ECLI:CZ:US:2013:3.US.1422.13.1
sp. zn. III. ÚS 1422/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti PaedDr. Petra Noska, zastoupeného JUDr. Robertem Vargou, advokátem se sídlem Vlastina 23, 323 18 Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 2. září 2011 č. j. 14 C 396/2010-115 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. března 2013 č. j. 25 Co 226/2012-157, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas doručenou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadenými rozhodnutími byla stěžovateli (coby žalovanému) uložena povinnost zaplatit žalobci dlužnou částku z titulu uzavřené kupní smlouvy. Mezi stranami existoval spor ohledně skutečnosti, zda při převzetí zboží došlo k zaplacení kupní ceny dobírkou k rukám přepravce. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že to byl žalobce, kdo v řízení unesl své důkazní břemeno, a stěžovateli se nepodařilo zpochybnit tvrzení, že kupní cena nebyla zaplacena. Odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se soud prvního stupně nevypořádal s jeho námitkou ohledně "neprůkaznosti" jednoho z důkazních prostředků - prohlášení dopravce o tom, že žádnou finanční částku nepřevzal. Odvolací soud následně pochybil, když jeho rozhodnutí nezrušil a navíc bez patřičného odůvodnění neprovedl stěžovatelem navrhovaný důkaz, který měl "neprůkaznost" potvrdit. Řízení bylo tudíž postiženo vadou tzv. opomenutých důkazů.
4. Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
5. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Ústavní soud je v souladu s čl. 83 Ústavy České republiky povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů.
6. V tomto směru je potřeba také uvést, že proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí není podle §238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu přípustné dovolání, což je založeno na úsudku o nižším významu takového rozhodnutí. Bylo by tak proti logice, aby se další přezkum pouze automaticky přesunul do roviny ústavní. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti proto v tomto případě předpokládá splnění ještě přísněji kladených podmínek [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3251/10 ze dne 31. 5. 2011 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
7. Stěžovateli lze dát za pravdu, že se soud prvního stupně v odůvodnění nezabýval jeho námitkami proti čestnému prohlášení dopravce. Ústavní soud nicméně ústavnost řízení před obecnými soudy hodnotí jako celek. Jsou-li případné nedostatky v odůvodnění soudu prvního stupně napraveny soudem druhostupňovým, je tím zásadně zajištěno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Se zmíněnými námitkami a rovněž s návrhem na provedení dalšího důkazu, který měl zpochybnit "průkaznost" čestného prohlášení, se přitom vypořádal odvolací soud. Pouhý nesouhlas stěžovatele s jeho hodnocením protiústavnost rozhodnutí založit nemůže. Dalšími námitkami stěžovatele se Ústavní soud nezabýval, protože neměly žádnou ústavněprávní relevanci.
8. Ústavní soud dospěl s ohledem na výše uvedené k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež mu nezbylo, než jeho ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1998 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu