ECLI:CZ:US:2015:3.US.1329.14.1
sp. zn. III. ÚS 1329/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. února 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Martina Posládka, zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem v Brně, Příkop 8, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 4. 2. 2014 sp. zn. 61 T 1/2014, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, kterým mělo dojít k porušení jeho práva na zákonného soudce dle článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na možnost účinné obhajoby dle článku 40 odst. 3 Listiny a práva na stíhání způsobem, který stanoví zákon, ve smyslu článku 8 odst. 2 Listiny.
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a přiloženého soudního rozhodnutí se zjišťuje:
Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočka ve Zlíně, podal dne 10. 1. 2014 ke Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, obžalobu, v níž v rámci tzv. metanolové kauzy vinil celkem 31 obviněných, včetně stěžovatele, z rozsáhlé trestné činnosti právně kvalifikované u jednotlivých obvinění jednak jako zvlášť závažný zločin obecného ohrožení dle §272 trestního zákoníku, jednak jako zvlášť závažný zločin ohrožování zdraví dle §156 trestního zákoníku, případně přečin neoprávněného podnikání dle §251 trestního zákoníku a přečin porušování předpisů o nálepkách a jiných předmětech v označení zboží podle §244 trestního zákoníku. Obžalovaní měli svým jednáním způsobit podle obžaloby smrt celkem 38 poškozených a ublížení na zdraví celkem 79 poškozených.
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozhodl usnesením ze dne 4. 2. 2014 sp. zn. 61 T 1/2014 podle §23 odst. 1 trestního řádu o vyloučení trestní věci některých obviněných k samostatnému řízení. Trestní věc stěžovatele byla vyloučena k samostatnému projednání společně s trestní věcí dalších šesti obžalovaných. Své rozhodnutí nalézací soud odůvodnil tím, že je takový postup vhodný z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že společné řízení proti všem obžalovaným by nebylo možné konat z kapacitních důvodů v žádné z jednacích síní Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, a ve věci by tak musely být pronajaty dostatečné volné prostory, případně upravena a zajištěna jednací síň u jiného soudu v České republice. Nalézací soud shledal, že tento postup by byl výrazně časově i finančně náročný.
III.
Stěžovatel má za to, že postup nalézacího soudu je v rozporu s trestním řádem a s požadavky spravedlivého procesu, neboť mělo dojít k zásahu do jeho práva na obhajobu a na zákonného soudce. Stěžovatel zdůrazňuje, že společné projednání věci má nezanedbatelný význam pro možnost účinné obhajoby. Jak dále uvádí, je-li věc projednávána společně, jsou všichni obžalovaní ve stejném procesním postavení a mohou proto ke své obhajobě využít i výpovědi spoluobžalovaných, mohou spoluobžalované vzájemně konfrontovat atd. Naopak v případě, kdy věc není projednávána společně, obžalovaní ve své věci vypovídají jako obžalovaní, ale ve věcech ostatních jako svědci, kdy logicky nejčastěji využijí svoje právo nevypovídat, aby negativně neovlivnili svoji obhajobu ve vlastním řízení.
Stěžovatel se domnívá, že znění §20 odst. 1 trestního řádu neumožňuje vyloučit trestní věc obžalovaného ze společného řízení toliko z důvodu rychlosti a hospodárnosti řízení. Poukazuje také na to, že podle jeho mínění nalézací soud nepopsal vyčerpávajícím způsobem důvody svého rozhodnutí, neboť není zřejmé, proč by zajištění jiného vhodného prostoru pro jednání mělo být natolik časově a finančně náročné. Stěžovatel rovněž namítá, že z odůvodnění soudního rozhodnutí není zřejmé, podle jakého klíče nalézací soud obžalované rozdělil do skupin, neboť podle stěžovatele se jednání všech 31 obžalovaných vzájemně prolíná a na sebe navazuje.
IV.
Po prostudování odůvodnění ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud shledal, že jde o stížnost zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud není vrcholem obecné soustavy soudů, ale zvláštním orgánem ochrany ústavnosti (srov. článek 81, 83 a 90 Ústavy). Není proto zásadně oprávněn přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li se o otázky ústavněprávního významu (např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud rovněž opakovaně zdůraznil, že není orgánem činným v trestním řízení a nepřísluší mu, aby procesní postup těchto orgánů v dosud neskončeném řízení průběžně korigoval (např. usnesení ze dne 9. června 2011 sp. zn. III. ÚS 637/11). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).
Zásada rychlosti procesu je jednou ze základních zásad trestního řízení (srov. §2 odst. 4 trestního řádu). Právo na projednání trestní věci bez zbytečných průtahů vyplývá z článku 38 odst. 2 Listiny, jakož i z článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Provedení trestního řízení v souladu s tímto požadavkem je významnou zárukou řádného objasnění trestní věci a tím i správného a spravedlivého rozhodnutí, neboť průtahy v řízení a celková délka procesu negativně ovlivňují množství a kvalitu důkazů (Šámal a kol. Trestní řád I, Komentář: §1 - 156, 7. vydání, C. H. Beck, 2013, str. 28). Uplatnění zásady rychlosti nicméně nesmí být na úkor náležitého objasnění věci; stejně tak musí být šetřena práva obžalovaného, včetně práva na obhajobu či práva na zákonného soudce.
K zajištění rychlosti trestního procesu využívá trestní řád celou řadu institutů; jedním z nich je i možnost vyloučení věci ze společného řízení podle §23 odst. 1 trestního řádu. Zákonodárce v citovaném ustanovení výslovně stanovil oprávnění soudu vyloučit řízení o některém z trestných činů nebo proti některému z obviněných "k urychlení řízení nebo z jiných důležitých důvodů". Zákonná úprava trestním soudům ponechává poměrně široký prostor pro posouzení, v jakém případě a za jakých okolností lze řízení tímto způsobem urychlit. Z hlediska ústavněprávního je přitom rozhodné, zda trestní soud neaplikoval citované ustanovení svévolně a zda své rozhodnutí o vyloučení věci ze společného řízení náležitě odůvodnil.
V projednávaném případě Ústavní soud neshledal pochybení, které by dávalo prostor pro jeho kasační zásah. Ústavní soud je přesvědčen, že nalézací soud postupoval zákonem předpokládaným způsobem, aniž by došlo ke svévolnému zásahu do práv stěžovatele. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že s ohledem na velký počet obžalovaných a kapacitní možnosti dotčeného soudu by společné řízení ve věcech všech 31 obžalovaných pro soudní orgán představovalo značnou organizační zátěž, která by s největší pravděpodobností znamenala podstatné prodloužení celého trestního řízení. Nalézací soud proto přistoupil k použití prostředku, jež mu zákonná úprava nabízela k urychlení procesu. Ústavní soud sice připouští, že odůvodnění napadeného rozhodnutí není co do obsahu zcela vyčerpávající, má však za to, že svým rozsahem a přesvědčivostí nevybočuje z mezí, které lze z hlediska ústavněprávního přezkumu požadovat.
Ústavní soud neshledal, že by napadeným soudním rozhodnutím bylo zasaženo do základních práv stěžovatele. Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako stížnost zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu