ECLI:CZ:US:2011:3.US.1345.11.1
sp. zn. III. ÚS 1345/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. listopadu 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Milanem Plíškem, advokátem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2011 č. j. 25 Co 291/2010-187 a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 6. 4. 2010 č. j. 11 C 46/2009-107 a dále proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2011 č. j. 25 Co 129/2011-190 a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 18. 2. 2011 č. j. 11 C 46/2009-173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 9. 5. 2011 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že uvedené soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 Listiny, na legitimní majetkové očekávání ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a na právní pomoc ve smyslu čl. 37 Listiny.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, případně z vyžádaného soudního spisu, napadeným usnesením Okresního soudu v Jičíně (dále též jen "okresní soud") ze dne 6. 4. 2010 č. j. 11 C 46/2009-107 bylo v řízení, v němž se stěžovatel domáhal na žalovaném Ing. Jiřím Nováčkovi, správci konkursní podstaty úpadkyně V. S., zaplacení částky 372 000 000 Kč z titulu náhrady škody, rozhodnuto, že se nepřipouští přistoupení Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (VZP) a České republiky - Ministerstva spravedlnosti (ČR - MS) jako dalších žalovaných (výrok I) a že se připouští změna žaloby spočívající v rozšíření žaloby na částku 471 200 000 Kč (výrok II). K odvolání stěžovatele (směřujícímu pouze proti výroku I zmíněného usnesení okresního soudu) pak Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením ze dne 29. 3. 2011 č. j. 25 Co 291/2010-187 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Napadeným usnesením okresního soudu ze dne 18. 2. 2011 č. j. 11 C 46/2009-173 byla zamítnuta stěžovatelova žádost o ustanovení zástupce pro řízení. Napadeným usnesením krajského soudu ze dne 29. 3. 2011 č. j. 25 Co 129/2010-190 bylo zmíněné usnesení okresního soudu potvrzeno.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že dne 6. 2. 2006 podal u krajského soudu (tehdy ještě v řízení o vyloučení věcí z konkursní podstaty a o náhradu škody, vedeném pod sp. zn. 43 Cm 1/2002) mj. návrh na přistoupení dalších účastníků VZP a ČR - MS. V roce 2007 krajský soud rozdělil řízení na řízení o vyloučení věcí z konkursní podstaty (sp. zn. 43 Cm 1/2002) a o náhradu škody (sp. zn. 43 Cm 85/2007), jde-li o druhé řízení, věc byla postoupena okresnímu soudu a je u něho vedena pod sp. zn. 11 C 46/2009. O předmětném návrhu bylo rozhodnuto po více jak 5 letech od jeho podání tak, že se zamítá, čímž došlo k promlčení jeho nároku na náhradu škody. Pokud obecné soudy své rozhodnutí zdůvodnily tím, že by bylo potřeba k "novým žalovaným" vést rozsáhlé dokazování a že by to mělo vliv na pozdější vydání rozhodnutí ve věci, stěžovatel namítá, že se náhrady škody domáhá již téměř 10 let, dosud nebylo nejen rozhodnuto, ale v podstatě ani jednáno, a nebyly provedeny žádné důkazy. Z tohoto důvodu považuje argumentaci obecných soudů, že by kladné rozhodnutí prodloužilo dané řízení, za nepřípadnou s tím, že za daných okolností rozšíření žaloby nemůže řízení nijak zdržovat. Stěžovatel poukazuje rovněž na to, že pokud by bylo negativně rozhodnuto již v roce 2006, mohl se domáhat náhrady škody v samostatném řízení, takto mu bylo liknavostí soudů dané právo upřeno. K tomu dodává, že v konkursní podstatě není dostatek prostředků na uspokojení jeho nároku a případné upokojení by bylo možné pouze na "nových žalovaných".
Pokud jde o rozhodnutí uvedených soudů, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žádost o ustanovení zástupce, stěžovatel upozorňuje, že v dané právní věci otázku možné bezúčelnosti uplatňování práva posuzoval krajský soud v řízení vedeném pod sp. zn. 43 Cm 1/2002, avšak zmíněnou "bezúčelnost" neshledal. Dále stěžovatel uvádí, že je nemajetný, jeho konkurs trvá již téměř 9 let, nemá právnické vzdělání a na celou věc nestačí. Advokát mu byl ustanoven ve fázi, kdy nedokázal doplnit žalobní tvrzení dle požadavků soudu, zastoupen advokátem bez nároku na odměnu byl i při podání nyní posuzované ústavní stížnosti. O úspěšnosti žaloby lze sice spekulovat, v určité části však úspěšný být musí, jak plyne z navržených důkazů. Skutečnost, že dle soudu nedoložil zcela svůj nárok, je způsobena právě tím, že není zastoupen. Dále stěžovatel argumentuje tím, že je-li v konkursu již téměř 9 let a stát mu zakazuje nakládat s majetkem, prodlužuje tím jeho nemajetnost, a proto mu nemůže být odpírána právní pomoc.
Stěžovatel dále požádal Ústavní soud, aby posoudil coby předběžnou otázku, zda je v soudním řízení zastoupen advokátem JUDr. E. P., resp. zda jeho ustanovení dále trvá. Upozorňuje, že o ukončení zastupování nebylo rozhodnuto, přičemž klade otázku, zda není porušováno jeho právo, jestliže se zmíněným advokátem soudy nekomunikují. Současně argumentuje, že pokud by stěžovatele jmenovaný advokát nezastupoval, nemohlo by usnesení Vrchního soudu v Praze o postoupení věci Okresnímu soudu v Jičíně (a o věcné příslušnosti ve smyslu §104a občanského soudního řádu) nabýt právní moci, neboť bylo doručeno jen advokátovi. V důsledku této skutečnosti by rozhodoval v dané věci nepříslušný soud i soudce.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Jde-li o rozhodnutí o přistoupení dalších účastníků do řízení (VZP a ČR - MS), stěžovatel namítá, že obecné soudy rozhodly nesprávně a že vzhledem k průtahům, které v daném soudním řízení nastaly, došlo k promlčení jeho pohledávky vůči uvedeným subjektům, takže se již nemůže domáhat svého práva u soudu, což zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud se v usnesení ze dne 13. 11. 2008 sp. zn. III. ÚS 722/08 (dostupném na internetové adrese http://nalus.usoud.cz) zabýval otázkou, za jakých okolností může rozhodnutí o přistoupení dalších účastníků představovat porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Poukázal na toliko "procesní" povahu daného rozhodnutí s tím, že v těchto případech Ústavní soud tradičně traktuje zvýšenou míru zdrženlivosti (k tomu viz níže). Dále upozornil, že námitka procesní nesprávnosti není z hlediska ústavnosti relevantní s tím, že zásah Ústavního soudu připadá v úvahu až v případě výkladového excesu či svévole. Tomu by tak mohlo být za situace, pokud by obecné soudy založily svá rozhodnutí na názorech, jež nejsou v soudní praxi (samy o sobě) fixovány, a tudíž (jako takové) implikují nepředvídatelnost z nich vycházejícího rozhodnutí. Jiná situace nastává v případě, je-li spornou (jen) otázka, zda tyto názory byly uplatněny přiléhavě, resp. v adekvátním vztahu ke konkrétním procesním poměrům, jež byly v daném řízení ustaveny. V této souvislosti Ústavní soud konstatoval, že i když v tomto směru vzniknou reálné pochybnosti, nepředstavuje to dostatečně silný důvod k jeho zásahu (ve smyslu kasačním). Tento svůj závěr Ústavní soud zdůvodnil tím, že by musel proti obecným soudům aplikovat hledisko přezkumu spočívající v argumentu, že je k dispozici "přiléhavější" řešení, resp. že on sám by danou procesní situaci "spíše" hodnotil jinak. To však odmítl s tím, že by se ocitl vůči obecným soudům v takovém postavení, které mu nepřísluší.
V souzené ústavní stížnosti stěžovatel opakuje námitky, které uplatnil v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně a se kterými se odvolací soud plně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Ústavní soud stěžovatelovu rozhořčení nad délkou soudního řízení plně rozumí, přesto však ve vztahu k postupu obecných soudů nemůže konstatovat, že by tyto nevycházely z obecně akceptovaných názorů právní teorie i praxe a že by tyto aplikovaly "extrémním" způsobem. Smyslem daného institutu je umožnit žalobci, aby "odstranil nedostatek aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení a který by jinak neodvratně vedl k zamítnutí žaloby, přičemž se ukazuje, že je hospodárné, aby věc byla projednána a rozhodnuta v rámci již zahájeného řízení i vůči další nebo proti jiné osobě" (viz Drápal, L., Bureš, J., a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 1. vydání, C. H. Beck, 2009, s. 600). Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací v podstatě shodně, a nikoliv nepřípadně, vycházely z toho, že odpovědnost subjektů (za vzniklou škodu), které měly do řízení přistoupit, má původ v odlišných skutkových okolnostech. Z tohoto závěru pak lze vyvodit, že dle obecných soudů jednak není nezbytně nutné ve výše uvedeném smyslu, aby nároky vůči nim byly uplatňovány v jediném řízení, a jednak to není ani vhodné, protože by došlo k dalšímu prodloužení řízení původního kvůli potřebě provádění dokazování v podstatně širším rozsahu. Namítá-li stěžovatel, že argumentace obecných soudů časovými úsporami je účelová, a to vzhledem k značným průtahům, k nimž již v řízení došlo (a že soudy spíš chrání fiskální zájmy České republiky než spravedlnost), není možné se s tímto názorem ztotožnit. Další prodloužení řízení se totiž nedotýká jen osoby stěžovatele, ale i druhého účastníka daného řízení, tj. Ing. Jiřího Nováčka, správce konkursní podstaty, přičemž i jeho práva je třeba vzít do úvahy.
Pakliže argumentuje stěžovatel, že v důsledku průtahů při rozhodování obecných soudů o návrhu na přistoupení dalších účastníků došlo k promlčení jeho nároku, Ústavní soud se k dané otázce vyjádřil v usnesení ze dne 13. 11. 2008 sp. zn. III. ÚS 2375/08, a to v tom smyslu, že z hlediska hmotněprávních účinků (viz §112 občanského zákoníku) je přistoupení účastníka do řízení se zahájením řízení nového zcela srovnatelné, když pro posouzení důvodnosti námitky promlčení není podstatný okamžik zahájení původního řízení, nýbrž až okamžik, kdy do řízení nový účastník přistoupil, resp. kdy byl podán odpovídající návrh. Stěžovateli pak nic nebrání, jak Ústavní soud uvedl v již zmíněném usnesení ze dne 13. 11. 2008 sp. zn. III. ÚS 722/08, podáním samostatné žaloby zahájit řízení proti subjektu, kterého dosud navrhoval k přístupu do řízení původního; rozhodnutí o (ne)přistoupení účastníka je tak rozhodnutím "ryze" procesním a jeho důsledky pro stěžovatele nejsou (nebyly) nikterak fatální.
Ústavní stížnost rovněž směřuje proti rozhodnutím obecných soudů ve věci stěžovatelovy žádosti na ustanovení zástupce z řad advokátů, konkrétně pak advokáta JUDr. E. P. Nutno předznamenat, že pokud stěžovatel po Ústavním soudu požaduje, aby jako předběžnou otázku posoudil, zda je či není již uvedeným advokátem zastoupen, touto problematikou se již zabýval ve svém usnesení ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 1013/10, přičemž dospěl k závěru, že jmenovaný advokát nemohl stěžovatele zastupovat (rovněž) v řízení o náhradu škody, tj. v řízení, v němž byla vydána nyní napadená rozhodnutí. S ohledem na tuto skutečnost Ústavní soud tuto otázkou již neřešil.
Následně Ústavní soud přistoupil k posouzení stěžovatelovy námitky, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na právní pomoc. V souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu je třeba uvést, že čl. 37 (odst. 2) Listiny, kterého se stěžovatel dovolává, zakotvuje právo na to, aby se každý mohl nechat v řízení zastupovat osobou s právnickým vzděláním, která účastníku poskytne potřebnou právní pomoc tam, kde je jí potřeba. Toto právo však neobsahuje požadavek na to, aby právní pomoc byla zajištěna rozhodnutím soudu a bezplatně. Na straně druhé nelze v některých případech uvedené právo realizovat jiným způsobem, přičemž podmínky, za jakých se tak děje, stanoví zákon (§30 občanského soudního řádu). Stěžovatel ústavnost uvedeného zákonného ustanovení nenapadá a za daných okolností ani dle názoru Ústavního soudu nic nenasvědčuje tomu, že by mohlo porušení uvedeného (či jiného) základního práva zakládat. Jde-li pak o posouzení, zda příslušné zákonné podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů jsou v tom kterém případě naplněny, toto je věcí obecných soudů, a nikoliv Ústavního soudu. Jeho úlohou je "pouze" posoudit, zda obecné soudy postupovaly ústavně konformním způsobem, tedy zda při interpretaci výše uvedeného ustanovení správně zohlednily význam, resp. dopad daného základního práva, a zda při aplikaci uvedeného zákonného ustanovení nepostupovaly svévolně, tedy zda své důvody nevyhovění žádosti opřely o některý ze zákonných důvodů a zda své závěry řádně odůvodnily.
Z napadených rozhodnutí pak plyne, že se obecné soudy otázkou naplnění podmínek citovaného ustanovení zabývaly. Okresní soud konstatoval, že v daném případě jde o zjevně bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, a toto své stanovisko pak poměrně podrobně odůvodnil. Krajský soud, aniž by se nějak vyjádřil k názoru soudu okresního, dospěl k závěru, že ustanovení zástupce stěžovateli nevyžaduje ochrana jeho zájmů. Vycházel z toho, že "nezbytnost ochrany" ve smyslu citovaného ustanovení může spočívat v subjektu nebo předmětu řízení, tj. v účastníkovi či ve složitosti případu, a následně ve vztahu mezi možnostmi účastníka a složitostí věci, načež vyslovil názor, že stěžovatel je osobou případu znalou, přičemž svými podáními prokázal, že se v problematice přiměřeně orientuje (má o věci přehled, chápe jednotlivé procesní instituty, umí se vyjadřovat a svá tvrzení argumentačně podkládat) a že je tak schopen hájit své zájmy, kdy jeho rozumové a vyjadřovací schopnosti jsou více než dostatečné.
S ohledem na výše uvedené nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že z hlediska ústavnosti nemá, co by krajskému soudu vytknul. Stěžovatel v ústavní stížnosti ve vztahu k závěrům tohoto soudu uvádí, že na "celou věc sám nestačí", avšak argumenty, proč by názory krajského soudu měly být vadné, a to do té míry, že dochází k porušení ústavnosti, Ústavnímu soudu nepředestřel. Ze soudního spisu Ústavní soud ověřil, že stěžovatel je skutečně schopen v soudním řízení sám činit relevantní procesní úkony, přičemž adekvátním způsobem argumentuje. Nelze také přehlédnout, že stěžovateli se dostalo bezplatné právní pomoci na počátku řízení, kdy byl zastoupen advokátem Mgr. R. K. a posléze JUDr. E. P., přičemž mj. na základě jimi vypracovaných podání mu musí být zřejmé, jaká je právní podstata daného sporu, a tedy i jaké skutečnosti musí prokázat, aby v něm byl úspěšný. Ostatně i sám stěžovatel v jednom ze svých podání připouští, že se "v problematice orientuje".
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu