ECLI:CZ:US:2007:3.US.1285.07.1
sp. zn. III. ÚS 1285/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. P., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Filipem, advokátem AK, se sídlem Bubenská 47/113, 170 00 Praha 7, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2006 sp. zn. 6 To 42/2006 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2007 sp. zn. 8 Tdo 1461/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho práva garantovaná článkem 8 odst. 2 a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina"), přičemž obecné soudy dle názoru stěžovatele v řízení o jeho trestní věci nedostály ani svým ústavním povinnostem plynoucím z článků 90 a 95 Ústavy České republiky.
Jak Ústavní soud zjistil z příloh návrhu stěžovatele, byl stěžovatel rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2006 sp. zn. 1 T 9/2005 uznán vinným jednak trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2, alinea 1 (v bodě 1), alinea 2 (v bodě 2) tr. zák. za použití §143 tr. zák. a jednak pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., za které byl odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl stěžovateli dále uložen trest propadnutí věcí, a to elektrického psacího stroje s přívodným kabelem, scanneru s přívodným kabelem, osobního počítače Multicom a tiskárny. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného stěžovatele J. H.
Proti tomuto rozsudku podali stěžovatel i druhý obviněný odvolání, o kterých Vrchní soud v Praze rozhodl tak, že v záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne 30. 6. 2006, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že stěžovatele i jeho spoluobviněného uznal vinnými jednak trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2, alinea 1. tr. zák. (v bodě 1), jednak pokusem trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2, alinea 2. tr. zák. (v bodě 2) za použití §143 tr. zák. a jednak pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250 odst. 1, 4 tr. zák., a to za jednání, kterého se měli oba dopustit tak, že v době od 14. 10. 1999 do 22. 3. 2005 zčásti sami (pod bodem 1) vyrobili a zčásti (pod bodem 2) si opatřili od dosud neztotožněných osob 74 kusů padělků směnek a k nim příslušných smluv o vkladových účtech IPB, a. s., výpisů z účtu, plných mocí pro klienta IPB, a. s., M. P. - Ultratec, doložek o termínovaných vkladech, vystavených na řad společnosti M. P. - Ultratec, s. r. o., s falešnou akceptací IPB, a. s., s otiskem padělaného razítka této banky a napodobenými podpisy funkcionářů této banky Ing. J. K., CSc. a Ing. L. P., přičemž padělky byly opatřeny textem označujícím jako výstavce firmu M. P. - Ultratec, v celkové nominální hodnotě 19.750.000.000,- Kč s určením placení na řad výstavce, které pak nejméně od počátku roku 2005 nabízeli jako pravé k odkoupení za cca jedno procento jejich nominální hodnoty prostřednictvím M. K., JUDr. V. P. a Z. E. a dne 23. 3. 2005 stěžovatel a druhý obviněný spolu jeli do hotelu Mondeo v Praze 10, kde stěžovatel těchto 74 kusů směnek s příslušnými bankovními dokumenty prodal jako pravé v rámci předstíraného převodu podle §158c tr. ř. Z. N. za částku 100.000,- EUR a 3.660.000,- Kč, přičemž při prodeji byli oba obvinění zadrženi policisty Policie České republiky, přičemž obvinění k tomu prodeji použili 1) jimi na zajištěném psacím stroji vyplněných 31 směnek, konkrétně specifikovaných v rozsudku soudu Vrchního soudu v Praze a 2) dalších 43 směnek, u nichž nebylo prokázáno, že by je sami padělali, a to směnky rovněž konkrétně specifikované v uvedeném rozsudku.
Za tyto trestné činy byl stěžovatel podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci ve shodě s tím, jak to učinil i soud prvního stupně. Dále bylo opět rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného H.
Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce dovolání, které vymezil dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Toto dovolání však Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. ledna 2007 podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
II.
V projednávané ústavní stížnosti, podobně jako již v rámci své obhajoby před obecnými soudy i ve svém dovolání k Nejvyššímu soudu, stěžovatel namítal procesní pochybení při získávání důkazu odposlechem telekomunikačního provozu postupem podle §88 odst. 3 tr. řádu a při užití operativně pátracích prostředků podle §158b tr. řádu. Stěžovatel namítá, že v jeho trestní věci došlo k tzv. policejní provokaci, při níž policisté stěžovatele ke spáchání, resp. k pokusu trestného činu vyprovokovali a na páchání jeho trestné činnosti se aktivně podíleli. Za důkaz provedený v rozporu s procesními předpisy stěžovatel dále považuje i výslech utajených svědků podle §55 odst. 2 tr. řádu, vystupujících pod jmény M. N. a D. Š. Stěžovatel má zato, že i ve smyslu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva by měl být takový důkaz používán jen za výjimečných okolností, přičemž pokud má být svědkem policista, je třeba řešit riziko možné odvety vůči němu a jeho rodině ze strany pachatele, dále otázku, zda je stěžovatel v důsledku svého zdravotního stavu vůbec schopen takovou represi provést; pokud takové skutečnosti zjištěny nejsou, jedná se dle názoru stěžovatele o důkaz opatřený nezákonným způsobem.
Dle názoru stěžovatele nalézací soud postupoval při provádění a hodnocení důkazů v rozporu s ustanovením §2 odst. 5, 6, tr. řádu, důkazy prováděl toliko jednostranně a odmítl provádět důkazy další, zejména pokud jde o důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele (fotodokumentace a video z policejní ,,provokace" a ze zatčení stěžovatele), přičemž odvolací soud se s takovým postupem soudu nalézacího ztotožnil. Dále má stěžovatel zato, že důkazy byly získány nestandardním způsobem, bylo s nimi účelově manipulováno, a v konečném důsledku tak byl stěžovatel uznán vinným trestným činem, který nespáchal.
Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 710/01 a poukazuje na nezákonnost všech zastřených policejních postupů podněcujících určitou osobu ke spáchání trestného činu, resp. aktivní vytváření podmínek ze strany policie k tomu, aby vytipovaná osoba uskutečnila svůj úmysl spáchat trestný čin.
Stěžovatel z uvedených důvodů vyjadřuje i svůj nesouhlas s posouzením věci Nejvyšším soudem ČR, který ve svém odůvodnění odmítnutí dovolání stěžovatele hodnotí vstup policie do skutkového děje rozhodného v projednávané věci tak, že Policie ČR činnost stěžovatele a druhého z obviněných nevyprovokovala ani jinak nepřípustně neiniciovala.
III.
Ústavní soud si podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků k návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti a dále trestní spis vedený u nalézacího soudu pod sp. zn. 1 T 9/2005.
Ústavní soud přezkoumal odůvodnění napadených rozhodnutí a zjistil, že nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku odkazoval na jiný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 3 2003 sp. zn. 40 T 3/2002 a na s ním související rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2003 sp. zn. 5 To 36/2003. Na jejich základě nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí skutkově rekapituloval trestní věc odsouzeného M. P., který se dle citovaných rozsudků obecných soudů v letech 1998 a 1999 společně s dalšími pachateli podílel na vyhotovování padělaných směnek opatřeným potvrzením o jejich akceptaci bývalou Investiční a poštovní bankou, a. s. Praha, s otiskem padělaného razítka této banky a napodobenými podpisy funkcionářů této banky, a to předsedy představenstva Ing. J. K. a místopředsedy představenstva Ing. L. P., přičemž padělky byly opatřeny textem označujícím jako výstavce směnky firmu Ultratec-M. P., přičemž uvedenému odsouzenému P. bylo kladeno za vinu, že s dalšími neztotožněnými osobami 24 kusů směnek padělal s cílem předat je dalším osobám jako platné, případně prostřednictvím těchto osob směnky prodat. Již v řízení o této trestní věci odsouzeného P. vystupoval dle zjištění soudu prvého stupně stěžovatel jako svědek, přičemž mu měl odsouzený P. prodat celkem 8 kusů takto padělaných směnek v nominální hodnotě 760 milionů Kč za částku představující 6 % nominální hodnoty těchto 8 kusů směnek. Podle zjištění obecných soudů v uvedené trestní věci byla kupní smlouva mezi stěžovatelem a odsouzeným P. sice sepsána, ale nebylo zjištěno, že by k úhradě skutečně došlo. Nalézací soud vzal za prokázané, že v následujícím období od 14. 10. 1999 do 22. 3. 2005 stěžovatel společně s obviněným J. H. sami vyrobili nejméně dalších 31 kusů obdobných padělků směnek a dalších listin, které se spolu se směnkami pocházejícími zřejmě ještě z trestné činnosti M. P. pokoušel prodat. Celkově se, jak již bylo uvedeno výše, mělo jednat o padělané směnky v nominální hodnotě 19.750.000.000,- Kč a stěžovatel je měl nabízet jako pravé za částku 1 - 2% nominální hodnoty.
Ze záznamu o zahájení úkonů trestního řízení na č. l. 1 trestního spisu Ústavní soud zjistil, že na základě postoupení poznatku Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV byly policejním orgánem dne 18. 2. 2005 podle §158 odst. 3 tr. řádu zahájeny úkony trestního řízení proti neznámému pachateli, ve věci podezření z trestných činů podvodu a padělání a pozměňování peněz dle příslušných ustanovení trestního zákona, neboť bylo zjištěno, že dosud neztotožněný muž představující se jako Ch. nabízí na území České republiky k odprodeji cc. 50 kusů padělků směnek IPB, a. s. v nominální hodnotě 15 mld. Kč za částku 400.000,- EUR. Vzhledem k disproporci mezi částkou, na kterou jsou směnky vystaveny a jejich požadovanou prodejní cenou, považoval dle úředního záznamu policejní orgán za zřejmé, že držitel směnek či osoba, kterou je řízen, musí mít pochybnost o jejich pravosti a přesto se je pokouší prodat jako pravé. Policejní orgán dále v záznamu uvedl své další zjištění, že se v případě uvedených směnek jedná o falsifikáty směnek IPB, a. s., jejichž remitentem je M. P., který byl již dříve za falšování směnek IPB, a. s. odsouzen.
Na základě příkazu soudce ve smyslu §88 odst. 1 a 2 tr. řádu ustanovení tr. řádu prováděla policie odposlech a záznam telekomunikačního provozu u stěžovatele a dalších osob (viz záznamy na č. l. 154 až 224). Následně bylo dne 23. 2. 2005 státním zástupcem vydáno povolení k předstíranému převodu ve smyslu ust. §158c odst. 1 a 2 tr. řádu (viz záznamy na č. l. 226 a násl.). Po uskutečnění tohoto převodu byl stěžovatel policií zadržen.
V souvislosti s tím vypověděl v hlavním líčení utajený svědek - policista vystupující za podmínek §55 odst. 2 tr. řádu pod jménem Z. N., že v rámci realizace předstíraného převodu obdržel při předchozím prověřování zjištěné telefonní číslo na osobu, vystupující pod jménem Ch. Tuto osobu svědek kontaktoval a následně se uskutečnila schůzka v Rumburku, kde vyšlo najevo, že osoba, která jej kontaktovala, je stěžovatel. Ten svědkovi nabídl směnky akceptované IPB, a. s., s tím, že se jedná o směnky v nominální hodnotě 19 mld. Kč. Dle výpovědi svědka stěžovatel na ukázku předložil 6 směnek a k nim vázané termínované vklady u IPB. Směnky zněly na jméno výstavce M. P. - Ultratec, k nim byly doloženy i plné moci od M. P., jimiž zplnomocňuje doručitele plné moci k nakládání se směnkami. K osobě výstavce směnek měl stěžovatel dle výpovědi svědka sdělit, že tento je mrtvý, přičemž ke směnkám stěžovatel svědkovi sdělil, že se jedná o originály. Svědek N. navrhl stěžovateli prodejní cenu za směnky 200.000,- EUR, což stěžovatel odmítl a požadoval částku 205.000,- EUR. Nakonec se dle výpovědi utajeného svědka vystupujícího pod jménem N. dohodli, že svědek za směnky zaplatí 220.000,- EUR. Následně došlo k dohodě o místě předání originálů všech směnek, a to v hotelu Mondeo dne 23. 3. 2005 ve 14.00 hodin. Na tuto schůzku se utajený svědek - policista vystupující v hlavním líčení pod jménem N. dostavil s kolegou policistou vystupujícím pod jménem M. Š., přičemž dle dohody se stěžovatelem přivezli s sebou částku 100.000,- EUR a 3.660.000,- Kč v aluminiovém kufříku. Se stěžovatelem se svědek setkal v restauraci, stěžovatel mu předal dva kancelářské pořadače (tzv. šanony), v nichž byly založeny směnky, plné moci, doklady o vkladových účtech IPB, a. s., výpisy z těchto účtů, přičemž tyto doklady byly vždy přílohou směnky. Všechny stěžovatelem mu předané směnky a další doklady svědek zkontroloval a znovu se dotazoval na osobu výstavce. Stěžovatel dle výpovědi svědka uvedl, že výstavce zemřel jako bezdomovec, směnky nemohly být předmětem dědictví, neboť výstavce žádné dědice neměl. Po kontrole směnek a jejich příslušenství se svědek a stěžovatel odebrali k motorovému vozidlu zaparkovanému před hotelem Mondeo, kde čekal policista vystupující pod jménem M. Š., který z vozidla vystoupil. Svědek a stěžovatel se posadili na zadní sedadlo automobilu, svědek N. si převzal oba šanony se směnkami a dalšími doklady a stěžovateli předal kufřík s penězi. Poté, co stěžovatel kufřík otevřel, v době kdy kontroloval bankovky, byli stěžovatel i oba svědkové zadrženi jinými policisty, účastnícími se zásahu.
Svědek vystupující pod jménem N. dále uvedl, že stěžovatel při jednání s ním argumentoval jednak plnou mocí M. P., jednak tím, že všechny směnky jsou kryté vklady na jednotlivých účtech. Dle nalézacího soudu tedy z výpovědi svědka N. jednoznačně vyplývá, že to byl stěžovatel, kdo požadoval za padělky směnek částku 400.000,- EUR. Poté, co byl svědkem N. tento požadavek odmítnut, stěžovatel požadoval nejprve částku 250.000,- EUR, a nakonec došlo k dohodě na částce 220.000,- EUR, z níž 100.000,- EUR mělo být v měně EURO a zbytek 3.660.000,- v české měně. Nalézací soud na základě těchto skutečností došel k závěru, že v žádném případě nedošlo k tomu, že by to byli policisté, kteří by požadovali částku vyšší, a naopak policisté dle zjištění nalézacího soudu nabízeli koupi padělků směnek za částku nižší. Takovýto postup policistů nebyl dle nalézacího soudu v daném případě v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 797/2002 a z jejich strany nedošlo vůči stěžovateli k žádné provokaci či nátlaku. Podle zjištění Městského soudu v Praze to byl právě stěžovatel, kdo, motivován ziskuchtivostí, prodej směnek realizoval.
Stěžovatel sám v hlavním líčení trestnou činnost popíral. Uváděl, že směnky nabyl legálním způsobem na základě uznání dluhu od obchodního partnera F. P. z Ústí nad Labem. Ten dle výpovědi stěžovatele zapříčinil v jeho podnikání dluhy, resp. závazek vůči finančnímu úřadu, který činil řádově 10 milionů Kč. Stěžovatel v hlavním líčení předložil i usnesení o zastavení trestního stíhání pro trestný čin podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. s tím, že právě k úhradě tohoto dluhu mu F. P. předal směnky, které u něj byly zajištěny, mimo to mu ještě předal soubor výpočetní techniky a psací stroj, který byl v domě stěžovatele posléze zajištěn. S tímto panem P. měl stěžovatel dle svého tvrzení také uzavřít smlouvu o uznání dluhu, jejíž součástí byla kupní smlouva týkající se předmětných směnek, která však při domovní prohlídce nebyla nalezena, neboť ji prý omylem zničila manželka stěžovatele. Ke skutečnosti, že nominální hodnota předmětných směnek vysoce převyšovala výši dluhu u finančního úřadu, stěžovatel uvedl, že mu bylo jasné, že nebude jednoduché dosáhnout proplacení směnek, proto mu tato kompenzace připadala přijatelná. Pravost směnek stěžovatel dle své výpovědi u hlavního líčení nijak neověřoval. Dle výpovědi stěžovatele to byli policisté, kteří jej kontaktovali, a to s nabídkou na odkoupení směnek za částku 400.000,- EUR, přičemž částka mu připadala přiměřená. Stěžovatel připustil, že směnky nabízel i dalším osobám, a to za cenu 1% až 3% nominální ceny směnek.
Nalézací soud obhajobě stěžovatele neuvěřil. Svá skutková zjištění o vině stěžovatele trestným činem vedle výpovědí utajených svědků N. a Š. dále opřel o výslechy svědků M. K., Z. E. a JUDr. V. P., jimž měl stěžovatel směnky vystavené na jméno M. P. - Ultratec nabízet k prodeji, případně je žádal o zprostředkování prodeje těchto směnek. V hlavním líčení byly vyslechnuty i další osoby, včetně výše zmíněného M. P. Za usvědčující vzal nalézací soud vedle záznamů již uvedených odposlechů telekomunikačního provozu i celou řadu listinných důkazů, včetně uvedených směnek a listin s nimi souvisejících, protokol o domovní prohlídce, protokol o vydání věci, znalecký posudek z oboru kybernetika ohledně zajištěného počítače, scanneru, tiskárny, atd., jež byly dle zjištění nalézacího soudu užity k výrobě padělků směnek, dále znalecký posudek z oboru písmoznalectví atd.
S uvedenými skutkovými zjištěními se v rozsudku ze dne 30. 6. 2006 ztotožnil i soud odvolací. V návaznosti na výsledky dokazování provedeného městským soudem Vrchní soud v Praze po zrušení rozhodnutí tohoto soudu ve svém rozsudku upřesnil popis skutku, pokud se jedná o specifikaci osob, prostřednictvím nichž stěžovatel a druhý obžalovaný nabízeli falešné směnky k prodeji, dále konkretizoval skutečný charakter prodeje, který byl uskutečněn příslušníky Policie ČR v rámci předstíraného převodu a doplnil jeden ze zákonných znaků podstatných pro právní kvalifikaci posuzovaného skutku, konkrétně udávání směnek jako pravých. Vrchní soud k námitkám stěžovatele uvedl, že nelze uvěřit, že by předmětné směnky nabyl v dobré víře jako pravé nejen s ohledem na výsledky shora uvedeného dokazování nalézacího soudu, ale i s ohledem na zcela nelogické a osamoceně stojící tvrzení ohledně zničení smlouvy s osobou jménem P. Vrchní soud zároveň odmítl námitky stěžovatele ohledně údajné policejní provokace s tím, že by neodpovídalo logice, pokud by kupující strana (tedy policisté v rámci předstíraného převodu) navyšovali cenu. Odvolací soud dále konstatoval, že soud prvého stupně nepochybil ani při aplikaci postupu ve smyslu §55 odst. 2 tr. řádu, pokud jde o utajení svědků Z. N. a M. Š. - příslušníků Policie ČR, kteří realizovali předstíraný převod ve smyslu §158c tr. řádu. Vrchní soud uvedl, že se jednalo o svědky usvědčující stěžovatele i obžalovaného H. a navíc policisty, kteří jsou z titulu své profese v pravidelném kontaktu s pachateli často vysoce společensky závažné trestné činnosti, u nichž nelze v určitých případech vyloučit vzájemnou solidaritu. Vrchní soud z uvedených důvodů dospěl k názoru, že by oběma svědkům hrozila v souvislosti s podaným svědectvím újma na zdraví, případně jiné vážné nebezpečí v podobě msty za podané svědectví. Současně dle závěrů odvolacího soudu nebylo možno ochranu těchto svědků zajistit jiným způsobem. Vrchní soud konstatuje, že utajení totožnosti obou svědků ve smyslu utajení jejich identifikačních údajů v žádném směru nezasáhlo do práva obou obžalovaných na obhajobu, neboť stěžovatel i druhý obžalovaný byli při výslechu těchto svědků v hlavním líčení přítomni a měli možnost klást jim dotazy či se vyjadřovat k jejich výpovědím, což také osobně, popř. prostřednictvím svých obhájců učinili.
Pokud jde o ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR, tento soud především shledal, že dovolání stěžovatele nesplňuje obecná kritéria uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť stěžovatel v rámci svého dovolání brojil výhradně proti učiněným skutkovým zjištěním obecných soudů, s nimiž se on neztotožnil. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel sice v dovolání formálně poukazuje na dovolací důvod, jež spočívá v nesprávné aplikaci ustanovení hmotného práva trestního, žádnou konkrétní vadu tohoto druhu však neuvedl, protože své dovolání zaměřil výhradně proti procesnímu postupu, na jehož podkladě byly opatřeny ve věci použité důkazy. Dle Nejvyššího soudu nejsou tyto stěžovatelem uváděné výhrady způsobilé naplnit nejen jím uplatněný, ale ani žádný další ze zákonem stanovených důvodů, pro než lze dovolání podat.
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud vždy připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním pořádkem České republiky [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu)].
Poté, co Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a výše uvedeným spisovým materiálem, shledal, že obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a stěžovatelova základní práva neporušily.
Pokud jde o tzv. předstíraný převod dle ust. §158c tr. řádu, ten patří mezi tzv. operativně pátrací prostředky, jež novela trestního řádu, provedená zákonem č. 265/2001 Sb., v modifikované podobě převzala z dříve platného znění zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR (kde byl uvedený prostředek konkrétně upraven v ustanovení §34c). Užití těchto prostředků již ze své podstaty představuje závažný zásah do ústavním pořádkem garantovaných práv, jenž je přípustný jen v případech, kdy zájem společnosti na ochraně před kriminalitou činí takový zásah do práv konkrétního jednotlivce ospravedlnitelným a slučitelným s hierarchií hodnot demokratické společnosti zakotvených v Ústavě a Listině i v příslušných mezinárodních smlouvách [viz článek 4 odst. 4 a článek 8 odst. 2 větu první Listiny, článek 2 odst. 3 Ústavy ČR, článek 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen ,,Úmluva")]. Použití těchto prostředků musí respektovat zásadu přiměřenosti (zdrženlivosti), vyjádřenou v §2 odst. 4 tr. řádu věta za středníkem. V případě tzv. předstíraného převodu se navíc jedná o průlom do zásady právní jistoty, která za normálních okolností znamená, že smluvní úkon je činěn po právu, tedy svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, pod sankcí neplatnosti (srov. §37 obč. zák.). Institut předstíraného převodu je však odůvodněn důležitým zájmem na odhalení, prověření nebo prokázání trestné činnosti, jež s tímto převodem souvisí (blíže viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C.H. Beck 2005, str. 1167). Ustanovení §158b, vycházející z uvedených zásad, vyžaduje, aby provedení předstíraného převodu sledovalo toliko získání skutečností důležitých pro trestní řízení o konkrétním úmyslném trestném činu, který je jeho předmětem (srov. §89 odst. 1 tr. řádu). Pro jeho využití se dále s ohledem na výše uvedené ústavní mantinely vyžaduje subsidiarita ve smyslu §158b odst. 2 věta druhá tr. řádu, tzn. smí k němu dojít jen tehdy, nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo by dosažení účelu trestního stíhání bylo bez využití tohoto prostředku podstatně ztíženo.
Otázkou tzv. policejní provokace v souvislosti s užitím operativně pátracích prostředků se Ústavní soud ve svých nálezech zabýval již opakovaně. Konkrétně lze odkázat na nálezy sp. zn. III. ÚS 597/99 a II. ÚS 710/01, v nichž Ústavní soud vyjádřil zásadu, podle níž policejní orgány nesmějí při využívání uvedených prostředků provokovat trestnou činnost nebo se jiným způsobem aktivně podílet na vytváření skutkového děje tak, aby vzbuzovaly, vytvářely či usměrňovaly do té doby prokazatelně neexistující vůli pachatele trestný čin spáchat.
V prvně uvedeném nálezu (Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR, svazek 18, nález č. 95, str. 345) se konkrétně jednalo o situaci, kdy policejní orgán dospěl na základě vágních indicií k závěru, že by se obviněný, jenž byl veřejným činitelem, mohl za určitých podmínek a okolností dopouštět trestných činů podle ust. §158 a §160 tr. zák. a na základě této úvahy k němu policie vyslala osobu, jež mu nabídla úplatek ve výši 205 tis. Kč, který obviněný přijal. Ústavní soud v uvedeném případě shledal, že státní moc reprezentovaná policií svým jednáním a postupem sama o sobě vytvořila podmínky a navodila situaci se zjevnou snahou případný trestný čin uskutečnit a dokonat. Ústavní soud takový postup označil za zřetelný exces z hranic, ve kterých se odehrává trestní řízení a v důsledku toho za porušení práva garantovaného článkem 8 odst. 2 Listiny. Ústavní soud dále poukázal na to, že určením peněžní částky nabízeného úplatku policejní orgán v podstatě sám předurčil právní kvalifikaci skutku a tím v důsledku i trestní sazbu příslušného trestného činu.
V druhém z uvedených nálezů ( Sb. n. u., sv. č. 30, nález č. 100, str. 437) Ústavní soud hodnotil jako nepřípustný postup, kdy byl obviněný nejprve vyzván osobou (spoluobviněným), jíž k tomu na základě hypotézy o jeho možném zapojení do ilegálního obchodu se zbraněmi podnítila policie, aby pro ni obstaral samopaly určité značky, čemuž obviněný po naléhání vyhověl a byl po svém zadržení posléze obviněn z trestného dle ust. §185 tr. zákona. Ze skutkového stavu zjištěného obecným soudem Ústavní soud v uvedeném případě vyvodil závěr, že se policisté neomezili při použití operativně technických prostředků na čistě pasivní přezkoumání údajně páchané trestné činnosti, ale působili na stěžovatele vlivem, který jej přivedl ke spáchání trestného činu, za nějž byl následně i odsouzen. Ústavní soud v uvedeném případě zdůraznil, že nic nenasvědčovalo tomu, že by obviněný trestný čin spáchal i bez zásahu policie. Ústavní soud přitom v citovaném nálezu odkázal na příbuzný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Teixeira de Castro a další proti Portugalsku (no. 930/98), kde se jednalo o nákup narkotik iniciovaný policisty, kteří prostřednictvím jiné osoby kontaktovali obviněného, jenž na žádost nastrčené osoby drogy obstaral a byl následně zatčen, aniž však existovalo konkrétní podložené podezření, že by se i bez podnětu ze strany policie takovými obchody zabýval. Jak uvedl Evropský soud ve zmíněném rozsudku, je takový postup policejních orgánů vybočením z přesně vymezených hranic, v jejichž rámci má probíhat zákonný a zároveň spravedlivý proces zaručený čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
V pozdějších svých rozhodnutích Ústavní soud uvedenou problematiku shrnul tak, že ústavněprávní relevance nabývají až takové postupy policejních orgánů, jež překračují únosnou míru aktivity, jež je dána na jedné straně jejím cílem (přispět k odhalení pachatele trestného činu, resp. prokázání trestné činnosti) a na druhé straně - negativně - požadavkem, aby se policejní orgány na trestné činnosti aktivně samy nepodílely ve smyslu jejího iniciování, podněcování či rozvíjení. Jde o to, aby jednání příslušného policisty, byť nutně představuje jeden z dílčích elementů celkového průběhu události, nebylo ztotožnitelné coby určující či podstatný prvek trestného činu, (srov. kupříkladu rozhodnutí ve věcech sp. zn. III. ÚS 323/04, sp. zn. III. 29/04 a další).
S odkazem na uvedenou judikaturu Ústavní soud konstatuje, že postup Policie ČR v trestní věci stěžovatele nevykazoval znaky tzv. policejní provokace, tak jak je vymezena výše citovanými nálezy a rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva. Jak obecné soudy dovodily z celé řady dalších důkazů, byl to stěžovatel, kdo od počátku různým osobám padělané směnky za vysoké částky nabízel, přičemž předstíraný převod provedený policií byl ve své podstatě již jen reakcí na tuto trestnou činnost pachatele, kdy policisté vstoupili do děje až poté, co se doslechli o nabídce nákupu směnek od osoby vystupující pod jménem Ch. V tomto ohledu lze odkázat na výpověď svědka M. K., jenž v hlavním líčení uvedl, jak jej stěžovatel opakovaně přemlouval k nákupu, resp. zprostředkování prodeje uvedených směnek, o nichž mu tvrdil, že jsou pravé. Shodně vypovídal u hlavního líčení i další svědek, JUDr. V. P., který potvrdil, že jej stěžovatel vyzýval k tomu, aby pro něj obstaral kupce pro uvedené směnky a přiměl svědka P. k tomu, aby je nabízel svým obchodním partnerům. Obdobně stěžovatel kontaktoval i dalšího svědka, Z. E. (viz str. 8 a 9 rozsudku nalézacího soudu). Tyto výpovědi přitom korespondují i se záznamy telefonních odposlechů, z nichž vyplývá, že stěžovatel ohledně prodeje směnek vyvíjel nemalé úsilí, jak již shledaly obecné soudy. Pokud jde o navyšování ceny nabízených směnek, s touto námitkou se již dostatečně obecné soudy na základě svých skutkových zjištění rovněž náležitě vypořádaly a Ústavní soud odkazuje na odůvodnění jejich rozhodnutí. Z provedeného dokazování před obecnými soudy jasně plyne, že stěžovatel se trestné činnosti dopouštěl, veden ziskuchtivostí, o své vůli a nezávisle na vlivu policie, která toliko ,,sehrála roli" poškozených, tedy kupců falešných směnek, jež stěžovatel sám aktivně a intenzivně sháněl.
Pokud jde o otázku utajení svědků ve smyslu ust. 55 odst. 2 tr. řádu, ani zde nemůže Ústavní soud námitkám stěžovatele přisvědčit. Je třeba vycházet ze skutečnosti, že stěžovateli je známa podoba těchto svědků a ví tedy, jaké osoby v jeho věci vypovídaly. Odhalení identity obou svědků by jim napříště znemožnilo plnit úkoly v rámci jejich služebního zařazení. Potenciální hrozbu odplaty ze strany pachatelů trestných činů (nejen stěžovatele) obecné soudy náležitým způsobem v odůvodnění napadených rozhodnutí vysvětlily.
Konečně Ústavní soud nepovažuje za relevantní ani námitku stěžovatele, že obecné soudy neprovedly jím navržené důkazy. Jak již Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže je rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný, o vznesených návrzích však musí rozhodnout. Pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly. Tak tomu bylo i v posuzované trestní věci, kde, jak Ústavní soud konstatuje, obecné soudy svá rozhodnutí opřely o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.).
Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla soudem prvého stupně i soudem odvolacím náležitě odůvodněna, přičemž ze souhrnu nalézacím soudem provedených důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o stěžovatelově vině. Pokud tedy obecné soud odmítly provedení dalších navržených důkazů pro jejich nadbytečnost, nelze tomuto závěru z hlediska principů spravedlivého procesu vytknout jakékoliv pochybení. V návaznosti na tato zjištění lze z hlediska kautel ústavního práva hodnotit jako bezvadné i ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání stěžovatele.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu