ECLI:CZ:US:2006:3.US.141.06
sp. zn. III. ÚS 141/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Vladislavou Rapantovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Pavlovická 27, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. 9. 2005, č.j. 12 Co 759/2005-49, a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2005, č.j. 16 C 61/2005-32, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že postupem obou soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že rozsudkem soudu prvního stupně bylo řízení o zaplacení částky 60 000,- Kč s příslušenstvím co do částky 60 000,- Kč zastaveno (výrok I) poté, co žalobkyně J. P. vzala v této části žalobu proti stěžovateli zpět, a dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni částku 503,- Kč (úroků z prodlení) a na náhradě nákladů řízení další částku 13.725,- Kč (výrok II). Ačkoli poučen ve smyslu ustanovení §202 odst. 2 o.s.ř., odvolání - proti výrokům sub. II. - stěžovatel podal; odvolací soud je napadeným usnesením podle §318 písm. c/ o.s.ř. odmítl, když ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že není přípustné. Uzavřel, že rozsudkem prvoinstančního soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 2 000,- Kč, totiž jen o částce 531,- Kč představované kapitalizovanými úroky, přičemž není rozhodné, že předmětem sporu byla původně i částka 60 000,- Kč; té se týká toliko výrok o (částečném) zastavení řízení, jenž má povahu usnesení, pročež neplatí, že o ní - ve smyslu ustanovení §202 odst. 2 o.s.ř. - bylo "rozhodnuto rozsudkem".
V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje argumentaci, uplatněnou již vůči odvolacímu soudu, a znovu dovozuje, že odvolání proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně přípustné je, jelikož podle jeho názoru o odvolání v tzv. bagatelní věci nešlo; i když řízení bylo ohledně uplatněných 60.000,- Kč zastaveno, přesto o této částce "bylo rozhodováno". Obecné soudy mu vydanými rozhodnutími "znemožnily ... řádně se domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu" a upřely mu tak právo na soudní ochranu. Soudu prvního stupně stěžovatel mimoto vytýká, že při úvaze o oprávněnosti nároku na úroky z prodlení nevzal v úvahu, že "měl v úmyslu svůj závazek ve výši 60.000,- Kč ... splnit, a to složením ... příslušné částky do soudní úschovy", což způsobilo posléze i nesprávnost rozhodnutí o nákladech řízení (soud měl podle jeho názoru přihlédnout k ustanovení §150 o.s.ř.).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů /dále jen "zákona o Ústavním soudu"/).
Podle §43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; těmi jsou i opravné prostředky mimořádné, s výjimkou návrhu na obnovu řízení (srov. §72 odst. 3 téhož předpisu).
Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, však v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
Podle §229 odst. 4 o.s.ř. může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení.
Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který především slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
Důvodem žaloby pro zmatečnost podané podle ustanovení §229 odst. 4 o.s.ř. je skutkově nebo právně chybný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto resp. odvolací řízení zastaveno; jinak řečeno, tímto důvodem je sama nezákonnost usnesení odvolacího soudu.
Právě takové (právní) námitky uplatnil stěžovatel v ústavní stížnosti, aniž by se však k tomuto (mimořádnému) opravnému prostředku, jenž k odstranění jim odpovídajících vad (nesprávnosti) napadeného rozhodnutí podle občanského soudního řádu slouží (a je mu k dispozici), uchýlil, tj. aniž řízení o žalobě pro zmatečnost ve smyslu §229 odst. 4 o.s.ř. zahájil.
Jinak řečeno, již sama okolnost tvrzeného vadného poučení soudu prvního stupně a potažmo závěru odvolacího soudu o nepřípustnosti opravného prostředku proti jeho rozhodnutí (§218 písm. c/ o.s.ř.), kterou stěžovatel namítá, byla ve svém důsledku důvodem objektivně použitelným v řízení o žalobě pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o.s.ř. proti usnesení odvolacího soudu, posléze (zde) napadeného ústavní stížností.
Tím, že žaloba pro zmatečnost podána nebyla, vyvstala situace, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Z uvedených důvodů - konformně názorům vyjádřeným v obdobných věcech již v usneseních Ústavního soudu ( např. ve věcech sp. zn. III. ÚS 683/05 a sp. zn. III. ÚS 533/05) - dospěl Ústavní soud i v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji soudcem zpravodajem podle citovaného §43 odst. 1 písm. e/ téhož zákona odmítl.
Byla-li by ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku soudu prvního stupně posuzována samostatně, musela by být odmítnuta jakožto "návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem" (§43 odst. 1 písm. b/, §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2006
Vladimír K ů r k a v. r.
soudce zpravodaj