ECLI:CZ:US:2020:3.US.1308.20.1
sp. zn. III. ÚS 1308/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. O., zastoupeného Mgr. Radkou Palíškovou, advokátkou, sídlem Štěchovice 1356/12, Kroměříž, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2020 č. j. 30 Cdo 23/2020-108, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2018 č. j. 55 Co 271/2018-39 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. června 2018 č. j. 23 C 81/2018-26, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhrady škody, jež mu měly vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí v souvislosti s trestním řízením. Obvodní soud napadeným usnesením řízení zastavil podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a to pro nezaplacení soudního poplatku za uvedenou žalobu, k němuž byl stěžovatel vyzván usnesením ze dne 26. 4. 2018 č. j. 23 C 81/2018-25. Uvedené usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 3. 5. 2018 prostřednictvím datové schránky jeho právního zástupce, přičemž soudem stanovená lhůta k zaplacení soudního poplatku marně uplynula dne 18. 5. 2018. Dále bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením usnesení obvodního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání. Za otázku zásadního právního významu považoval "posouzení situace, kdy osoba povinná k úhradě soudního poplatku učiní vše, aby poplatek byl uhrazen ve lhůtě stanovené, nicméně vinou přepravce k doručení zaplacené částky nedojde", přičemž přípustnost dovolání spatřoval v přesvědčení, že judikatura Nejvyššího soudu, zastávající názor, že za den úhrady se považuje až den připsání částky na účet soudu, by měla být revidována v návaznosti na situace, kdy poplatník složí částku v dostatečném předstihu, aby byla ve lhůtě na účet soudu připsána, nicméně vadou v doručení se tak nestane. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že uvedená otázka přípustnost dovolání nezakládá a dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení svého ústavně zaručeného práva na přístup k soudu, když tvrdí, že zaplacením soudního poplatku pověřil svou matku, které bylo v té době 83 let a která poplatek složila již dne 10. 5. 2018 na pobočce České pošty, s. p. v H. Veškeré údaje vyplněné na poštovní poukázce byly správné, pouze v čísle účtu příjemce došlo k písařské chybě. O skutečnosti, že z uvedeného důvodu k zaplacení soudního poplatku nedošlo, nebyl stěžovatel nikým vyrozuměn a dozvěděl se o tom až dne 14. 6. 2018, kdy mu bylo doručeno napadené usnesení obvodního soudu o zastavení řízení. Stěžovatel se až poté na dané pobočce České pošty, s. p. dozvěděl o neprovedení platby, neprodleně vyplnil novou poštovní poukázku a soudní poplatek dodatečně uhradil. Je proto přesvědčen, že pro včasné zaplacení soudního poplatku učinil vše, co mohl a nemůže mu být kladeno k tíži, že vinou přepravce k doručení složené částky nedošlo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen podle §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá usnesení obvodního soudu, jímž bylo zastaveno řízení o jeho žalobě pro nezaplacení soudního poplatku, a dále rozhodnutí vyšších soudů, jež se s tímto hodnocením ztotožnily, přičemž tak činí prostřednictvím stejných argumentů, které uplatňoval již v řízení před těmito soudy. Ústavní soud je přitom toho názoru, že soudy nepochybily, neboť pro zastavení řízení byly v posuzované věci splněny zákonem stanovené podmínky (viz §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích), což soudy stěžovateli ve svých rozhodnutích adekvátním a srozumitelným způsobem vysvětlily.
10. Vnímá-li stěžovatel jako nespravedlivou především skutečnost, že k tvrzenému odepření práva na přístup k soudu mělo dojít vinou třetí osoby (ať už přepravce či matky stěžovatele), Ústavní soud připomíná, že povinnost hradit soudní poplatky a dodržovat procesní lhůty je standardní podmínkou řádného vedení soudního řízení, a proto bylo především na stěžovateli (případně jeho právním zástupci), aby zajistil včasné a řádné splnění této povinnosti. Neuhradil-li proto stěžovatel soudní poplatek již při podání žaloby a v dodatečně poskytnuté lhůtě pověřil jeho uhrazením třetí osobu, svou 83letou matku, aniž by si skutečné zaplacení soudního poplatku zavčas ověřil, nepostupoval v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt; zastavení řízení tak bylo za daných okolností jen logickým a zákonem předvídaným důsledkem tohoto stěžovatelova jednání.
11. Nezbývá tak než shrnout, že stěžovateli se tvrzené porušení ústavně zaručeného práva na přístup k soudu prokázat nepodařilo. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu