ECLI:CZ:US:2016:3.US.1279.16.1
sp. zn. III. ÚS 1279/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelek 1. VPI CZ, v. o. s., insolvenčního správce dlužníka KRATOLIA Trade a. s., sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8, a 2. KRATOLIA Trade a. s., sídlem Žukovova 59/34, Ústí nad Labem - Střekov, obou zastoupených JUDr. Kateřinou Radostovou, advokátkou, sídlem Břehová 208/8, Praha 1, proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu pro Ústecký kraj, Územního pracoviště v Ústí nad Labem, ze dne 29. července 2015 č. j. 1785265/15/2501-50523-507095, 1785334/15/2501-50523-507095, 1785357/15/2501-50523-507095, 1785379/15/2501-50523-507095, 1785409/15/2501-50523-507095, 1785424/15/2501-50523-507095, 1785445/15/2501-50523-507095, 1785456/15/2501-50523-507095, 1785465/15/2501-50523-507095, 1785478/15/2501-50523-507095, 1785490/15/2501-50523-507095, 1785502/15/2501-50523-507095, 1785517/15/2501-50523-507095, 1785535/15/2501-50523-507095, platebním výměrům na úrok z prodlení Finančního úřadu pro Ústecký kraj, Územního pracoviště v Ústí nad Labem, ze dne 12. listopadu 2015 č. j. 2227083/15/2501-50523-507095, 2227084/15/2501-50523-507095, 2227085/15/2501-50523-507095, 2227086/15/2501-50523-507095, 2227087/15/2501-50523-507095, 2227435/15/2501-50523-507095, 2227463/15/2501-50523-507095, 2227482/15/2501-50523-507095, 2227488/15/2501-50523-507095, 2227493/15/2501-50523-507095 a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 24. února 2016 č. j. 8733/16/5300-21441-702127 a ze dne 24. února 2016 č. j. 8734/16/5300-21441-702127, eventuálně proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - nečinnosti Odvolacího finančního ředitelství v řízení o odvolání druhé stěžovatelky proti výše uvedeným platebním výměrům, za účasti Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu pro Ústecký kraj, Územního pracoviště v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §168 odst. 4 a §243 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a zásah orgánu veřejné moci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelky napadly shora uvedené platební výměry, jakož i rozhodnutí prvního účastníka o zastavení řízení o odvolání druhé stěžovatelky proti těmto platebním výměrům, případně brojily proti samotnému ("faktickému") zastavení tohoto odvolacího řízení (jako "nezákonnému zásahu"), eventuálně nečinnosti prvního vedlejšího účastníka v tomto odvolacím řízení, přičemž se domáhaly, aby Ústavní soud konstatoval porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1, čl. 13 a 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a aby napadená rozhodnutí zrušil, případně aby předběžným opatřením podle §80 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prvnímu účastníkovi zakázal pokračovat ve zmíněném nezákonném zásahu a přikázal druhému účastníkovi obnovit stav před těmito zásahy, eventuálně - v případě, že by šlo o nečinnost - aby prvnímu účastníkovi uložil povinnost zdržet se nečinnosti a vydat rozhodnutí o odvolání.
2. Současně se stěžovatelky domáhaly vydání předběžného opatření podle posledně citovaného ustanovení, kterým by byla druhému účastníkovi uložena povinnost jednak zdržet se jakéhokoliv zadržování zajištěných/exekvovaných peněžních prostředků náležejících do majetkové podstaty druhé stěžovatelky a nakládání s nimi, zdržet se všech kroků směřujících ke krácení ostatních věřitelů v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. KSUL 74 INS 13161/2015, a zároveň se vyvarovat zneužití svého postavení jakožto správního orgánu v tomto insolvenčním řízení či jakékoliv další svévole při užití/využití/použití/započtení a jiném nakládání se zajištěnými/exekvovanými peněžními prostředky náležejícími do majetkové podstaty, a jednak vydat/vrátit zjištěné/exekvované peněžní prostředky náležející do majetkové podstaty.
3. Dále pak stěžovatelky navrhly, aby Ústavní soud uložil účastníkům nahradit jim náklady řízení ve výši, jež budou dodatečně specifikovány.
4. S ústavní stížností stěžovatelky spojily návrh na zrušení shora označených zákonných ustanovení podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to pro jejich údajný rozpor s čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 81 ve spojení s čl. 91, čl. 90 a 96 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 6 odst. 1, čl. 13 a 17 Úmluvy.
5. Shora označenými dodatečnými platebními výměry byla druhé stěžovatelce doměřena daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") včetně penále za zdaňovací období 3. a 4. čtvrtletí 2013 a leden až prosinec 2014. Napadenými platebními výměry na úrok z prodlení byl druhé stěžovatelce vyměřen úrok z prodlení úhrady DPH za zdaňovací období březen až prosinec 2014.
6. Přípisy ze dne 24. 2. 2016 č. j. 8733/16/5300-21441-702127 a 8734/16/5300-21441-702127 první účastník vyrozuměl druhou stěžovatelku o nabytí právní moci rozhodnutí - uvedených platebních výměrů s tím, že platební výměry byly napadeny odvoláním, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 10. 2015 č. j. KSUL 74 INS 13161/2015-A-28 a KSUL 74 INS 13161/2015-B-1 byl u druhé stěžovatelky zjištěn úpadek a bylo nařízeno přezkumné jednání, dne 22. 2. 2016 proběhlo (zvláštní) přezkumné jednání, v němž byly přezkoumány pohledávky z uvedených nepravomocných platebních výměrů přihlášené druhým účastníkem v celkové výši 35 481 310,06 Kč, a že se tudíž nalézací řízení podle §243 odst. 2 daňového řádu zastavuje a dosud nepravomocná rozhodnutí nabývají právní moci.
II.
Argumentace stěžovatelek
7. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelky brojily proti celkovému postupu účastníků v daňovém řízení, spočívajícímu nejen ve vydání výše zmíněných platebních výměrů a oznámení o jejich nabytí právní moci podle §243 odst. 2 daňového řádu prostřednictvím výše uvedených přípisů, ale i proti předchozímu a následnému postupu, jenž spočíval zejména ve vydání zajišťovacích platebních příkazů, jejich výkonu, resp. použití zajištěných prostředků a přeplatků na dani k úhradě daňových nedoplatků. V souvislosti s tím se zabývaly řešením otázky splatnosti daně podle ustanovení §143 odst. 5 a §168 odst. 4 daňového řádu, načež vyslovily názor, že napadeným postupem dochází ke krácení věřitelů ve smyslu §140 insolvenčního zákona.
III.
Vyjádření účastníků řízení
8. Ústavní soud požádal o vyjádření účastníky řízení k ústavní stížnosti. Odvolací finanční ředitelství poukázalo na to, že samy stěžovatelky uvedly, že druhý účastník podal u krajského soudu žalobu na určení existence pohledávky ve výši 35 481 310,06 Kč a že řízení v této věci je vedeno pod sp. zn. 74 ICM 744/2016, takže je zřejmé, že nesplnily podmínku plynoucí z ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. K tomu dodalo, že také ohledně zajišťovacích příkazů je vedeno soudní řízení (a to u krajského soudu pod sp. zn. 15 Af 46/2015).
9. Finanční úřad pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Ústí nad Labem, označil ústavní stížnost za nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V této souvislosti upozornil na již zmíněné incidenční řízení a dále na další tři incidenční spory (sp. zn. 74 ICM 1269/2016, 74 ICM 2151/2016 a 74 ICM 2204/2016), v nichž má být řešeno, zda je povinen zaplatit do majetkové podstaty peněžní prostředky, které získal exekucemi na bankovní účty druhé stěžovatelky (kde exekučními tituly byly zajišťovací příkazy) a které byly zaplaceny Celním úřadem pro Ústecký kraj na úhradu daňových nedoplatků, a dále peněžní prostředky z vyměřených nadměrných odpočtů, které byly použity na úhradu daňových nedoplatků. V těchto sporech se řeší otázka vztahu §143 odst. 5 a §168 odst. 4 daňového řádu. Dalším prostředkem ochrany je odvolání proti rozhodnutí o vrácení přeplatku, o kterých dosud nebylo rozhodnuto. To se netýká dodatečných platebních výměrů za 3. a 4. čtvrtletí 2013 a za leden a únor 2014, neboť úhrada této daně nebyla zjištěna zjišťovacím příkazem, a proto její splatnost nastala až 15 dnů od nabytí právní moci těchto dodatečných platebních výměrů; pohledávky vzniklé nezaplacením těchto daní nebyly do insolvenčního řízení přihlášeny, a protože nebyly splatnými pohledávkami, nemohly být - jako nedoplatky podle §242 odst. 2 daňového řádu - do přezkumného jednání uhrazeny; stěžovatelky je sice v ústavní stížnosti uvedly, žádná ze stížnostních námitek se na ně ale nevztahuje. Jde-li o platební výměry na úroky z prodlení, judikaturu, na kterou stěžovatelky odkázaly a která se týkala předchozí právní úpravy, použít nelze, vzhledem k tomu, že aktuální úprava (§252 daňového řádu) je odlišná. Dále druhý účastník uvedl, že stěžovatelky nemohou být aktivně legitimovány k podání ústavní stížnosti, protože dodatečnými platebními výměry nemohlo dojít k porušení jejich práva, první stěžovatelka je insolvenčním správcem, a v daňovém řízení, kterými jsou stanoveny povinnosti úpadce, nemůže dojít k zásahu do jejích práv, navíc ústavní stížnost podaná společně insolvenčním správcem a úpadcem proti jednomu z věřitelů zakládá rozpor se zásadou rovnosti (věřitelů), postavení úpadce je pak specifické, neboť jeho daňové povinnosti nejsou řešeny standardně, ale v insolvenčním řízení, přičemž stanovení těchto povinností nemůže představovat porušení jeho práv, stejně tak jako nevyplacení peněžních prostředků do majetkové podstaty, protože s majetkovou podstatou nenakládá a po ukončení insolvenčního řízení dojde k jeho zániku. Závěrem se druhý účastník vyjádřil k důvodům vydání platebních příkazů i zajišťovacích příkazů s tím, že postupoval v souladu se zákonem a že výklad §168 odst. 4 daňového řádu byl v souladu s ústavním pořádkem. K návrhu na zrušení §243 odst. 2 daňového řádu uvedl, že z hlediska jistoty by bylo vhodnější, kdyby byly platební výměry posouzeny nadřízeným orgánem a následně soudem ve správním soudnictví, pak by ale správce daně mohl svou pohledávku přihlásit až po skončení všech těchto řízení (aby nebyla porušena zásada rovnosti), čímž by docházelo k neúměrnému prodlužování insolvenčního řízení.
10. V replice se stěžovatelky obsáhle zabývaly právní povahou tvrzeného zásahu prvního účastníka, přičemž mu vytkly nesprávný procesní postup, odkazujíce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 3 Afs 134/2014. Současně namítly, že první účastník postupoval nejednotně, když pokračoval v odvolacím řízení ohledně platebního výměru na úrok z prodlení ve věci daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti za rok 2014, tj. tam, kde pohledávky nebyly zajištěny exekvovanými finančními prostředky na základě "nezákonných, ba dokonce nicotných zajišťovacích příkazů" a nejsou předmětem insolvenčního řízení. Dále uvedly, že část pohledávek z doměřené DPH a úroku z prodlení nebyla přihlášena, a to z důvodu údajné úhrady provedené zápočtem, čímž je zcela vyloučena možnost meritorního přezkumu. V souvislosti s námitkou nepřípustnosti ústavní stížnosti stěžovatelky potvrdily existenci probíhajících incidenčních řízení, ovšem jejich předmět má být odlišný od předmětu ústavní stížnosti, neboť tou jsou napadána samotná rozhodnutí druhého účastníka, což platí i pro již zmíněná odvolací řízení ve věci žádosti o vrácení přeplatku (nadměrných odpočtů), přičemž v rámci insolvenčního řízení se příslušné právní tituly stanou předmětem přezkumu jen "nepřímo, a navíc nedostatečným způsobem, v rozsahu pohledávek nepřihlášených do insolvenčního řízení se pak předmětem přezkumu nestanou vůbec". Ustanovením §243 odst. 2 daňového řádu jsou daňovým subjektům odejmuty veškeré právní prostředky soudní ochrany proti nezákonným (nicotným) rozhodnutím správce daně. Upozornily, že v rámci incidenčního sporu nelze správní rozhodnutí zrušit (prohlásit je za nicotné), navíc se jim v takovém řízení nemůže dostat odborné ochrany, neboť insolvenční soud se zabývá jinou agendou, a případná délka insolvenčního řízení nemůže prý vyloučit soudní ochranu úpadce a zvýhodnit některého věřitele. Stěžovatelky dle svých slov nepopřely, že probíhá také řízení o správní žalobě, nicméně v této souvislosti poukázaly na §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, přičemž argumentovaly, že napadená rozhodnutí, resp. nečinnost účastníků zasahuje do právní sféry dalších osob, zejména insolvenčních věřitelů, kteří jsou kráceni na svých právech, a že tomu lze zabránit pouze zásahem Ústavního soudu. Závěrem vysvětlily, proč jsou aktivně legitimovány k podání ústavní stížnosti, a upravily (změnily) své návrhové žádání (petit) tak, jak bylo (ve stručnosti) shora uvedeno (sub 1).
IV.
Procesní předpoklady projednání návrhu
11. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu)], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
12. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže a) stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo b) v řízení o podaném opravném prostředku podle §75 odst. 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.
13. Směřuje-li ústavní stížnost proti postupu prvního účastníka, tj. Odvolacího finančního ředitelství, který přípisy ze dne 24. 2. 2016 č. j. 8733/16/5300-21441-702127 a 8734/16/5300-21441-702127 vyrozuměl druhou stěžovatelku (jakožto daňový subjekt) o tom, že shora označené platební výměry podle §243 odst. 2 daňového řádu nabyly právní moci, a dále již nepokračoval v řízení, které bylo zahájeno na základě odvolání druhé stěžovatelky, stěžovatelky vyšly z toho, že ten představuje zásah orgánu veřejné moci [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a to ve formě buď rozhodnutí, jež bylo obsaženo v uvedených přípisech, nebo nečinnosti prvního účastníka, který v daném daňovém řízení nepokračoval, a tudíž o podaném odvolání nerozhodl (eventuálně tento zásah mohl spočívat v tom, že první účastník de facto rozhodl, ale nevydal o tom žádné rozhodnutí).
14. Stěžovatelky v ústavní stížnosti tvrdily, že ustanovení §243 odst. 2 daňového řádu na daný případ s ohledem na jeho okolnosti nedopadá. Za této situace se však stěžovatelky mohly, resp. měly bránit (správní) žalobou podanou buď podle §65 a násl. soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), pokud by tedy šlo o rozhodnutí orgánu veřejné moci [konkrétně o zastavení odvolacího řízení podle §106 odst. 1 písm. e) daňového řádu], anebo podle §79 a násl. s. ř. s., představoval-li daný postup tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci [viz §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2015 č. j. 3 Afs 134/2014-37]. Kvalifikace údajného protiústavního zásahu je tedy z hlediska otázky (ne)přípustnosti ústavní stížnosti nepodstatná. A jestliže stěžovatelky ústavní stížností brojily i proti výše označeným platebním výměrům vydaným druhým účastníkem, mohly, resp. měly se za daného stavu domáhat ochrany svých práv - v prvé řadě - výše uvedeným způsobem. Ústavní stížnost je tedy ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario nepřípustná.
15. Stěžovatelky se v ústavní stížnosti sice dožadovaly aplikace §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, naplnění podmínek ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu však shledáno nebylo; v případě druhého účastníka důvody vyplynou z níže uvedeného, a jde-li o prvního účastníka, nelze vyvodit, že by s ohledem na otázky, které by bylo třeba v této souvislosti řešit (tj. kvalifikace daného zásahu, interpretace a aplikace ustanovení §243 odst. 2 daňového řádu, procesní postup druhého účastníka), věc jakkoliv přesahovala zájmy stěžovatelek. Ve vztahu k ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu pak stěžovatelky nic neuvedly, a ani Ústavní soud jinak nemohl dospět k závěru o jeho naplnění.
16. Na doplnění nutno uvést, že pokud by ustanovení §243 odst. 2 daňového řádu na posuzovanou věc skutečně dopadalo, pak by ani nemohlo dojít k vyčerpání řádného opravného prostředku, neboť pod pojmem "vyčerpání" se rozumí dle ustálené judikatury Ústavního soudu nejen podání opravného prostředku, ale také rozhodnutí příslušného orgánu o něm. Otázkou v této souvislosti je, zda jde o obdobnou situaci, jako když zákon žádný opravný procesní prostředek ve smyslu §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu neposkytuje, a tedy ústavní stížnost je třeba pokládat za přípustnou, anebo o situaci, kdy nedošlo k vyčerpání opravného prostředku ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a tudíž ústavní stížnost není přípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
17. Proti první možnosti hovoří skutečnost, že v takovém případě by se Ústavní soud - zcela v rozporu s principem subsidiarity ústavní stížnosti, resp. minimalizace jeho zásahů do činnosti orgánů veřejné moci - stal "náhradním" odvolacím orgánem, jenž by měl rozhodovat tam, kde zákon výslovně přezkum na základě řádného opravného prostředku vylučuje, a to ještě zpravidla za situace, kdy by souběžně probíhalo soudní řízení o určení pravosti a výše daňové pohledávky, jako je tomu (zčásti) i v souzené věci, a případným svým rozhodnutím prakticky prejudikoval jeho výsledek, a kdy právo plynoucí z (byť pravomocných) platebních výměrů nelze realizovat, protože výkon těchto rozhodnutí není přípustný [viz §243 odst. 1 daňového řádu, srov. i §109 odst. 1 písm. c), odst. 6, §140e insolvenčního zákona], a tato rozhodnutí nejsou pro insolvenční soud závazná; správce daně musí příslušnou daňovou pohledávku uplatnit v rámci insolvenčního řízení, tzn. ji přihlásit, přičemž stěžovatelky se mohou proti uplatňovanému nároku bránit jejím popřením a posléze, bude-li žaloba na určení tímto insolvenčním věřitelem podána, má následně první stěžovatelka jako účastnice daného incidenčního sporu k dispozici řadu procesních prostředků, jak "svá" práva bránit.
18. Jinak řečeno, buď zde existuje akceptovatelný důvod pro vyloučení "prvostupňových" správních rozhodnutí z přezkumu (dokonce i) v rámci odvolacího řízení, jenž pak logicky najde uplatnění i ve vztahu k (podstatně užšímu) ústavněprávnímu přezkumu, anebo tomu tak není, pak by ovšem bylo (beztak) nezbytné, aby ústavněprávnímu přezkumu předcházel přezkum v rámci odvolacího a následně také soudního řízení (srov. čl. 36 odst. 2 Listiny). V této souvislosti nutno zdůraznit, že ústavní stížnost neobsahuje žádnou přiléhavou argumentaci ohledně toho, proč by měl být z hlediska ochrany práv stěžovatelek přezkum napadených platebních výměrů v daňovém a následně soudním řízení (v rámci správního soudnictví) nezbytný. Z toho plyne, že pokud by ústavní stížnost nebyla založena na tvrzení, že ustanovení §243 odst. 2 daňového řádu na věc nedopadá, pak by musela být odmítnuta jako zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
19. Na tomto závěru by nemohla nic změnit ani argumentace stěžovatelek, že prý došlo k neoprávněnému zajištění peněžních prostředků druhé stěžovatelky správcem daně, a to na základě jím vydaných nezákonných, příp. nicotných zajišťovacích příkazů či snad v důsledku započtení či nesprávného postupu podle §242 odst. 2 daňového řádu, což je dle všeho skutečným důvodem podání ústavní stížnosti. Z obsahu ústavní stížnosti není zřejmé, proč se stěžovatelky obracejí na Ústavní soud, zvláště za stavu, kdy zákonnost příkazů samotných je předmětem přezkumu ze strany správních soudů, jak je zřejmé i z vyjádření prvního účastníka na str. 3, a otázka, zda finanční prostředky samotné jsou zadržovány správcem daně (ne)oprávněně, se nyní posuzuje v rámci daňového i insolvenčního řízení, jak plyne také z vyjádření druhého účastníka na str. 3, přičemž Ústavní soud by nemohl případná rozhodnutí finančních orgánů, resp. správního či insolvenčního soudu jakkoliv předjímat. Zpochybňují-li stěžovatelky "kompetenčnost" a potažmo kompetenci insolvenčního soudu rozhodovat o daňových pohledávkách, tato námitka je "předčasná", neboť se takto mohou bránit v příslušném incidenčním sporu a s ohledem na jeho výsledek, který lze rovněž sotva předjímat, posléze i cestou ústavní stížnosti. A jestliže stěžovatelky poukázaly na údajně neodůvodněný postup účastníků, kteří některé pohledávky nepřihlásili do insolvenčního řízení a v daňovém řízení pokračovali, pak mají/měly možnost se proti takovému postupu bránit v rámci správního soudnictví.
20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou a ve vztahu k návrhu na uplatnění postupu podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
21. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nelze rozhodnout o náhradě nákladů zastoupení ve smyslu podle §83 zákona o Ústavním soudu, a ani (s ohledem na takový výsledek řízení) o náhradě nákladů řízení podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
22. Nelze-li ústavní stížnost meritorně projednat, je vydání požadovaného předběžného opatření podle §80 zákona o Ústavním soudu vyloučeno; k tomu dlužno podotknout, že předběžné opatření lze vydat, pouze směřuje-li ústavní stížnost proti tzv. jinému zásahu.
23. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, návrh na zrušení shora uvedených zákonných ustanovení - jakožto návrh akcesorický - sdílí její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
Josef Fiala v. r.