ECLI:CZ:US:2002:3.US.135.02
sp. zn. III. ÚS 135/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Výrobně obchodní družstvo Z., právně zastoupené JUDr. M. K., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 29 Odo 301/2001-193, ze dne 18. 12. 2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze, č.j. 25 Co 555/2000-164, ze dne 7. 2. 2001, rozsudkem Okresního soudu v Benešově, č.j. 11 C 172/97-141, ze dne 8. 8. 2000 a rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, č.j. 29 Cdo 1633/99-117, ze dne 4. 4. 2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 28. 2. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 1. 3. 2002. Návrh směřoval proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 29 Odo 301/2001-193, ze dne 18. 12. 2001, jímž bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze, č.j. 25 Co 555/2000-164, ze dne 7. 2. 2001. Návrh směřoval rovněž proti označenému rozsudku Krajského soudu v Praze, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Benešově, č.j. 11 C 172/97-141, ze dne 8. 8. 2000, ve věci samé a vyslovena přípustnost dovolání. Návrh dále směřoval proti označenému rozsudku soudu I. stupně a předcházejícímu rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 29 Cdo 1633/99-117, ze dne 4. 4. 2000, jímž byla zrušena předchozí rozhodnutí ve věci samé. Podle názoru stěžovatele byla napadenými rozsudky porušena ustanovení čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 11 C 172/97, vedený u Okresního soudu v Benešově. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž byl uplatněn nárok na vydání vypořádacího podílu v družstvu při zániku členství z důvodu smrti člena družstva a přechodu členských práv a povinností na právního nástupce člena družstva ve výši 710.520,95 Kč. V předmětné věci poprvé rozhodl Okresní soud v Benešově, a to rozsudkem, č.j. 11 C 172/97-55, ze dne 18. 9. 1997 tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl. V odůvodnění uvedl, že podle §232 odst. 3 a §233 odst. 5 obchodního zákoníku a §6 bodu 5 Stanov stěžovatele se vypořádání vypořádacího podílu provede do 10 let od vyúčtování vypořádacího podílu, přičemž vyúčtování vypořádacího podílu podle téhož ustanovení Stanov je třeba provést do 3 měsíců po skončení roční účetní závěrky roku, v němž členství zaniklo. V předmětné věci členství zaniklo v roce 1994, když právní předchůdce žalobkyně dne 26. 8. 1994 zemřel. Za daného stavu, uvedl soud I. stupně, blíže nezkoumal dobu počátku běhu této lhůty, neboť ke schválení roční účetní závěrky mohlo dojít nejdříve v roce 1995 a s ohledem na 10-ti letou lhůtu pro provedení vypořádání podle stanov, je uplatnění nároků žalobkyně evidentně předčasné. K námitce žalobkyně, že 10ti letá lhůta pro vydání vypořádacího podílu se příčí dobrým mravům a je proto neplatná, uvedl, že ustanovení obchodního zákoníku (§233) má pouze dispozitivní charakter, ve stanovách může být upraveno jinak a pro srovnání poukázal na sedmiletou lhůtu stanovenou pro vydání majetkového podílu při transformaci družstev.
K odvolání žalobkyně rozhodoval ve věci Krajský soud v Praze, který rozsudkem, č.j. 25 Co 107/98-81, ze dne 15. 9. 1998, potvrdil rozsudek soudu I. stupně a současně vyslovil přípustnost dovolání. Odvolací soud zopakoval většinu důkazů provedených soudem I. stupně a vyvodil z nich stejné právní závěry. Uvedl, že zděděním pohledávky došlo ke změně v subjektu věřitele, kdy právní nástupkyně (žalobkyně jako dědička) vstoupila do všech práv a povinností původního věřitele. Dále odvolací soud konstatoval, dispozitivnost příslušných ustanovení obchodního zákoníku a přednost samostatné úpravy ve Stanovách. Zdůraznil, že stanovy jsou základním vnitrodružstevním předpisem a jejich obsah je výrazem svobodně projevené vůle zakládajících členů družstva. Nelze proto mít za to, že dané řešení ve stanovách (lhůta pro vypořádání vypořádacího podílu) je v rozporu s dobrými mravy. Dovolání pak odvolací soud připustil v otázce doby splatnosti zděděné pohledávky v peněžní formě ve výši vypořádacího podílu.
K dovolání žalobkyně rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem, č.j. 29 Cdo 1633/99-117, ze dne 4. 4. 2000, zrušil výše uvedený rozsudek odvolacího soudu i soudu I. stupně a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že obecně lze říci, že ve stanovách určená doba splatnosti vypořádacího podílu je pro členy i jejich právní nástupce závazná. Dále však uvedl, že mezi obecné náležitosti právního úkonu patří i požadavek souladu s dobrými mravy podle ustanovení §39 občanského zákoníku. Desetiletá lhůta, která odkládá splatnost vypořádacího podílu, je bezesporu dlouhá. Dokonce i zákon č. 42/1992 Sb. při očekávaných masových výplatách vypořádacích podílů, které by mohly destabilizovat ekonomickou situaci družstva, určil jen sedmiletou lhůtu splatnosti, a to jen pro nepodnikatele. Dovolací soud se tedy neztotožnil s odvolacím soudem v úvaze, že desetiletá lhůta pro splatnost vypořádacího podílu se nijak nepříčí dobrým mravům, i když je poměrně dlouhá. Protože odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku platnosti části stanov žalovaného pro rozpor s dobrými mravy, a protože stejnou vadou trpěl i rozsudek soudu I. stupně, zrušil dovolací soud obě rozhodnutí.
Ve věci znovu rozhodoval Okresní soud v Benešově, který rozsudkem, č.j. 11 C 172/97-141, ze dne 8. 8. 2000, zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobkyni částku 710.520,95 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 1. 7. 1995 do zaplacení. Řízení v části týkající se úroků z prodlení za dobu od 1. 3. 1995 do 30. 6. 1995 na návrh žalobkyně zastavil. Při rozhodování se soud I. stupně opíral o právní názor dovolacího soudu a dospěl k závěru, že ustanovení §6 odst. 5 Stanov žalovaného, kde je stanovena desetiletá lhůta k vypořádání podílu v družstvu, je v rozporu s dobrými mravy, a to podle ustanovení §39 občanského zákoníku. Žalobkyně má nárok na vypořádání ve lhůtě tří měsíců od schválení účetní závěrky za rok, v němž členství zaniklo podle ustanovení §233 odst. 4 obchodního zákoníku.
K odvolání žalovaného rozhodoval ve věci Krajský soud v Praze, který rozsudkem, č.j. 25 Co 555/2000-164, ze dne 7. 2. 2001, potvrdil rozsudek soudu I. stupně v napadené části a současně vyslovil i přípustnost dovolání. V odůvodnění se odvolací soud ztotožnil posouzením lhůty pro splatnost vypořádacího podílu tak, jak to učinil soud I. stupně v souladu s právním názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Dále se pak podrobně zabýval otázkou formy náhrady vypořádacího podílu zděděného žalobkyní. Žalovaný tvrdil, že je schopen a ochoten uhradit nárok žalobkyně z převážné části ve věcném plnění, které je podle jeho názoru možné na základě §6 odst. 4 Stanov. Odvolací soud dospěl k závěru, že obchodní zákoník jednoznačně preferuje při úhradě vypořádacího podílu náhradu v penězích (§233 a 234 obchodního zákoníku). Dále uvedl, že žádné zákonné ustanovení nenutí žalobkyni k převzetí žalovaným nabízeného věcného plnění a Stanovy rovněž připouštějí vypořádání finančními prostředky. Protože dohodou účastníků nedošlo k vydání vypořádacího podílu ve věcné formě, je založen nárok na ekvivalentní plnění v penězích. Za otázku zásadního právního významu odvolací soud považoval otázku formy (způsobu) úhrady zděděné pohledávky.
K dovolání žalovaného rozhodoval ve věci znovu Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem, č.j. 29 Odo 301/2001-193, ze dne 18. 12. 2001, dovolání zamítl. V odůvodnění uvedl, že pokud jde o posouzení délky lhůty k vydání vypořádacího podílku, nemůže být tato otázka opětovně označena za dovolací důvod, protože odvolací soud při tomto posouzení vycházel ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu ČR. Nejvyšší soud proto zkoumal otázku, že žalobkyně má nárok na uhrazení vypořádacího podílu v penězích. Podle ustanovení §234 odst. 1 obchodního zákoníku se vypořádací podíl uhrazuje v penězích. Stanovy mohou určit, že v případech, kdy členský vklad spočíval zcela nebo zčásti v převodu vlastnického práva k nemovitostem na družstvo, může člen žádat vypořádání vrácením této nemovitosti, a to v hodnotě, která je evidována v majetku družstva v době zániku jeho členství. Stanovy mohou určit, že obdobně se postupuje i v případech, kdy spočíval členský vklad v poskytnutí jiného věcného plnění. Ustanovení §6 odst. 4 Stanov žalovaného, které určuje, že vypořádací podíl se vydává ve skladbě a poměru, v jakém je skladba obchodního jmění družstva, odporuje zákonu. Vypořádací podíl se uhrazuje v penězích, výjimkou jsou právě jen případy, které zná ustanovení §234 odst. 1 obchodního zákoníku. To však umožňuje vrácení nemovitosti, tj. vypořádání ve věcech, pouze za předpokladu, že o to člen požádá (srov. Formulaci "může člen žádat") a obdobně se postupuje podle věty třetí. Uvedené podle názoru Nejvyššího soudu ČR znamená, že pokud člen družstva nepožádal o uhrazení vypořádacího podílu jinak, je družstvo povinno uhradit podíl v penězích. Pokud jde o posouzení právní otázky, jakou formu má mít vypořádání nároků plynoucích z transformačního podílu, resp. jaký charakter měla zůstavitelova pohledávka, kterou vložil do žalovaného družstva jako další vklad, Nejvyšší soud ČR se touto otázkou nezabýval, neboť jestliže žalobkyně nepožádala o vyplacení vypořádacího podílu ve věcech, není potřebné v projednávané věci tuto otázku řešit.
Proti oběma rozsudkům dovolacího soudu a rozsudkům soudu I. stupně a odvolacího soudu, vydaným po prvním rozhodnutí dovolacího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost. Stěžovatel považuje právní názor Nejvyššího soudu ČR vyslovený v rozsudku, č.j. 29 Cdo 1633/99-117, ze dne 4. 4. 2000, týkající se neplatnosti ustanovení §6 odst. 5 Stanov družstva pro rozpor s dobrými mravy, za názor, který je v rozporu s čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud ČR při rozhodování o dovolání podaném proti rozsudku odvolacího soudu v rozsudku, č.j. 29 Odo 301/2001-193, ze dne 18. 12. 2001, považoval námitky podané proti uvedenému právnímu názoru za nepřípustné, uplatnil je stěžovatel touto ústavní stížností. Svoje tvrzení odůvodňuje stěžovatel odkazem na ustanovení §233 odst. 4 obchodního zákoníku, z něhož nevyplývá žádné omezení lhůty pro vydání vypořádacího podílu, pokud je tato lhůta upravována ve stanovách. Jestliže soud napadeným rozsudkem prohlašuje úpravu za neplatnou, nutí družstvo činit něco, co zákon neukládá. Stěžovatel je přesvědčen, že jakákoliv dispozice vlastníka s majetkem je jeho zaručeným právem a nemůže se příčit dobrým mravům. Vložení majetku do družstva a úprava vnitřních poměrů družstva stanovami schválenými jeho členy je realizací Listinou zaručeného práva podnikat. Napadeným rozsudkem bylo podle názoru stěžovatele zasaženo do tohoto práva, protože podnikání v zemědělství má svá specifika, investice jsou zde vždy dlouhodobé a za stavu, kdyby družstvo bylo povinno splácet podíly v krátkých lhůtách, by jeho stabilita mohla být velmi výrazně ohrožena. Dále stěžovatel napadeným rozsudkům vytýká, že z nich nelze dovodit, jaká je maximální lhůta k vydání vypořádacího podílu dobrým mravům neodporující. Stěžovatel proto žádal, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR, č.j. 29 Odo 301/2001-193, ze dne 18. 12. 2001, rozsudek Krajského soudu v Praze, č.j. 25 Co 555/2000-164, ze dne 7. 2. 2001, rozsudek Okresního soudu v Benešově, č.j. 11 C 172/97-141, ze dne 8. 8. 2000 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR, č.j. 29 Cdo 1633/99-117, ze dne 4. 4. 2000.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že trvá na vysloveném právním názoru, že doba 10 let, určená ve stanovách družstva, je v rozporu s dobrými mravy, protože je nepřiměřeně dlouhá na úkor člena družstva, který má být vypořádán. Podle názoru Nejvyššího soudu nemůže stěžovatel argumentovat neomezeným právem vlastníka disponovat svým majetkem. Vlastnické právo nelze vykonávat jednostranně ke škodě druhého účastníka resp. třetích osob. Stejně tak nelze argumentovat zaručeným právem podnikat. Ani specifika podnikání v zemědělství nemohou ospravedlnit nepřiměřeně dlouhou dobu splatnosti vypořádacího podílu. Konečně nelze souhlasit ani s námitkou, že napadený rozsudek nestanoví maximální lhůtu neodporující dobrým mravům. Takový výklad dotčených ustanovení stanov a obchodního zákoníku nevyžadoval a tak kasuistický výklad by nebyl žádoucí (obecnou hranici nestanovil ani zákonodárce a judikatura ji nemůže pevně petrifikovat). Nejvyšší soud proto navrhoval, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 29 Cdo 1633/99-117, ze dne 4. 4. 2000, a to že lhůta pro vydání vypořádacího podílu určená ve stanovách v délce 10 let je v rozporu s dobrými mravy. Ústavní soud se plně ztotožnil se závěrem dovolacího soudu v tom, že na posouzení platnosti stanov družstva je nutno vztahovat ustanovení §39 občanského zákoníku jako obecné právní normy, a nesouhlasí proto s názorem stěžovatele, že z konkrétních ustanovení obchodního zákoníku nevyplývá pro projev vůle členů družstva při přijímání stanov pro úpravu této lhůty žádná limitace.Ustanovení §39 občanského zákoníku (dobré mravy) je obecným interpretačním pravidlem, které je aplikovatelné i na vztahy upravované obchodním zákoníkem (lex generalis a lex specialis). Vzhledem k této vazbě je nezbytné i ustanovení stanov (vnitřní normy sui generis) posuzovat podle obecných pravidel stanovených pro právní úkony. Ústavní soud nepřisvědčil stěžovateli ani v tom, že napadené rozsudky jsou v rozporu s principem právní jistoty, protože z nich nelze vyvodit, jaká by byla maximální lhůta pro vydání vypořádacího podílu, aby byla v souladu s dobrými mravy. Obecné soudy jsou orgány, které nemají zákonodárnou pravomoc a nemohou proto takové stanovení vyslovit. Jejich úkolem je posoudit se zřetelem ke všem okolnostem, zda konkrétní projev vůle (konkrétní ustanovení stanov) je či není v souladu s dobrými mravy. Obecné soudy, zejména pak Nejvyšší soud ČR, při vyslovení napadnutého právního názoru nevybočily z hranic, které jsou jim dány Ústavou ČR i Listinou pro rozhodování a Ústavní soud proto na základě posouzení uvedených okolností dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, a to ani jím namítaných.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2002
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu