ECLI:CZ:US:2009:3.US.1427.09.1
sp. zn. III. ÚS 1427/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. října 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem v Praze 5, Štefánikova 48, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. 42 To 77/2008, spolu se žádostí o projednání mimo pořadí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 31. 5. 2009 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě (dále jen "krajský soud") ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. 42 To 77/2008, jímž byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 3. 11. 23008 č. j. 13 T 52/2004-713. Tvrdil přitom, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Současně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud projednal jeho věc mimo pořadí [§39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a aby odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 13 T 52/2004, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, výše označeným usnesením tohoto okresního soudu bylo podle §60a odst. 4 trestního zákona rozhodnuto, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody z rozsudku Okresního soudu v Jihlavě z 30. 6. 2004 č. j. 13 T 52/2004-631 v trvání 2,5 roku a že se podle §60a odst. 6 a §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s ostrahou. Stěžovatelem podanou stížnost pak krajský soud podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu (dle jen "tr. ř.") jako nedůvodnou zamítl shora označeným usnesením.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mu byla postupem soudu prvního stupně znemožněna účast na veřejném zasedání. Uvedený soud jej obesílal na adresu T., o níž věděl, že se tam nezdržuje (resp. zdržovat nemůže, protože mu tam byl zrušen trvalý pobyt), a zásilku s vyrozuměním o konání tohoto veřejného zasedání si tak nebude moci převzít. Pokud krajský soud tento postup shledal správný s tím, že stěžovatel v předchozím řízení sdělil tuto adresu coby adresu pro účely doručování, pak stěžovatel namítá, že jde o údaj cca 4 roky starý a že ve zprávě Probační a mediační služby České republiky (dále jen "PMS ČR") bylo uvedeno jiné místo jeho pobytu jako aktuální kontaktní adresa. Dle stěžovatele tak není §63 odst. 2 tr. ř. použitelný a je nutno vycházet z §63 odst. 1 tr. ř. ve spojení s §46 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Dále stěžovatel tvrdí, že i kdyby mu byla zásilka zasílána na adresu, kde se skutečně zdržoval a kde poštu přebíral, účinky doručení uložením na poště by nemohly nastat, neboť to vylučuje ustanovení §64 odst. 4 písm. a) trestního řádu. V důsledku uvedeného postupu mu prý bylo znemožněno vyjádřit se k údajům uvedeným ve zprávě PMS ČR, jež představovaly jediný argument pro přeměnění trestu, a tyto údaje vysvětlit, případně vyvrátit. To stěžovatel následně činí v ústavní stížnosti a polemizuje se závěry obecných soudů, pokud jde o posouzení merita věci. V ústavní stížnosti konečně stěžovatel poukazuje na to, že ve svém podání - odůvodnění stížnosti proti napadenému usnesení ze dne 1. 12. 2008 byla uvedena adresa D., přesto mu na ni nebylo doručováno, což má svědčit o tom, jaký má i krajský soud "přístup k řádnému doručování", a také naznačuje, že o věci nemusel rozhodovat nestranný soudce, neboť Mgr. Z. Ch. je jeho spolužákem, s nímž neměl dobré vztahy.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že mu vyrozumění o veřejném zasedání bylo zasláno na adresu T., kde se nezdržoval; stalo se tak i přesto, že PMS ČR sdělil jinou (kontaktní) adresu. Ze soudního spisu, konkrétně ze zprávy PMS ČR o průběhu dohledu ze dne 30. 3. 2007 sp. zn. 2PM 250/2004-704, lze zjistit, že stěžovatel uvedl jako svou kontaktní adresu T. (viz č. l. 672), taktéž i v ostatních zprávách ze dne 1. 10. 2007, 28. 3. 2008 a 2. 10. 2008 lze nalézt stejnou kontaktní adresu (viz č. l. 676, 705, 709). Danou skutečnost ostatně výslovně stvrzuje sám stěžovatel ve svém již zmíněném podání ze dne 1. 12. 2008 (tj. v odůvodnění stížnosti). Jak přitom plyne ze sdělení PMS ČR ze dne 16. 11. 2007, adresovaného Okresnímu soudu v Jihlavě, na uvedené adrese stěžovatel poštu přebíral (viz č. l. 704). Jak dále plyne ze soudního spisu, vyrozumění o veřejném zasedání soud prvního stupně zaslal stěžovateli nejen na adresu T., ale také na adresu T. (viz č. l. 706 až 708). Doručování na posledně uvedenou adresu, jež byla označena samotným stěžovatelem jako místo, kde se zdržuje, je pak nepochybně v souladu s ustanovením §63 odst. 1 tr. ř., jehož aplikace se ostatně stěžovatel domáhal (§46 odst. 1, 5 a 6 o. s. ř. v tehdy platném znění). Na skutečnost, že bylo doručováno na obě adresy, stěžovatele upozornil již stížnostní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Jestliže stěžovatel namítá, že uvedenou zásilku nebylo možno ve smyslu §64 odst. 4 písm. a) tr. ř. uložit, i zde je možno poukázat na rozhodnutí krajského soudu, který stěžovateli vysvětlil, že uvedené ustanovení vylučuje možnost uložení mj. zásilky obsahující předvolání k veřejnému zasedání, v daném případě však šlo "pouze" o vyrozumění o veřejném zasedání (srov. §233 odst. 1 tr. ř.). Jde-li o postup soudu prvního stupně při doručování předmětné zásilky, resp. jeho přezkoumání ze strany stížnostního soudu, Ústavní soud nemá, co by těmto soudům vytknul. Namítá-li za těchto okolností stěžovatel, že nemohl před soudem prvního stupně osobně jednat, aniž by ovšem bylo zřejmé, že si příslušnou zásilku nemohl vyzvednout, resp. aniž by toto tvrdil a prokázal již před stížnostním soudem (srov. §63 odst. 1 tr. ř. ve spojení s §46 odst. 6 o. s. ř. v tehdy platném znění), musí k tomu Ústavní soud konstatovat, že to byl sám stěžovatel, kdo se svým postupem o tuto možnost připravil.
Ve vztahu k námitkám stěžovatele, týkajícím se meritorního posouzení věci ze strany obecných soudů, Ústavní soud připomíná, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že obecné soudy řádně své závěry zdůvodnily, neboť z odůvodnění je patrno, z jakých konkrétních skutečností vycházely a jak tyto hodnotily. To, že se stěžovatel s jejich názory neztotožňuje, opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. Pokud stěžovatel namítá podjatost výše zmíněného soudce, měl tak učinit již ve své stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně, a nikoliv až ex post v ústavní stížnosti. Pokud se tak nestalo, stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a ústavní stížnost je v této části nepřípustným návrhem. Námitkou nesprávného doručování rozhodnutí stížnostního soudu se Ústavní soud věcně nezabýval, neboť z ústavní stížnosti není patrno, jaké by toto (eventuální) pochybení mohlo mít konkrétní důsledky z hlediska základních práv stěžovatele.
Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Jde-li o stěžovatelovy další návrhy procesní povahy, tyto jsou ve vztahu k ústavní stížnosti návrhy akcesorickými, a protože ústavní stížnost není způsobilá věcného projednání, není možno projednat ani je.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu