ECLI:CZ:US:1999:3.US.140.99
sp. zn. III. ÚS 140/99
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu o ústavní stížnosti navrhovatele P. A., zastoupeného JUDr. V. U., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 1998, čj. 15 Co 455/98-100, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 1998, čj. 15 Co
455/98-100, se zrušuje.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 17. 3. 1999 ústavní stížnost, která
směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9.
1998, čj. 15 Co 455/98-100, s tvrzením, že jím byla porušena jeho
základní práva. Ze spisu Okresního soudu v Bruntále, sp.zn. 11
C 138/95, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že dne 25. 7.
1995 podal J. B. žalobu proti P. A. a K. A. o úhradu částky
8.598,- Kč. Podle žalobce měl žalovaný od něj převzít zboží
v uvedené ceně pro vinárnu a kupní cenu nezaplatil. Soud vydal ve
věci platební rozkaz, který navrhovatel napadl odvoláním. V něm
namítal, že nebyl pasivně legitimován. Soud tedy ve věci jednal.
Dne 13. 12. 1996 usnesením, čj. 11 C 138/95-24, připustil, aby na
straně odpůrců přistoupila ing. L. S. Usnesením ze dne 29. 5.
1996, čj. 11 C 138/95-32, pak soud zastavil řízení vůči K. A. Dne
25. 3. 1998 tento soud usnesením, čj. 11 C 138/95-63, připustil
změnu žalobního petitu tak, že P. A. je povinen zaplatit žalobci
částku 4.726,- Kč a ing. L. S. je povinna zaplatit žalobci částku
3.872,- Kč. Dne 25. 3. 1998 soud vynesl rozsudek, kterým žalobě
vyhověl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že navrhovatel P. A. převzal od
žalobce zboží, uvedené na dodacích listech, v hodnotě 4726,- Kč,
což potvrdil svým podpisem a neprokázal, že by zboží dále někomu
předal. Na jeho straně tedy došlo k bezdůvodnému obohacení ve
smyslu §451 odst. 1 občanského zákoníku. Proti rozsudku podal
navrhovatel odvolání, v němž namítal, že neuzavřel se žalobcem
smlouvu o dodávání zboží. Nikdy neměl koncesní listinu
k provozování restaurační činnosti a žádné zboží nikdy od J. B.
nekupoval. Pokud uvedené zboží převzal, stalo se tak pro vinárnu,
kterou provozovala ing. S. Ostatně na dodacích listech bylo vždy
uvedeno, že zboží je určeno pro vinárnu. Konečně při jednání před
odvolacím soudem uplatnil námitku promlčení. Krajský soud
v Ostravě dne 25. 9. 1998 rozsudkem, čj. 15 Co 455/98-100, co do
merita věci uvedené rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Odůvodnil
ho tak, že je nepochybné, že předmětné zboží převzal navrhovatel,
což tento ani nepopírá. Navrhovatel však neprokázal, že by
převzaté zboží předal osobě, které bylo určeno, totiž ing. S., na
jeho straně tedy vzniklo bezdůvodné obohacení. Navrhovatel sice
připustil vznik bezdůvodného obohacení na úkor žalobce, jestliže
však vznesl námitku promlčení, je promlčecí lhůtu v tomto případě
třeba posuzovat podle zákoníku obchodního, neboť vztah mezi
účastníky je vztahem, který se týká podnikatelské činnosti. Pokud
žalobce dodával do vinárny , jednalo se z jeho strany
o podnikatelskou činnost. Navrhovatel věděl, že přebírá zboží,
které je předmětem obchodu (byť někoho jiného), neboť je sám
nositelem podnikatelského oprávnění zahrnujícího i oblast, v níž
dochází k dodávce zboží. Promlčecí lhůta je podle obchodního
zákoníku, na rozdíl od zákoníku občanského, čtyřletá. Nárok byl
žalobou uplatněn u soudu dne 25. 7. 1995, tedy v době, kdy ještě
tato čtyřletá promlčecí lhůta neuplynula, námitku promlčení proto
nelze považovat za důvodnou. Toto rozhodnutí napadl navrhovatel
ústavní stížností, v níž namítal, že nikdy nebyl v obchodním
vztahu s J. B. Zboží převzal nikoliv jako podnikatel, ale jako
obyčejný občan, který chtěl v rámci dobrých sousedských vztahů
pomoci ing. S. Do vztahu tedy vstupoval v rámci občanské výpomoci,
protože žádné zboží u J. B. neobjednal. Jednalo se tedy o občansko
právní vztah. Za tohoto stavu byla námitka promlčení důvodná. Soud
tedy svým rozhodnutím porušil navrhovatelova základní práva, daná
čl. 90 Ústavy a čl. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina").
Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření
ze dne 6. 5. 1999 uvedl, že v rozhodnutí, ve kterém byl
navrhovatel neúspěšný, nelze spatřovat porušení jeho základních
práv, neboť bylo vydáno v souladu s platnými zákony.
Ústavní stížnost je důvodná.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom
skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl.
90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného
dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy
ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny
a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo
svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle
čl. 10 Ústavy ČR. Podle čl. 90 Ústavy ČR jsou soudy povolány
k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu
právům. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že obchodní
právo, upravené především zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním
zákoníkem, je samostatným právním odvětvím, které upravuje právní
poměry podnikatelů. Podnikatelem je pak každá fyzická či právnická
osoba, která oprávněně podniká, tedy vykonává soustavně
a samostatně podnikatelskou činnost vlastním jménem a na vlastní
odpovědnost, za účelem dosažení zisku. Obchodním zákoníkem se pak
řídí vztahy mezi podnikateli, tedy vztahy související s podnikáním
(§1 obchodního zákoníku). Ostatní právní vztahy, do nichž
podnikatelé vstupují jako občané, se neřídí obchodním zákoníkem,
nýbrž jinými právními předpisy, podle charakteru konkrétních
společenských vztahů. V souzeném případě je ze soudem provedeného
dokazování, které je obsaženo v předmětném spise Okresního soudu
v Bruntále, nepochybné, že navrhovatel přebral zmíněné zboží,
avšak nikoliv za účelem dosažení zisku (nevystupoval tu tedy jako
podnikatel), ale jako fyzická osoba v odlišném právním postavení,
jako osoba poskytující jiné fyzické osobě občanskou výpomoc. Jeho
jednání a právní postavení tedy nebylo možné posuzovat jako
podnikání a podřadit je obchodnímu zákoníku, jako zvláštnímu
zákonu, upravujícímu právě právní vztahy mezi podnikateli.
Skutečnost, že navrhovatel sám byl držitelem živnostenského
oprávnění, v jehož rámci také dochází k přebírání zboží, na této
věci nemůže nic změnit. Rozhodující tu není skutečnost, že
navrhovatel je držitelem živnostenského oprávnění, ale posouzení
podstaty společenského vztahu, v němž vystupoval.
Ze správného skutkového zjištění okresního soudu tak krajský soud
vyvodil právní závěr, který je se skutkovým stavem ve výrazném
nesouladu. Neposkytl tedy zákonem stanoveným způsobem ochranu
navrhovatelovým základním právům, čímž porušil čl. 90 Ústavy
a v konečném důsledku i čl. 36 Listiny.
Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo, než napadený rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 1998, čj. 15 Co
455/98-100, podle §82 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušit.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 8. července 1999