ECLI:CZ:US:2014:3.US.1395.14.1
sp. zn. III. ÚS 1395/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele O. L., t. č. Vazební věznice Olomouc, zastoupeného JUDr. Petrem Živělou, advokátem se sídlem ve Vyškově, Puškinova 5, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. dubna 2014 sp. zn. 9 To 135/2014 a usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 13. března 2014 č. j. 0 Nt 204/2014-15, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 15. dubna 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu osobní svobody dle čl. 8 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Prostějově (dále jen "okresní soud") rozhodl napadeným usnesením o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Nutnost vazebního stíhání dovodil soud jednak z přesvědčivosti shromážděných důkazů a obavy, že stěžovatel, nemající žádný pracovní poměr, bude v trestné činnosti, spočívající v distribuci drog, pokračovat, aby si opatřoval prostředky k obživě. Vzhledem k rozsahu trestné činnosti pak okresní soud dovodil obavu, že stěžovatel by mohl ovlivňovat několik svých odběratelů, kteří doposud nebyli vyslechnuti jako svědci. Neadekvátnost mírnějších opatření pak soud dovodil mimo jiné z toho, že stěžovatel se v době zadržení vyhýbal výkonu trestu veřejně prospěšných prací. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou však neodůvodnil. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") proto toliko obecně přezkoumal zákonnost procesu a okresním soudem uplatněných důvodů, přičemž neshledal žádné pochybení, a stěžovatelovu stížnost proto zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel je toho názoru, že v řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, došlo k porušení jeho práva na obhajobu, neboť mu nebylo s dostatečným předstihem umožněno zvolit si svého obhájce, kterého mohl kontaktovat až večer před konáním vazebního zasedání. Stěžovatel je přitom obviněn z předmětné trestné činnosti křivě. Soudy nepřihlédly k důležitým skutečnostem, např. že stěžovatel má dostatek finančních prostředků z pozůstalosti po svém otci a nepotřebuje tak rozhodně páchat trestnou činnost k obstarání obživy. Údajné vyhýbání se výkonu trestu veřejně prospěšných prací je pak způsobeno stěžovatelovým nepříznivým zdravotním stavem, jenž soudy rovněž nezohlednily. Z uvedených důvodů tedy stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud projednal jeho věc vzhledem k naléhavosti přednostně a napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, byť pouze formálně (viz sub 7).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. V řízení o ústavní stížnosti dle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") přezkoumává Ústavní soud činnost ostatních orgánů veřejné moci z hlediska dodržení jejich ústavních omezení týkajících se základních práv a svobod dotčených osob. Ochrana ústavně zaručených práv však není úkolem pouze Ústavního soudu, ale v první řadě obecných soudů (srov. čl. 4 Ústavy). Ústavní soud pak v řízení o ústavní stížnosti, směřující proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, především přezkoumává, zda obecné soudy splnily uvedenou ústavní povinnost ochrany stěžovatelových základních práv a svobod. Tato možnost Ústavního soudu zasahovat případně do činnosti nezávislého rozhodování obecných soudů však logicky předpokládá, že obecné soudy dostanou k ochraně stěžovatelových základních práv a svobod reálnou možnost, zejména řádným formálním a obsahovým uplatněním relevantních ústavněprávních námitek ze stěžovatelovy strany. Tuto možnost však obecné soudy ve stěžovatelově věci nedostaly, a proto Ústavní soud nemůže konstatovat, že by jejich rozhodnutím došlo k porušení stěžovatelových ústavně garantovaných práv.
7. Stěžovatel relevantní námitky neuplatnil ani v průběhu vazebního zasedání, a především tak neučinil ani ve stížnostním řízení. Stížnost sice stěžovatel formálně podal (ústně po skončení vazebního zasedání - viz č. l. 11 příslušného spisu okresního soudu), avšak tuto nijak konkrétně neodůvodnil, aniž by bylo zřejmé, že mu v tom bránila jakákoliv omluvitelná skutečnost. Krajský soud tak vůbec nedostal možnost přezkoumat stěžovatelem tvrzené porušení jeho základních práv a svobod, a těžko tak mohl splnit svoji povinnost jejich ochrany. Rovněž z ústavní stížnosti (bod 3 jejího odůvodnění) plyne, že stěžovatel si byl možnosti existence dalšího zákonem poskytnutého prostředku ochrany vědom, avšak na základě přesvědčení, že jde o mimořádnou situaci, tuto možnost fakticky nevyužil. Aby tuto skutečnost postavil najisto, vyžádal si Ústavní soud soudní spis, který tuto skutečnost potvrdil (č. l. 11 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. dubna 2014 č. j. 9 To 135/2014-31). Ústavní soud tak nemá, co by obecným soudům vytknul. Pro úplnost lze ještě zmínit, že tvrzený trvající zásah do stěžovatelových základních práv bude předmětem pokračujícího trestního řízení a stěžovatel tak má i nadále k dispozici právní prostředky (např. při dalším přezkoumávání nutnosti trvání vazby), kterými může svá ústavně zaručená práva hájit.
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již výslovně nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu