ECLI:CZ:US:2006:3.US.134.06
sp. zn. III. ÚS 134/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. března 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Komenského 241, Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2005 č. j. Nco 236/2005-92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, blíže označeného v záhlaví tohoto usnesení, neboť jím měla být porušena jeho ústavně garantovaná práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2005 č. j. Nco 236/2005-92 bylo rozhodnuto, že blíže označení soudci Krajského soudu v Ústí nad Labem nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 128/2002 a u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 8 Nc 176/2005.
V podané ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že vznesl v řízení před okresním soudem námitku podjatosti rozhodující soudkyně, jakož i soudců krajského soudu, kteří měli podle rozvrhu práce o této námitce rozhodovat, jelikož jeho právo na projednání věci nezávislým a nestranným soudem bylo porušeno, neboť podle jeho názoru lze mít u všech soudců důvodné pochybnosti o jejich nestrannosti. Tyto pochybnosti jsou dány politickým tlakem vytvořeným na soudce v České republice, který podle názoru stěžovatele prokazatelně ovlivnil rozhodování soudců v jeho věcech.
Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na předchozí judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, z níž vyplývá, že soudce je vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci nikoli pouze v případě jeho skutečně prokázané podjatosti, ale i tehdy, pokud lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. Podle stěžovatele je proto třeba také v jeho případě uplatnit tzv. teorii zdání, podle níž nestačí, že soudce je nestranný, ale musí se jako takový jevit i v očích účastníků řízení a veřejnosti.
Stěžovatel je přesvědčen, že k vyloučení soudců z projednávání jeho věcí postačí, pokud se mu podaří prokázat důvodnou pochybnost o tom, že jeho věc rozhodují nezávislí a nestranní soudci. Tuto pochybnost lze podle stěžovatele opřít o nesporně existující politický a společenský tlak na zamítnutí jím podaných žalob. Stěžovatel se proto domnívá, že jednání soudů a politiků postačí k založení důvodných pochybností o nestrannosti soudců v České republice obecně. Podle tvrzení stěžovatele politické špičky vytvářejí a podporují negativní vztah společnosti k jeho osobě, k osobě jeho právního zástupce a především k osobám soudců, kteří v minulosti vyhověli jeho žalobám. Politické špičky podle stěžovatele prohlašují, že on sám i jeho otec jsou německé národnosti, že konfiskace byla v jeho případě zcela po právu, že se stěžovatel snaží ve své ziskuchtivosti obejít tzv. Benešovy dekrety, a že jeho žaloby jsou zjevně nedůvodné. Představitelé moci výkonné a zákonodárné se navíc podle stěžovatele krátce po vynesení jemu příznivých rozsudků sešli a hledali cesty, jak zařídit, aby se taková rozhodnutí neopakovala, s tím, že pokud některý ze soudců žalobě vyhoví, ponese odpovědnost za to, že stát musí dotčený majetek vydat.
Mezi výsledky těchto politických tlaků patří podle stěžovatele přijetí sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, tzv. Lex Kinský (zákon č. 120/2004 Sb.) a změna nahlížení restitučního zákonodárství Ústavním soudem na základě stanoviska pléna ze dne 1. 11. 2005. Stěžovatel se proto domnívá, že vliv politiků na obecné soudy i na Ústavní soud je zcela markantní, obzvláště pokud ti politici, kteří proklamovali nedůvodnost stěžovatelových žalob, vyžadují od všech soudců projednávajících tyto spory podrobné zprávy o stavu věcí, včetně informování o způsobu rozhodování.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem.
Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce výrok i odůvodnění napadeného rozhodnutí a neshledal v jeho postupu žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.
Stěžovatel založil svou ústavní stížnost na tvrzení, že k vyloučení soudce z projednávání věci postačí, vzniknou-li pochybnosti o jeho nepodjatosti. Tyto pochybnosti stěžovatel dovozuje z vlivu, jaký politické špičky mají uplatňovat na projednávání jeho žalob, případně jaký negativní obraz o stěžovatelovi a jeho žalobách ve společnosti vytvářejí.
Se stěžovatelem lze souhlasit v tom ohledu, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci je dáno nikoliv pouze v případě skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, lze-li mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. Subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. Jakkoliv otázka podjatosti nemůže být nikdy postavena zcela najisto, nelze vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 371/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, nález č. 121, str. 255).
Pochybnosti o nepodjatosti rozhodujícího soudce nelze proto zakládat pouze na subjektivních pochybnostech účastníka řízení, ale musí být určitým způsobem objektivizovány tak, že existují a účastníkem jsou tvrzeny určité objektivní skutečnosti, v jejichž světle může být nepodjatost konkrétního soudce zpochybněna. Stěžovatel za tyto skutečnosti považuje právě tvrzený vliv politických elit na projednávání stěžovatelových žalob před soudy v České republice.
Subjektivní a paušální úvahy stěžovatele o údajném politickém ovlivňování soudních sporů vedených stěžovatelem před českými soudy nemohou samy o sobě zpochybnit nepodjatost konkrétních soudců v konkrétním řízení, o jejichž vyloučení bylo napadeným rozhodnutím vrchního soudu rozhodováno. Pokud by chtěl stěžovatel prokázat, že tvrzený politický tlak měl ovlivnit vztah rozhodujících soudců k věci nebo účastníkovi řízení, musel by to dokládat právě ve vztahu ke konkrétním soudcům, jejichž nestrannost má být podle stěžovatele zpochybněna. Musel by tedy existovat užší vztah mezi konkrétními projevy údajného politického tlaku a konkrétními rozhodujícími soudci. Tak tomu však v dané věci zřejmě nebylo, resp. existenci tohoto užšího vztahu stěžovatel neprokazuje, ba ani netvrdí.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudním rozhodnutím napadeným ústavní stížností došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2006
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu