ECLI:CZ:US:2015:3.US.1379.15.1
sp. zn. III. ÚS 1379/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudce Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015 sp. zn. 6 Tdo 1409/2014, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. 61 To 82/2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. 41 T 81/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 4 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Obvodní soud pro Prahu 6 stěžovatele uznal vinným (body 14, 16) pokračujícím zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011 a pokračujícím přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011. Za tuto trestnou činnost jej odsoudil podle §331 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu dále uložil peněžitý trest zahrnující 80 denních sazeb po 500 Kč (celkem 40 000 Kč) a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce zkušebního komisaře ve smyslu zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, v účinném znění, jednak v zákazu jakékoli činnosti ať již jako podnikatele, osoby samostatně výdělečně činné či zaměstnance v oboru provozování autoškoly na dobu sedmi roků.
Městský soud v Praze rubrikovaným rozsudkem odvolání stěžovatele a státní zástupkyně proti tomuto rozsudku podle §256 tr. řádu zamítl.
Nejvyšší soud postupem podle ustanovení §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu stěžovatelovo dovolání ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí o jeho vině není zdůvodněno, k čemuž uvádí, že jediná pasáž odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze, která se jej týká, je obsažena na straně 27; rozsudek obsahuje jen paušální tvrzení a citace ustanovení trestního řádu. S odkazem na §2 odst. 6 tr. řádu podotýká, že orgány činné v trestním řízení musí hodnotit důkazy na základě všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu , což se v tomto případě nestalo. Odvolací soud sice zmiňuje v odůvodnění svého rozsudku některé obžalované jednotlivě, jeho jméno však nezmiňuje vůbec, což pokládá za hrubé porušení trestního řádu a jeho ustanovení o provádění dokazování. Odvolací soud podle jeho náhledu nesplnil svoji roli přezkumné instance, když s odvolateli v podstatě polemizoval formou odkazu na rozsudek soudu prvního stupně; podle stěžovatele přenesl tak způsob a výsledky dokazování soudu prvního stupně na svoje hodnocení. Stěžovatel má za to, že rozsudek soudu prvního stupně byl nepřezkoumatelný již ve fázi odvolacího řízení a tento stav nezlepšil ani rozsudek odvolacího soudu. Stěžovatel zpochybňuje rovněž argumentaci Nejvyššího soudu výhradou, že pokud soudy nižších stupňů vyslovily výrok o vině bez zdůvodnění, je samozřejmě odvolání i dovolání proti takovému výroku odvoláním i dovoláním jak proti odůvodnění, ale samozřejmě i proti jeho výrokové části.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Ústavy a Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženy nejsou.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy, nepodává. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického jednání (resp. jeho pachatelství) jsou jen podústavně vedeným sporem s obecnými soudy, které se s jím uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
Stojí za zdůraznění, že ústavní stížnost spoluobviněného M. P. směřující proti týmž rozhodnutím obecných soudů Ústavní soud usnesením sp. zn. II. ÚS 1377/15 ze dne 23. 6. 2015.
Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby nepřípustného [§265i odst. 1 písm. a) tr. řádu] podústavně obstojí a pro úsudek o ústavněprávně významném "omylu" není místa.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu