ECLI:CZ:US:2018:3.US.1362.18.1
sp. zn. III. ÚS 1362/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky M. B., zastoupené Mgr. Antonínem Šimečkem, advokátem, sídlem Jaselská 193/10, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2018 č. j. 6 Tdo 1516/2017-200, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. června 2017 č. j. 3 To 117/2016-7300 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. dubna 2016 č. j. 40 T 11/2014-6873, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a podle §209 odst. 5 tr. zákoníku byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Dále jí byl uložen peněžitý trest celkem ve výši 250 000 Kč spolu s náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších devíti spoluobviněných.
3. O odvolání stěžovatelky a dalších spoluobviněných a státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") dalším napadeným rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozsudek krajského soudu zrušil ve výroku o trestu u stěžovatelky (a dalších sedmi spoluobviněných) a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl při nezměněném výroku o vině tak, že stěžovatelce uložil trest odnětí svobody shodně jako krajský soud, peněžitý trest jí snížil na celkovou výši 200 000 Kč při současném stanovení náhradního trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců a podle §71 odst. 1 tr. zákoníku jí dále uložil trest propadnutí náhradní hodnoty, a to částek 115 000 Kč a 2 325 Euro, zajištěných v jejím domě při domovní prohlídce.
4. Stěžovatelka podala proti rozsudku vrchního soudu dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje a komentuje průběh řízení. Namítá, že žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by se dopustila trestného jednání, když jde pouze o domněnky krajského soudu, který se nechal přesvědčit fabulacemi obžaloby. Dokazování bylo prováděno jednostranně ve prospěch obžaloby, řada důkazů navržených obhajobou nebyla připuštěna či řádně vyhodnocena a nebylo ani vysvětleno, z jakých důvodů soud neuvěřil verzi obhajoby. I vrchní soud její argumenty i námitky ostatních obviněných prakticky odbyl. Právní posouzení věci pak dle stěžovatelky vykazuje extrémní nesoulad s provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Především zdůrazňuje, že naplnění skutkové podstaty zločinu podvodu nemůže nastat bez existence škody na cizím majetku. Tvrdí, že se nijak neobohatila a nezpůsobila škodu na cizím majetku, nejsou žádní poškození ani nebylo prokázáno, že by komukoliv nějaká škoda vznikla. Právní argumentaci soudů považuje za nepřesvědčivou a porušující princip "v pochybnostech ve prospěch obviněného".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Stěžovatelka brojí proti provádění a hodnocení důkazů a usiluje tím o revizi skutkových zjištění, na jejichž základě byla uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Takto sepsanou ústavní stížností pokračuje v polemice se soudy uplatněním námitek, které jim adresovala již dříve a k nimž se soudy ve svých rozhodnutích patřičně vyjádřily, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Takové postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší.
9. Ustanovení čl. 36 odst. 1, resp. čl. 40 odst. 2 Listiny, jichž se stěžovatelka dovolává, vyžadují mimo jiné, aby vina obviněného byla prokázána zákonným způsobem, a aby obviněný byl považován za nevinného, dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není o jeho vině rozhodnuto. Účelem uvedených ustanovení Listiny je i požadavek zákazu svévole nebo libovůle při provádění a hodnocení důkazů. Proto Ústavní soud zaměřil svůj přezkum především na to, zda proces jako celek měl spravedlivý průběh (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, A 140). V postupu krajského soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání však nezjistil žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
10. Z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Krajský soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Dostál tak požadavkům §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Vrchní soud se s jeho postupem ztotožnil, když nezjistil, že by některý ze stěžejních důkazů nebyl proveden, nebo že by důkazy byly hodnoceny v rozporu s pravidly formální logiky.
11. Lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i princip presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377)]. Uplatnění této zásady je však na místě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí [srov. nález ze dne 11. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/2002 (N 37/28 SbNU 448)]. V posuzované věci jsou však soudy učiněné skutkové závěry dostatečně důkazně podložené, takže není na místě námitka stěžovatelky, že mělo být přihlédnuto k zásadě in dubio pro reo.
12. Stěžovatelka sice shledává porušení svého práva na řádné soudní řízení v tom, že řízení bylo vedeno jednostranně, že nebyla dostatečně zohledněna její obhajoba a že nebyla provedena řada navržených důkazů, z odůvodnění napadených rozsudků je však zřejmé, že se soudy pečlivě zabývaly otázkou viny stěžovatelky a závěr o tom, že svým jednáním naplnila skutkovou podstatu zločinu podvodu, je důsledkem jasné, logické a přezkoumatelné úvahy. Ze svědeckých výpovědí a značného množství listinných důkazů soudy dovodily, že stěžovatelka založila občanské sdružení XX (dále jen "sdružení"), když k tomuto úkonu vytvořil fiktivní písemnosti spoluobviněný J. T. i s využitím údajů dvou osob bez jejich vědomí, a dále jednala jménem sdružení tak, že celkem dvakrát v průběhu několika měsíců zaslala žádost o poskytnutí finanční podpory společnosti XY (dále jen "loterijní společnost"), s touto společností uzavřela dohodu o odvodech části výtěžku na veřejně prospěšné účely, a krátce poté, co na účet sdružení byly přijaty platby ve výši 2 000 000 Kč a 3 300 000 Kč, je v řádu několika dnů vybrala, přičemž je nepoužila jménem sdružení k dohodnutému účelu, loterijní společnosti sdělila na její opakované výzvy nepravdivé informace (že obě finanční částky byly použity v souladu se stanovami sdružení a uzavřených dohod o odvodech části výtěžku) a poté obě částky předala spoluobviněnému J. T., přičemž došlo k fiktivnímu sloučení sdružení se sdružením XYX. V příčinné souvislosti s trestným jednáním stěžovatelky, tedy s tím, že opakovaně zástupce loterijní společnosti uvedla v omyl tím, že deklarovala skutečnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci (vše za součinnosti spoluobviněného J. T., který vytvořil fiktivní dokumenty ke vzniku sdružení za účasti fiktivních osob a ke sloučení s dalším sdružením), vznikla této společnosti škoda v souhrnné výši 5 300 000 Kč. Jak konstatoval v napadeném rozsudku vrchní soud, zjištěné skutečnosti zcela zjevně vykazují znaky podvodného scénáře předem stanoveného a promyšleného, který se nevymyká obdobným scénářům v jiných případech posuzovaných v současné justiční praxi. Jejich cílem bývá vylákání finančních prostředků na základě nepravdivých údajů či údajů, které jsou v rozporu se skutečností, kdy po získání těchto peněz se pachatelé pomocí přeměn právnických osob, včetně jmění, jakož i zdánlivými převody těchto finančních prostředků, hodlají zbavit své odpovědnosti.
13. Se stěžovatelkou nelze souhlasit v tom, že by krajský soud vedl dokazování jednostranně, neboť řadě důkazních návrhů obviněných vyhověl. Označil-li část navržených důkazů za nadbytečné a nesouvisející s podstatou trestného jednání, přičemž své úvahy pro tento závěr podrobně vysvětlil (viz str. 113 až 115 rozsudku), z ústavního hlediska je jeho postup akceptovatelný. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejsou přitom povinny vyhovět všem návrhům účastníků, jejich povinností však je o důkazních návrzích rozhodnout a vyložit, z jakých důvodů jim nevyhověly [viz např. nález ze dne 27. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 463/2000 (N 122/23 SbNU 191)]. Dané povinnosti krajský soud dostál, takže nejde o opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Na nerealizované důkazní návrhy pak patřičně reagoval i vrchní soud (viz str. 61 jeho rozsudku).
14. Ústavní soud se neztotožňuje ani s názorem stěžovatelky, že krajský soud nereagoval na její námitky, neboť v rámci vypořádání se s jednotlivými argumenty obhajoby obviněných patřičně reagoval i na její obhajobu (viz str. 120 a 121 rozsudku). Shledal-li, že provedené důkazy, prokazující celý průběh skutkového děje, ve svém komplexu zcela jednoznačně její tvrzení vyvracejí, ani tomuto dílčímu závěru nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Námitky stěžovatelky, které uplatňuje i v ústavní stížnosti, vypořádal také vrchní soud a zabýval se jimi v dovolacím řízení i Nejvyšší soud, který při znalosti judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, shledal, že soudy obou stupňů logicky a přesvědčivě vysvětlily, jak dospěly k daným skutkovým závěrům, a jejich zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti.
15. Soudy všech stupňů se důkladně zabývaly i zásadní a obviněnými opakovaně vznášenou námitkou o neexistenci vzniku škody a poškozeného. Jednoznačně však z provedeného dokazování vyvodily, že ke snížení majetku loterijní společnosti došlo, neboť jednotlivá občanská sdružení, včetně sdružení založeného stěžovatelkou, na základě žádosti o finanční prostředky obdržela částky specifikované ve výroku rozsudku krajského soudu na jimi uváděné obecně prospěšné účely. Občanská sdružení byla ostatně účelově právě kvůli podvodnému získání těchto peněz zakládána, přičemž z dokazování vyplynulo, že poskytnuté finanční prostředky nebyly na obecně prospěšnou činnost použity. Je nerozhodné, že se loterijní společnost k trestnímu řízení se svým nárokem nepřipojila, neboť škoda jako objektivní kategorie není závislá na subjektivním postoji poškozené společnosti. O tom, proč se tato společnost nepřipojila jako poškozená k trestnímu řízení, lze pouze spekulovat, neboť v tomto směru nebylo dokazování vedeno.
16. S ohledem na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí nevede stěžovatelčina argumentace Ústavní soud k závěru, že by postupem soudů bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či další práva, která se obsahově překrývají s komplexní garancí spravedlivého řízení podle hlavy páté Listiny. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
17. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu