ECLI:CZ:US:2013:3.US.1363.13.1
sp. zn. III. ÚS 1363/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Stanislavy F. Raphael, zastoupené JUDr. Dagmar Gottweisovou, advokátkou se sídlem Brno, Kapucínské nám. 5, proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 2011 č. j. 19 Co 488/2011-212 a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 1. 3. 2011 č. j. 7 C 56/2010-131, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud z důvodu porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jímž byla pro opožděnost zamítnuta její žaloba na obnovu dědického řízení, jakož i usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno.
Stěžovatelka uvádí, že Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 31. 1. 2013 č. j. 1 Nc 1108/2012-28 vyloučil mj. soudkyni Okresního soudu v Ústí nad Orlicí JUDr. Věru Bartůňkovou z projednávání a rozhodování jiné její věci, vedené s totožnými účastníky řízení, a dovozuje, že důvody podjatosti soudkyně je třeba obdobně vztáhnout i na předmětné řízení o žalobě na obnovu řízení, v němž rozhodovala tatáž soudkyně. Stěžovatelka okresnímu soudu dále vytýká, že se "nikterak vážně a plnohodnotně" nezabýval jejími námitkami, "neprověřil všechny navrhované skutečnosti" a nepovolil jí poradu s právním zástupcem "v průběhu jednání". Stěžovatelka trvá na svém tvrzení, že žalovaná nemá dědickou způsobilost a že ocenění nemovitosti, která byla předmětem dědictví, nebylo objektivní.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; těmi jsou i opravné prostředky mimořádné, s výjimkou návrhu na obnovu řízení (srov. §72 odst. 3 téhož předpisu).
Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
Podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící.
Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který především slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
Důvodem žaloby pro zmatečnost podané podle ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je zjištění účastníka řízení, že ve věci rozhodoval soudce nebo přísedící, který měl být z rozhodování věci vyloučen.
Právě takovou námitku uplatnila stěžovatelka v ústavní stížnosti, aniž by se však k tomuto (mimořádnému) opravnému prostředku, jenž k odstranění jim odpovídajících vad (nesprávnosti) napadeného rozhodnutí podle občanského soudního řádu slouží, uchýlila, tj. aniž řízení o žalobě pro zmatečnost ve smyslu §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zahájila.
Jinak řečeno, již samotné tvrzení, že ve věci neměla z důvodu podjatosti rozhodovat soudkyně JUDr. Věra Bartůňková, byla ve svém důsledku objektivně použitelnou již v řízení o žalobě pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. proti usnesení odvolacího soudu, posléze (zde) napadeného ústavní stížností. Okolnost, že stěžovatelka námitku podjatosti vznesla v průběhu řízení (viz §15 a násl. o. s. ř.), jak uvádí v ústavní stížnosti, na řečeném ničeho nemění.
Tím, že žaloba pro zmatečnost podána nebyla (ústavní stížností není dokládán opak), vyvstala situace, kdy stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje.
Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud i v posuzované věci k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž stěžovatelka namítá podjatost ve věci rozhodující soudkyně, je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji podle citovaného §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.
Podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
V části, v níž stěžovatelka vznáší námitky proti postupu a rozhodnutí okresního soudu, je ústavní stížnost i opožděně podaná, neboť 60-ti denní lhůta k jejímu podání započala běžet od doručení napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (srov. ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění do dne 31. 12. 2012). Jako podanou po zákonem stanovené lhůtě ji proto podle citovaného §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona odmítl.
K tomu se poznamenává, že obdobných důvodů byla Ústavním soudem odmítnuta i obsahově související ústavní stížnost stěžovatelky, vedená pod sp. zn. III. ÚS 1171/13 (usnesením ze ne 11. 6. 2013).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2013
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj