ECLI:CZ:US:2015:3.US.1275.15.1
sp. zn. III. ÚS 1275/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky Marcely Waclawikové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem MJur, advokátem BROŽ BROŽ VALA advokátní kancelář s. r. o., se sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě opatřeného datem 28. ledna 2014 č. j. 10 Co 575/2014-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 30. 4. 2015, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelka napadla shora označené soudní rozhodnutí s tvrzením, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") porušil její práva zaručená čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy České republiky. Současně Ústavnímu soudu navrhla, aby uložil krajskému soudu nahradit jí náklady řízení ve výši 8 228 Kč, a požádal o přednostní projednání věci podle §71d odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 24. 5. 2012 č. j. 49 EXE 2171/2012-18 byla na návrh oprávněné ESSOX s. r. o. nařízena na majetek stěžovatelky exekuce na částku 37 470,15 Kč s příslušenstvím. Usnesením krajského soudu ze dne 19. 9. 2012 č. j. KSOS 36 INS 20801/2012-A-7 byl zjištěn stěžovatelčin úpadek a bylo povoleno řešení tohoto úpadku oddlužením. Usnesením ze dne 27. 1. 2014 č. j.
KSOS 36 INS 20801/2012-B19 vzal soud na vědomí splnění oddlužení a stěžovatelku osvobodil od placení pohledávek věřitelů zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, věřitelů, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit. Dne 3. 9. 2014 rozhodl soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána exekučním příkazem č. j. 103 Ex 25548/12-33 o provedení exekuce přikázáním pohledávky srážkami ze mzdy povinné - stěžovatelky.
3. Dne 24. 9. 2014 podala stěžovatelka návrh na zastavení exekuce, načež soudní exekutor usnesením ze dne 29. 10. 2014 č. j. 103 Ex 25548/12-45 exekuci zastavil (výrok I) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a že se soudnímu exekutorovi nárok na náhradu nákladů exekuce nepřiznává (výrok III). Proti výroku II citovaného usnesení soudního exekutora podala stěžovatelka odvolání, avšak krajský soud je v záhlaví označeným usnesením v napadené části potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl totiž k závěru, že rozhodnutí soudního exekutora o nákladech řízení, jenž postupoval podle §89 exekučního řádu (dále jen "e. ř."), je věcně správné, neboť není dáno procesní zavinění na zastavení exekuce na straně žádného z účastníků.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že z napadeného usnesení není zřejmé, na základě jakých skutečností soud dospěl k závěru, že zastavení exekuce nebylo zaviněno oprávněnou, resp. že jeho argumentace je formalistická, v rozporu se zásadou ochrany slabší strany. Stěžovatelka byla nucena se bránit nezákonné exekuci poté, co bylo rozhodnuto o splnění jejího oddlužení a o osvobození od placení pohledávek, jedinou účelnou obranou bylo podání návrhu na zastavení exekuce prostřednictvím právního zástupce a v tomto ohledu byla úspěšná, protože exekuce byla zastavena.
5. Vzhledem k tomu jí měla být přiznána náhrada nákladů vůči oprávněné, což se však v důsledku nesprávného výkladu ustanovení §271 občanského soudního řádu nestalo. Dle stěžovatelky totiž mělo být rozhodováno dle zásady úspěchu ve věci, a to samostatně pro část exekučního řízení předcházející prohlášení úpadku (tj. o nařízení exekuce) a samostatně pro část následující (tj. řízení o zastavení exekuce). Oprávněná i soudní exekutor museli, resp. měli - s ohledem na veřejně přístupný insolvenční rejstřík a s přihlédnutím k postavení stěžovatelky jako slabší strany - o probíhajícím insolvenčním řízení vědět, přesto v exekuci pokračovali. V tomto bezdůvodném vymáhání pohledávky lze podle stěžovatelky spatřovat procesní zavinění na straně oprávněné.
6. Závěrem stěžovatelka upozorňuje, že problematika oddlužení se dotýká významného počtu osob, přičemž právní rámec důsledků oddlužení byl závěry krajského soudu popřen, a to v tom smyslu, že i přes stěžovatelčino oddlužení začal exekvovat, čímž došlo k popření smyslu a účelu oddlužení. Postup soudního exekutora a oprávněné byl podle stěžovatelky zneužitím jejich (vůči stěžovatelce silnějšího) postavení s evidentním ekonomickým cílem obohatit se na oddluženém laikovi, resp. ignorovat úspěšné oddlužení. V této souvislosti upozorňuje na ekonomickou provázanost zájmů oprávněného a soudního exekutora z důvodu, že oprávněný je pro exekutora zdrojem příjmů, a současně na ekonomickou slabost oddlužených osob, pro něž je problematické si zajistit právní zastoupení. S ohledem na to, že se zde střetávají dvě diametrálně rozdílné sociální skupiny, stěžovatelka vyvozuje - s odkazem na judikaturu Ústavního soudu - potřebu hledání spravedlivých řešení, k čemu prý nedošlo.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká krajskému soudu nedostatečné odůvodnění jeho rozhodnutí a nesprávnou aplikaci ustanovení §89 e. ř. s tím, že procesní zavinění, jde-li o zastavení exekuce, spočívá na straně oprávněné. Ústavní soud však výhrady, které stěžovatelka vznáší, nesdílí. V napadeném usnesení krajský soud vysvětlil, proč za daných okolností neshledal zmíněné tzv. procesní zavinění ani na straně povinné, ani oprávněné, a proč tedy žádnému z účastníků nemohla být náhrada nákladů řízení přiznána, přičemž adekvátně reagoval na stěžovatelčinu námitku, že soudní exekutor vydal předmětný exekuční příkaz v rozporu se zákonem, a to v tom smyslu, že toto jeho eventuální pochybení nelze přičítat oprávněné.
10. Vyvodila-li snad stěžovatelka procesní zavinění oprávněné z toho, že nesledovala, jak bylo o splnění oddlužení a o osvobození placení pohledávek krajským soudem rozhodnuto, Ústavnímu soudu není zřejmé, z čeho takovouto povinnost vyvozuje, zvláště v situaci, kdy je především věcí (a v zájmu) samotné povinné, aby reagovala na skutečnosti, jež nastanou (až) v průběhu exekučního řízení na její straně, a kdy lze (nanejvýš) uvažovat o odpovědnosti za možnou nezákonnost postupu při této exekuci na straně soudního exekutora, jak vysvětlil krajský soud. V souvislosti s upozorněním stěžovatelky na to, že soudní exekutor společně s oprávněnou údajně zneužili svého silnějšího postavení, že popřely smysl a účel oddlužení a obohatili se na její účet, dlužno dodat, že z ničeho nelze vyvodit, že by soudní exekutor vydal exekuční příkaz, ačkoli věděl o výše zmíněné skutečnosti, natož pak, že by takto postupoval ve spojení, resp. "spolčení" s oprávněnou, naopak poté, co stěžovatelka podala návrh na zastavení exekuce, tuto zastavil a současně rozhodl, že oprávněná ani on sám nemají právo na náhradu nákladů řízení, resp. exekuce, takže nelze hovořit ani o nějakém obohacení na jejich straně.
11. Ústavnímu soudu tak nezbylo, než uzavřít, že napadené soudní rozhodnutí je krajským soudem řádně zdůvodněno, přičemž z ničeho neplyne, že by právní závěry uvedeného soudu stran procesního zavinění účastníků bylo možné z nějakého důvodu považovat za z hlediska ústavnosti neakceptovatelný projev svévole, naopak tyto jsou zcela přiléhavé (byť toto hledisko relevantní není, neboť Ústavní soud, jakožto orgán ochrany ústavnosti, věcnou správnost interpretace a aplikace tzv. podústavního práva není oprávněn posuzovat).
12. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. S ohledem na výsledek řízení nebylo možné ani uložit krajskému soudu, aby nahradil stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Požadavku stěžovatelky, aby Ústavní soud postupoval podle §71d odst. 1 zákona o Ústavním soudu nebylo možné vyhovět, neboť dané ustanovení se týká jiného typu řízení před Ústavním soudem, nicméně v dané věci bylo rozhodnuto s maximálním urychlením, takže ani v případě, že by se jednalo o návrh ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu, bylo v této části návrhu učiněno nepochybně zadost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu