ECLI:CZ:US:2011:3.US.1277.11.1
sp. zn. III. ÚS 1277/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. května 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. A. C. T., zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, advokátem AK JANÁK ZEITHAML & spol. se sídlem nám. T. G. Masaryka 142, 261 01 Příbram 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. února 2011 č. j. 28 Cdo 4386/2010-424, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 2. 5. 2011, napadá stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2009 č. j. 28 Co 622/2006-386 jako nepřípustné.
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 6. 2006 sp. zn. 7 C 18/2004 bylo rozhodnuto, že žalobci jsou spoluvlastníky pozemku parc. č. 902/51 v kat. území Čelina, obec Borotice, zapsaného na LV č. 77 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Příbram, vymezeného geometrickým plánem ze dne 25. 11. 2005 č. plánu 257-940/2005. Ve prospěch vlastníků budov č. 57 a č. 58 v Cholíně bylo zřízeno věcné břemeno spočívající jednak v právu umístění žumpy pod povrchem pozemku, v právu umístění podzemního vedení, v právu oprav a údržby splaškové kanalizace a v právu přístupu a příjezdu vozidla pro odvoz splaškového odpadu ze žumpy. Dále byla tímto rozsudkem zamítnuta žaloba žalobců na určení vlastnictví k pozemku parc. č. 902/51 kat. území Čelina ve prospěch tam uvedených účastnic řízení.
O odvolání stěžovatelky rozhodl odvolací soud tak, že je neshledal důvodným, neboť při svém rozhodování vycházel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009 sp. zn. 28 Cdo 2873/2007. Odvolací soud dospěl rovněž k závěru, že zůstane nevydán pozemek parc. č. 902/61, který byl oddělen příslušným geometrickým plánem, neboť tvoří plochu nezbytnou k provozu "Hořovické chaty", přičemž výše označený geometrický plán vymezil obsah a rozsah zřízeného věcného břemene (zřízeného per analogiam podle §9 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb.).
Dovolací soud v ústavní stížností napadeném usnesení s odvoláním na ustanovení §9 odst. 5, §11 odst. 1 písm. c) a §22 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. dospěl k závěru, že v předmětné věci nezjistil, že by odvolací soud svým rozsudkem řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo by šlo o právní otázku dosud v rozhodování dovolacího soudu neřešenou. Proto dovolání odmítl.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení práva na ochranu vlastnictví (článek 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces (článek 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), k němuž podle jejího názoru mělo dojít tím, že v předmětném restitučním řízení "došlo ke kolizi dvou stejných ústavně chráněných práv různých subjektů, přičemž soudy všech stupňů bez zjevného důvodu upřednostnily práva jedněch vlastníků na úkor práv vlastníka jiného". Tímto způsobem prý došlo při nápravě křivd minulého režimu ke vzniku křivdy nové, která má přesahovat míru odstraňované křivdy. Soudy všech stupňů navíc nepostupovaly takovým způsobem, aby chránily práva nabytá v dobré víře.
Porušení svého práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatelka v údajném upřednostnění restitučních nároků na vydání výše označených pozemků před jejím vlastnickým právem, přičemž soudy nepostupovaly ve smyslu závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/94, neboť nestanovily podmínky, za jejichž splnění má přednost jedno základní právo či svoboda a podmínky, při jejichž splnění má přednost jiné základní právo. Stěžovatelka poukazuje na kritéria stanovená v citovaném nálezu, kterými jsou vzájemné poměřování základních práv, šetření podstaty a smyslu omezovaného práva či svobody (čl. 4 odst. 4 Listiny) a zdůrazňuje, že soudy nevyužily všechny možnosti, jak minimalizovat zásah do vlastnických práv stěžovatelky, jejíž majetek se tak stal uživatelný jen s nepoměrně většími obtížemi.
V souvislosti s tvrzením o porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatelka poukazuje na údajnou "zmatečnost a nepřezkoumatelnost odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu".
Tvrzené "zmatečnosti" předmětného usnesení spočívají jednak v nesprávně uvedeném rozsahu spoluvlastnických podílů jí označeného účastníka řízení, v nesprávném resp. zkomoleném příjmení několika účastnic řízení a v nesprávně vymezeném okruhu účastníků řízení.
Závěr usnesení je prý v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a z nich vyvozeným právním názorem a má mu též údajně scházet "smysluplné odůvodnění".
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatelkou tvrzené porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 (resp. čl. 6 Úmluvy) Listiny má spočívat na dvou okruzích námitek:
První skupinou je porušení principu proporcionality, k němu mělo dojít v předmětném pravomocně skončeném řízení tím, že obecné soudy (jejichž rozhodnutí však stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti nenapadá) "bez zjevného důvodu" daly přednost restitučnímu nároku oprávněných osob na vydání předmětných pozemků ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), před ochranou jejích vlastnických práv.
Ústavní soud se v celé řadě svých rozhodnutí zabýval problematikou překážek pro vydání nemovitostí v restitučních věcech oprávněným osobám podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (např. usnesení ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 2484/08, nález ze dne 23. 10. 2003 sp. zn. I. ÚS 754/01 N 123/31 SbNU 113 či usnesení ze dne 8. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 2830/10, všechny rovněž dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V nálezu sp. zn. I. ÚS 754/01 Ústavní soud reflektoval problém související s pojmy "plocha bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu staveb ubytovacích zařízení, které se na ní nacházejí" a konstatoval, že i když je v řadě případů řešení problému vydávaných pozemků značně komplikované a je vždy nezbytné vycházet ze specifických okolností každého případu, "vůdčím principem by měl být účel restitučního zákona, při jehož výkladu je zásadně třeba preferovat vydání původního pozemku či pozemků, pokud o to oprávněné osoby usilují a pokud to zákon nevylučuje". Interpretaci těchto pojmů podle názoru Ústavního soudu není třeba chápat příliš extenzivně a dovozovat, že jde-li o rekreační areál, nelze jej vydat, byť je rozsáhlý, neboť i když se na něm nacházejí např. odpočinkové plochy, hřiště a jiná zařízení, jako jsou asfaltové parkovací plochy, jde již "jen" o účel spojený s komfortem poskytované rekreace, nikoli o naplnění smyslu a účelu restitučního předpisu, o nějž v takovém řízení jde především.
Nelze opomenout, že právě ve výše citovaném nálezu se Ústavní soud zabýval ústavní stížností oprávněných osob, které v nyní projednávané ústavní stížnosti mají postavení vedlejších účastníků řízení, přičemž ve skutkově obdobné věci zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a rozhodnutí Okresního úřadu Příbram, pozemkového úřadu právě pro příliš extenzivně provedený výklad ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
Další námitky stěžovatelky se týkají údajné "zmatečnosti" odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu, spočívající v nesprávně označených účastnících řízení, v nesprávné výši jejich spoluvlastnických podílů či naopak absenci jména jiného spoluvlastníka v příslušné části rekapitulace řízení před obecnými soudy. Tyto námitky nelze považovat za natolik závažné, aby dosáhly úrovně porušení ústavnosti a tím i zásah do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Tyto nedostatky lze napravit opravou odůvodnění rozhodnutí. Podle ustanovení §164 o. s. ř. předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům.
Ústavní soud má zato, že v každém jednotlivém případě je třeba rozlišovat, o jak závažnou nesprávnost či chybu v psaní a počtech se v rozhodnutí jedná, přičemž ne každá chyba v psaní vyžaduje vydání opravného usnesení. Zjevným příkladem, kdy soud nemusí vydat opravné usnesení, jsou běžné písařské chyby - překlepy, které zejména v souvislosti s automatickými opravami textu mohou být způsobeny technickými korekcemi zejména neznámých příjmení či pojmů. Tyto překlepy, vyskytující se v odůvodnění usnesení, nemají vliv na obsah výroku příslušného rozhodnutí, jako je tomu v projednávané věci a nevyvolávají u účastníků řízení ani důvodné pochybnosti o jeho smyslu. Opravné usnesení by však muselo být vydáno v případě, že by k takovému pochybení došlo ve výroku rozhodnutí.
I když tedy v projednávané věci je třeba přitakat stěžovatelce, že při vyhotovení napadeného usnesení dovolacího soudu došlo v jeho odůvodnění k chybám v počtech a k písařským chybám, nejde o nesprávnosti takového rázu, které by změnily obsah či smysl usnesení, resp. by v jejich důsledku došlo ke vzniku právní nejistoty a k porušení práv rovnosti účastníků řízení či jejich práva na spravedlivý proces. Tuto skutečnost ostatně potvrzuje i stěžovatelka, neboť je jí velmi dobře známo, jak má správně znít text odůvodnění předmětného usnesení.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2011
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu