ECLI:CZ:US:2023:3.US.1375.23.1
sp. zn. III. ÚS 1375/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstvo financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 20 Cdo 3527/2022, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a společnosti AKRO investiční společnost, a. s., sídlem Slunná 547/25, Praha 6, a Mgr. Davida Koncze, soudního exekutora, Exekutorský úřad Cheb, sídlem 26. dubna 573, Cheb 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka namítá rovněž porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování a legitimního očekávání a absenci řádného odůvodnění napadeného rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 6. 2021, č. j. 20 Cdo 2871/2020-518 [rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz/] k dovolání povinné, nyní vedlejší účastnice (společnosti AKRO investiční společnost, a. s.) změnil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2020, č. j. 72 Co 384, 385/2019-310. Reálně tak výrokem I. svého usnesení zastavil exekuci vedenou soudním exekutorem Mgr. Davidem Konczem, Exekutorský úřad Cheb, se sídlem v Chebu, k vymožení povinnosti vedlejší účastnice zaplatit oprávněné (stěžovatelce) částku 717 164 357,98 Kč tvořící příslušenství jistiny vydané z titulu bezdůvodného obohacení a náklady řízení; dále rozhodl o nákladech exekučního řízení (výrok II.) včetně nákladů dovolacího řízení (výrok III.) a o nákladech exekuce (výrok IV.). Náhradu nákladů exekuce vyčíslil částkou 6 655 Kč, když vycházel z §5 odst. 1, §6 odst. 1 a 3, §11 odst. 2 a §13 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb. s tím, že základ pro určení odměny soudního exekutora tvoří výše vymoženého plnění. Protože však v posuzované exekuci nebylo nic vymoženo, tvoří náklady soudního exekutora (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšího účastníka) odměnu 2 000 Kč, paušální náhradu hotových výdajů 3 500 Kč a DPH. Důvodem pro zastavení exekuce byla okolnost, že právní úprava nepřiznává podílovému fondu právní osobnost a vlastnická práva k majetku v podílovém fondu vykonává jeho obhospodařovatel (vedlejší účastnice). Proto také jedině vedlejší účastnice může být žalována a je účastnicí exekučního řízení, jedná-li se o spor související s obhospodařováním podílových fondů. Má-li být postižen majetek více podílových fondů, musí být ve výroku exekučního titulu uvedeno, majetek jakých podílových fondů a v jakém rozsahu má být postižen. Neobsahuje-li výrok exekučního titulu uvedené náležitosti, nelze jej vykonat.
3. Výrok IV. o nákladech exekuce právě citovaného usnesení Nejvyššího soudu napadl soudní exekutor ústavní stížností, o níž Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 8. 11. 2022 sp. zn. I. ÚS 2434/21 [rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz] tak, že napadený výrok zrušil. Zatímco totiž Nejvyšší soud vycházel z předpokladu, že exekucí nebylo nic vymoženo, z obsahu exekučního spisu plynulo, že vedlejší účastník vymohl část pohledávky (35 642 276,44 Kč), a to ještě před zastavením exekuce, resp. před zánikem jeho pověření k jejímu vedení. V tomto směru proto Nejvyšší soud pochybil, neboť nezjistil v potřebném rozsahu skutkový stav. V tomto důsledku došlo ke zkrácení odměny vedlejšího účastníka, které bylo s ohledem na výši části vymožené pohledávky velmi výrazné.
4. Nejvyšší soud - vázán právním názorem Ústavního soudu - znovu věc projednal a rozhodl nyní napadeným usnesením o výši povinnosti stěžovatelky k náhradě nákladů exekuce, zahájené na základě materiálně nevykonatelného exekučního titulu, a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů exekuce, vedené u něj pod sp. zn. 074 EX 01559/19, částku 4 012 892,40 Kč.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je překvapivé a nepředvídatelné a v tomto směru poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4287/2014, podle kterého byl-li exekuční titul od počátku materiálně i formálně vykonatelný a těchto vlastností pozbyl až následně po zahájení exekučního řízení nikoliv vinou oprávněné, nelze z následného zastavení exekuce dovozovat zavinění oprávněné a na základě toho rozhodovat o povinnosti k náhradě nákladů řízení. V této souvislosti stěžovatelka upozorňuje, že byla se svými nároky proti povinné vždy úspěšná a teprve Nejvyšší soud po 21 letech zcela překvapivě dovodil nesoulad exekučního titulu s právními předpisy. Dále stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2856/21 ze dne 18. 1. 2022, neboť prý není zřejmé, na základě které právní úpravy Nejvyšší soud o povinnosti stěžovatelky k náhradě nákladů řízení rozhodoval - zda podle občanského soudního řádu nebo podle exekučního řádu. Rovněž v souladu s nálezem sp. zn. III. ÚS 2856/21 stěžovatelka dovozuje, že pokud již došlo k tomu, že obecné soudy materiálně nevykonatelná rozhodnutí vydaly, měly následně ve prospěch oprávněné aplikovat při rozhodování o náhradě nákladů řízení §150 o. s. ř. Ani tímto nálezem se však Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí neřídil, resp. nevyložil, proč se od tohoto nálezu a ostatních odkazovaných rozhodnutí v její věci odchýlil. Napadené rozhodnutí odporuje rovněž požadavku přiléhavého a rozumného vypořádání soudem posuzovaného právního vztahu, který Nejvyšší soud zjevně nehodnotil v širších souvislostech a nezohlednil, že stěžovatelka logicky presumovala správnost předchozích soudních rozhodnutí, představujících ve svém důsledku exekuční titul. Nejvyšší soud porušil údajně rovněž zásadu rovnosti účastníků řízení, když ve věci již s ohledem na výrok IV. usnesení sp. zn. 20 Cdo 2871/2002 (které bylo posléze zrušeno shora uvedeným nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2434/21) rozhodoval sám "od stolu". Podle stěžovatelky přitom nelze mechanicky otázku materiální nevykonatelnosti exekučního titulu spojovat s otázkou procesního úspěchu stěžovatelky v řízení a jen na základě tohoto kritéria rozhodovat o náhradě nákladů řízení podle §271 o. s. ř.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Ústavní soud se rovněž ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval i rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod.
10. Ústavní soud tedy činí dílčí závěr, že základní ústavněprávní požadavek spočívá v tom, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (včetně náhrady nákladů řízení). Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda zjištění soudů mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry z nich vyvozené s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je ústavně souladný, resp. není-li zatížen libovůlí. Takovéto pochybení přitom Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Ústavní soud především uvádí, že podle relevantní právní úpravy (§89 exekučního řádu a §271 o. s. ř.) a judikatury [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1294/09 ze dne 6. 10. 2011] platí jako rozhodující (nikoliv však výlučný) princip zavinění na zastavení exekuce, takže náklady exekuce [zahrnující i odměnu (zisk) exekutora] hradí oprávněný či povinný. Kromě toho vychází ale četná judikatura [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3303/18 ze dne 28. 5. 2019 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1619/11 ze dne 14. 3. 2012)] - myšlenkově navazující zejména na stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 - z toho, že lze připustit, aby ne vždy všechny nároky exekutora plynoucí mu z jeho činnosti byly uspokojeny. Je tomu tak mimo jiné proto, že byť exekutor vystupuje také v postavení podnikatele, nese jeho funkce významné veřejnoprávní rysy a jím učiněné úkony se považují za úkony soudu, nepřekročil-li jemu zákonem vymezená oprávnění. Stát toto dvojjediné postavení exekutora zohledňuje i v tom, že pomocí právních norem eliminuje situace, kdy by výkonem své činnosti vůbec nemohl saturovat jemu vzniklé náklady a nemohl by získávat pro sebe odměnu. Rovněž tím se tedy situace exekutora liší od situace běžného podnikatele.
12. Stěžovatelka v návaznosti na uvedené východisko (to znamená, že základním kritériem pro rozhodování o povinnosti k náhradě nákladů exekuce je zavinění zastavení exekuce) z jejího pohledu srozumitelně odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 2856/21. Podle tohoto nálezu totiž platí, že bylo-li vydáno materiálně nevykonatelné rozhodnutí, musí soud v exekučním řízení výslovně zvažovat, zda v takovém případě nejsou dány podmínky pro aplikaci moderačního práva ve smyslu §150 o. s. ř. Soud naopak nesmí mechanicky vyjít pouze z toho, že oprávněný zavinil zastavení exekuce jen proto, že jím k výkonu předkládané rozhodnutí bylo nakonec v rámci exekučního řízení hodnoceno jako nevykonatelné. Oprávněný v rámci exekučního řízení má totiž podle Ústavního soudu legitimní očekávání, že pravomocné rozhodnutí bude reálně vykonatelné. Porušení legitimního očekávání oprávněného spoléhajícího se na správný postup orgánů veřejné moci a na jejich řádná (tzn. i vykonatelná) rozhodnutí, nemůže být samo o sobě relativizováno ani tím, že eventuální nevykonatelné rozhodnutí může být v zákonem definovaných případech eliminováno (mimo jiné) žalobou pro zmatečnost. Aplikace moderačního práva ve smyslu §150 o. s. ř. nesmí být konečně podle Ústavního soudu podmiňována ani tím, zda oprávněný soudu sdělí, zda hodlá nebo nehodlá žalobu pro zmatečnost využít. Zjednodušeně lze tedy shrnout, že podle Ústavního soudu selže-li stát v tom, že rozhodnutí soudů nejsou vykonatelná, nemůže z toho být automaticky pro účely rozhodování o náhradě nákladů povinného i exekutora dovozováno zavinění na skončení exekučního řízení na straně oprávněného; naopak, jsou-li pro to dány důvody zvláštního zřetele hodné, má soud rozhodnout tak, že exekutorovi a povinnému náhradu nákladů řízení nepřizná.
13. Podle Ústavního soudu však na druhou stranu není ani zcela přiléhavé (aniž by to odporovalo právě citovaným nosným důvodům nálezu sp. zn. III. ÚS 2856/21), tato východiska na stěžovatelčin případ bezezbytku aplikovat. Jakkoliv totiž Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka v daném sporu (původně civilní povahy) nevystupovala ve vrchnostenském postavení, přesto nelze přehlížet, že se v jejím případě jedná o ústřední orgán státní správy vykonávající správu na věcně vymezeném úseku a že je proto součástí státní moci. Stejně tak jsou součástí soustavy státní moci soudy.
14. Proto, aniž by Ústavní soud chtěl jakkoliv relativizovat stěžovatelčina práva či povinnosti jako účastníka soudního řízení, nelze na ni nahlížet jako na jiný "obvyklý" subjekt práva, do jehož legitimního očekávání bylo soudním rozhodováním nepřípustně zasaženo tím, že soudní rozhodnutí vydané v její prospěch jako oprávněné jinou složkou státní moci se nakonec ukázalo být nevykonatelné. Je tomu tak i proto, že všechny ústavní i ostatní principy, jež prostupují právním řádem, slouží především k ochraně jednotlivce, který má v podmínkách demokratického právního státu primát před státem. Proto také Ústavní soud v řadě svých nálezů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 450/20 ze dne 28. 4. 2020 (N 80/99 SbNU 461) a v něm citovaná další rozhodnutí] vychází mimo jiné z toho, že stát jako subjekt sui generis při hodnotách, na nichž je založen, má vystupovat jako vzor pro své občany, a to i tehdy, mělo-li by to být na úkor jeho úspěchu v soudní při.
15. Pro nyní posuzovaný případ to podle Ústavního soudu znamená, že se stěžovatelka nemůže jako ústřední orgán státní správy jedné ze složek státní moci dovolávat ochrany před jinak zákonem obecně stanovenými povinnostmi; konkrétně tedy před povinností hradit náklady exekučního řízení ve prospěch jiných účastníků řízení. To platí o to více, měl-li být důvod takové ochrany založen na existenci pochybení jiného orgánu státní moci, a může-li takovýto postup jinému účastníku soudního řízení způsobit újmu. Takovýto závěr přitom Ústavní soud formuluje i při vědomí shora popsaného zvláštního postavení exekutora, když právě stěžovatelce uložená povinnost k náhradě nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora je podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti. Na tomto místě je totiž nutno poměřovat dříve zmíněné zvláštní postavení vedlejšího účastníka jako soudního exekutora s postavením stěžovatelky jako ústředního orgánu státní správy. Při zohlednění všech výše uvedených úvah je přitom zjevné, že právě okolnost, že stěžovatelka je ústředním orgánem státní správy (součástí jedné ze složek státní moci), odlišuje tento případ od podstaty nálezu sp. zn. III. ÚS 2856/21. Jen pro úplnost Ústavní soud doplňuje, že na základě obdobných východisek rozhodl svým nedávným - a zamítavým - nálezem ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. I. ÚS 2449/21, o ústavní stížnosti stejné stěžovatelky, pokud tato brojila proti jí uložené povinnosti nahradit v kontextu daného sporu náhradu nákladů řízení vedlejší účastnici.
16. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dále konstatuje, že ani ostatní námitky stěžovatelky nejsou způsobilé vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
17. To platí zejména pro námitku stěžovatelky, že z předmětného usnesení není zřejmé, podle které právní úpravy Nejvyšší soud vlastně o povinnosti stěžovatelky k náhradě nákladů exekuce rozhodoval - zda podle §89 e. ř., anebo podle §271 o. s. ř. Obě stěžovatelkou odkazovaná zákonná ustanovení totiž vychází ze stejných principů, což ostatně potvrzuje nepřímo i sama stěžovatelka stížnostní argumentací (srov. strana 13 ústavní stížnosti), když uzavírá, že ať by Nejvyšší soud rozhodoval jakýmkoliv způsobem, stejně by porušil nosné důvody nálezu sp. zn. III. ÚS 2856/21. Výše přitom bylo vysvětleno, že toto východisko stěžovatelky není správné, neboť uvedený nález na věc stěžovatelky bez dalšího aplikovat nelze.
18. Již z tohoto důvodu neobstojí ani tvrzení stěžovatelky ohledně absence odůvodnění ze strany Nejvyššího soudu k eventuální aplikaci moderačního práva ve smyslu §150 o. s. ř., neboť tím se stěžovatelka opět myšlenkově vrací zejména k nálezu sp. zn. III. ÚS 2856/21. Navíc, sám Nejvyšší soud výslovně uvedl, že byl vázán předchozím kasačním nálezem Ústavního soudu vydaným v dané věci, v němž ale byly Ústavním soudem zpochybněny jiné (skutkové) závěry Nejvyššího soudu, odlišné od samé od samotné okolnosti, že stěžovatelka má povinnost nahradit náklady vedlejšího účastníka. Proto ani stěžovatelkou tvrzená absence širších souvislostí, když jedině při jejich zohlednění by mohl soud podle jejího přesvědčení dospět ke spravedlivému vypořádání uvedené věci, nemohou být důvodem ke zrušení nyní napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
19. Změnil-li přitom konečně Nejvyšší soud svým rozhodnutím, vydaným před kasačním nálezem Ústavního soudu (tedy před vydáním nálezu sp. zn. I. ÚS 2434/21), rozhodnutí soudů nižších stupňů o věci samé, mohl zjevně rozhodnout také - jak stěžovatelka výslovně uvádí "od stolu" - o náhradě nákladů exekučního řízení (srov. §243c odst. 3 o. s. ř., ve spojení s §224 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř.).
20. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu