řešení pak zcela jistě nebrání okolnost, že je v něm nositel názvu označen pojmem "podnikatel".
Oporu v ustanovení §10 odst. 1 obch. zák. (ve spojení s §5 odst. 5 zákona č. 248/1995 Sb.) zjevně postrádá úvaha stěžovatelů, že klamavý název obecně prospěšné společnosti, pakliže není současně zaměnitelný, splňuje podmínky zápisu do rejstříku. Jestliže je název klamavý, jeho zákaz podmíněn zaměnitelností není (srov. dikci §200da odst. 1 o.s.ř.); jinak řečeno každý zaměnitelný název v sobě zahrnuje prvek klamavosti, nikoliv však každý klamavý název (v dosahu ustanovení §10 odst. 1 obch. zák. bez dalšího zakázaný) vede k zaměnitelnosti.
Ustanovení §10 odst. 1 obch. zák. (ve spojení s §5 odst. 5 zákona č. 248/1995 Sb.) co do rozhodných hledisek "klamavosti", resp. "zaměnitelnosti" názvu je příkladem normy s tzv. relativně neurčitým předpokladem (hypotézou), kdy o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů, je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria (přitom ale nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně).
Taková situace v dané věci však nenastala; směrodatnou "klamavost" názvu společnosti dovodily soudy z adekvátní skutkové základny a uplatněná hlediska jejich chápání daly - v kontextu regulačního rámce právního řádu, který zde charakterizuje existence samosprávných profesních komor, tj. veřejnoprávních korporací zřízených zákony a jimi též vybavenými veřejnoprávními pravomocemi - srozumitelně najevo (v podrobnostech lze odkázat též na odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 40/06). Znak "klamavosti" se neidentifikuje toliko názvem, nýbrž i obsahem, a potud odvolací soud opodstatněně argumentoval "klamavým" potenciálem záměny obecně prospěšné společnosti právě s těmito veřejnoprávními korporacemi.
K tvrzenému porušení čl. 20 odst. 1 Listiny se patří zaznamenat, že o výkon práva svobodně se sdružovat ve vztahu k institutu obecně prospěšné společnosti, stejně jako veřejnoprávní korporaci profesních samospráv (k níž obsahově "společnost" směřuje), již pojmově jít nemůže. Také "ústavněprávní" argumentace v podobě odkazů na čl. 2 a čl. 3 odst. 3 Listiny je - již pro svoji nekonkrétnost - nepoužitelná, a neopodstatněnost tvrzení o porušení práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny byla v předchozím doložena.
Tím je výše předznačený závěr, že ústavní stížnost stěžovatelů je návrhem zjevně neopodstatněným, odůvodněn; jako takovou ji Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2009
Jan Musil
předseda senátu