ECLI:CZ:US:2017:3.US.1339.16.1
sp. zn. III. ÚS 1339/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Andrzeje Waclawika, zastoupeného JUDr. Wandou Krygielovou, advokátkou sídlem V. P. Čkalova 478/18, Praha 6 - Bubeneč, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. února 2016 č. j. 71 Co 454/2015 - 208, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti RPG Byty, s. r. o., sídlem Gregorova 3/2582, Ostrava - Moravská Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí (v ústavní stížnosti stěžovatel napadený rozsudek označil pouze spisovou značkou, aniž by uvedl datum jeho vydání, popř. číslo jednací), a to pro porušení čl. 96 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově (dále jen "okresní soud") dne 25. 9. 2015 č. j. 114 C 187/2014 - 128 byla stěžovateli jako žalovanému uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici jako žalobkyni částku 1 811,40 Kč s příslušenstvím (výrok I.) jako bezdůvodné obohacení za užívání bytu bez právního důvodu, žalobu ohledně částky 17 842,60 Kč s příslušenstvím okresní soud zamítl (výrok II.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Tento rozsudek v celém rozsahu napadli včasným odvoláním oba účastníci.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 2. 2016 č. j. 71 Co 454/2015 - 208 byla odvolání vedlejší účastnice (žalobkyně) proti výroku I. a odvolání stěžovatele (žalovaného) proti výroku II. rozsudku okresního soudu odmítnuta z důvodu nedostatku subjektivní legitimace vedlejší účastnice a stěžovatele (výrok I.). Výrokem II. rozsudku odvolacího soudu byl rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrzen. Výrokem III. krajský soud změnil rozsudek okresního soudu ve výroku III. tak, že stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici 17 842,60 Kč s příslušenstvím. Ve výrocích IV., V. a VI. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
4. V předmětné věci posoudil okresní soud nájemní smlouvu ze dne 7. 7. 1999 uzavřenou mezi stěžovatelem a právním předchůdcem vedlejší účastnice jako platnou s tím, že nájemní poměr podle této smlouvy skončil k 30. 6. 2006, neboť možnost "automatického" prodlužování byla vyloučena novelizovaným ustanovením §686a odst. 6 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"). Od 1. 7. 2006 tedy stěžovatel užíval předmětný byt bez právního důvodu. S tímto závěrem se odvolací soud ztotožnil. Otázku zákonného přechodu nájmu z otce na stěžovatele shledal krajský soud bez právního významu za situace, kdy zákonný přechod tohoto nájemního poměru potvrdil předchůdce vedlejší účastnice v nájemní smlouvě ze dne 7. 7.1999. Touto smlouvou byl zároveň nahrazen původní nájemní vztah. Nájemní poměr stěžovatele, založený nájemní smlouvou ze dne 7. 7. 1999 na dobu určitou do 30. 6. 2000, se "automaticky" prodlužoval do 30. 6. 2006 a k tomuto datu skončil. Další obnovení nájmu již nepřicházelo v úvahu, neboť tomu zabránilo ust. §686a odst. 6 občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. Závěr okresního soudu o tom, že od 1. 7. 2006 užívá stěžovatel předmětný byt bez právního důvodu, je podle krajského soudu správný. Užíváním bytu bez právního důvodu získal stěžovatel ekonomický prospěch - bezdůvodné obohacení, které odpovídá ceně obvyklé v daném místě a čase, která se vytváří na trhu s byty s neregulovaným nájemným, tj. tržnímu nájemnému. Takto získaný majetkový prospěch je podle odvolacího soudu stěžovatel povinen vydat vedlejší účastnici podle §451 a násl. občanského zákoníku.
II. Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že celá důkazní část řízení má značná pochybení. Stěžovatel uvedl, že tato pochybení se týkají zejména základní otázky, která měla být v řízení řádně prokázána, a to otázky, zda stěžovatel používá byt patřící vedlejší účastnici bez právního titulu - jak tvrdí vedlejší účastnice, nebo na základě platného smluvního vztahu, jak tvrdí stěžovatel.
6. Stěžovatel namítal, že odvolací soud nevysvětlil, co znamená skutečnost, že stěžovatel je právním nástupcem svého zemřelého otce. Jediným právně interpretačním vysvětlením může být to, že jde o přechod nájmu bytu. Pak je podle stěžovatele zcela nepochopitelné, proč odvolací soud bez jakékoliv pochybnosti se v rámci práva přechodu nájmu bytu nezabývá neplatností výše uvedené nájemní smlouvy, kterou stěžovatel opakovaně namítal.
7. Stěžovatel namítal, že pokud v rámci platného nájemního vztahu plynoucího z přechodu nájmu bytu byla uzavřena další nájemní smlouva, je podle ustálené judikatury neplatná. Stěžovatel poukázal na to, že k jednomu bytu nemohou vznikat dva různé nájemní vztahy se stejnou osobou. Navíc nájemní smlouva, jejíž platnost byla napadena stěžovatelem, je zjevně méně výhodná ve srovnání ze smluvním vztahem vyplývajícím z přechodu nájmu bytu (smlouva na dobu určitou, a to jednoho roku, s právem na prodloužení, ve srovnání se smluvním vztahem na dobu neurčitou).
8. Stěžovatel dále namítal, že odvolací soud se z důkazního hlediska pouze formálně vyrovnal s jeho další námitkou, že nájemní smlouvu ze dne 7. 7. 1999, uzavíranou v době trvání práv z přechodu nájmu, podepisoval v tísni a v omylu. Závažné nedostatky v dokazování a hodnocení důkazů pak dle názoru stěžovatele vedly k porušení zásady rovnosti stran v soudním řízení podle čl. 96 Ústavy.
9. Stěžovatel dále uvedl, že odvolací soud v napadeném rozsudku píše, že "Žalobce v písemném vyjádření k odvolací argumentaci žalovaného namítl, že na něho nemohlo přejít právo nájmu, neboť ke dni úmrtí otce nesplňoval zákonné podmínky tohoto přechodu a nájemní smlouvu ze dne 7. 7. 1999 uzavřel platně. Podle žalobce nesdílel žalovaný se svým otcem ke dni jeho úmrtí společnou domácnost.". Toto tvrzení vedlejší účastnice, uvádí stěžovatel, není soudem hodnoceno, nebylo prováděno jako důkaz. Je však důrazně - jakoby s důkazní váhou - citováno. Stěžovatel vyjadřuje pochybnosti, zda takto má mít větší váhu, než důkazy na straně stěžovatele, které jsou bez dalšího odmítány. Stěžovatel má za to, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a to v pochybení v dokazování a hodnocení důkazů při posuzování předběžné otázky, zda mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelem jde o nájemní vztah, nebo o užívání bytu bez právního důvodu. Stěžovatel poukazuje na tvrzení odvolacího soudu, že znalecký posudek není v případě bezdůvodného obohacení rozhodující. Z toho plyne, že bude rozhodující, když bude správně rozhodnuto, že nájemní vztah stěžovatele trvá. Soud prvního stupně se částečně vyrovnal s námitkou stěžovatele týkající se dominantního postavení vedlejší účastnice na trhu s byty a dopadu této skutečnosti na stanovení cen nájmu. Odvolací soud tuto námitku podle stěžovatele zcela opomenul.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV. Vlastní posouzení věci
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. V ústavní stížnosti stěžovatel napadá proces dokazování - výslovně namítá vadné hodnocení důkazů a v důsledku toho nesprávně zjištěný skutkový stav věci a dále rovněž nesouhlasí s právním posouzením věci obecnými soudy.
14. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
15. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu obecným soudem, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
16. Ústavní soud konstatuje, že v souzené věci krajský soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatel se po úmrtí svého otce stal nájemcem předmětného bytu a v té souvislosti uzavřel dne 7. 7. 1999 nájemní smlouvu. Původní nájemní smlouva ze dne 25. 10. 1967 tak byla nahrazena novou smlouvou sjednanou již se stěžovatelem dne 7. 7. 1999. Touto smlouvou byl nahrazen původní nájemní vztah. Tuto nájemní smlouvu ze dne 7. 7. 1999 posoudil soud jako platnou s tím, že nájemní poměr podle této smlouvy skončil k 30. 6. 2006 a od 1. 7. 2006 tedy stěžovatel užíval předmětný byt bez právního důvodu. Krajský soud správně dovodil, že otázka zákonného přechodu nájmu z otce na stěžovatele je právně bezvýznamnou, když zákonný přechod tohoto nájemního poměru potvrdil předchůdce vedlejšího účastnice v nájemní smlouvě ze dne 7. 7.1999. Námitky stěžovatele, že nájemní smlouvu uzavřel v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, případně že si na okolnosti a důvod uzavření této smlouvy nepamatuje, shledal odvolací soud jako účelové a ničím neopodstatněné. Námitka stěžovatele, že se odvolací soud uvedenou otázkou nezabýval, tedy není na místě. Nájemní poměr stěžovatele, založený nájemní smlouvou ze dne 7. 7. 1999 na dobu určitou do 30. 6. 2000, se "automaticky" prodlužoval až do 30. 6. 2006 a k tomuto datu skončil. Další obnovení nájmu již nepřicházelo v úvahu, neboť tomu zabránilo ustanovení §686a odst. 6 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. Závěr okresního soudu a krajského soudu, že od 1. 7. 2006 užívá stěžovatel předmětný byt bez právního důvodu, je tedy správný.
17. Odvolací soud se podle názoru Ústavního soudu vypořádal i s námitkou stěžovatele ohledně dominantního postavení vedlejší účastnice na trhu s byty a dopadu této skutečnosti na stanovení cen nájmu, když v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že požaduje-li vedlejší účastnice bezdůvodné obohacení za rok 2012 v průměrné měsíční výši 56,09 Kč/m2 a za rok 2013 ve výši 69 Kč/m2, pak není žádný rozumný důvod jejímu požadavku nevyhovět. Výše požadovaného plnění se blíží průměrné ceně nájemného všech výše uvedených bytů (z rozmezí hodnoty 50,02 Kč/m2 - 83,82 Kč/m2 činí aritmetický průměr 66,92 Kč/m2) a zároveň jde o cenu výrazně nižší, než je cena nájemného v jiných bytech téhož domu (62,52 Kč/m2 pro rok 2012 a cca 80 Kč/m2 pro rok 2013); požadované plnění je podle krajského soudu v souladu s výší obvyklého nájemného, je-li srovnatelné nebo dokonce nižší, než nájemné v jiných bytech téhož domu, a v žádném případě neodporuje ani povaze tohoto plnění, jímž je bezdůvodné obohacení.
18. Ústavní soud konstatuje, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
19. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
20. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu