ECLI:CZ:US:2008:3.US.1455.08.1
sp. zn. III. ÚS 1455/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci stěžovatele J. M., zastoupený JUDr. Janou Brhlovou, advokátkou se sídlem v Karviné-Fryštátu, K. Sliwky 125, směřující proti usnesení Ústavního soudu ze dne 9. června 2008 sp. zn. II. ÚS 967/08 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2007 č. j. 25 Co 436/2007-18, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu 12. června 2008 a doplněným dne 16. června 2008 stěžovatel brojil proti usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 967/08 ze dne 9. června 2008, kterým byla odmítnuta jeho ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2007 (25 Co 436/2007-18) a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. června 2007 (39 C 183/2007-3), jako nepřípustná pro neodstranění vad návrhu ve lhůtě k tomu určené.
Podstatou stížnosti jsou nároky vyplývající ze vzniklé škody na zdraví, která mu byla způsobena při pobytu ve výkonu trestu odnětí svobody a tento stav nadále trvá, neboť soudy dosud neposkytly účinnou ochranu jeho právům.
V původním řízení (II. ÚS 967/08) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, bez konkrétní argumentace, a sdělil, že vady podání odstraní určený advokát. Lhůtu k odstranění vad podání stěžovatel dle jeho názoru splnil, neboť určený advokát doplnění předložil stěžovateli 4. června 2008 a stěžovateli nemůže být k tíži to, že Ústavní soud obdržel doplnění až 12. června 2008.
Podle přesvědčení stěžovatele se Ústavní soud citovaným rozhodnutím dopustil nezákonného, záměrného a účelového pochybení a tím bylo zcela nepřípustně zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, a proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. Stěžovatel upozornil Ústavní soud, že se svojí věcí se hodlá obrátit na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny formální předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)] a dospěl k závěru, že tomu tak není, neboť ústavní stížnost je v dané věci nepřípustná.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Řízení o ústavní stížnosti je řízením jednoinstančním, protože ani proti nálezu Ústavního soudu, jímž bylo ústavní stížnosti vyhověno nebo ústavní stížnost zamítnuta, ani proti usnesení, jímž byla ústavní stížnost odmítnuta, není přípustné odvolání (§54 odst. 2, §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V této souvislosti Ústavní soud, který není z vyložených důvodů jakkoli oprávněn posuzovat věcnou opodstatněnost návrhu stěžovatele, připomíná, že jako orgán veřejné moci a orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) přirozeně vychází a je povinen při výkonu své jurisdikce důsledně vycházet z principu, že co do případů, mezí a způsobů může uplatňovat státní moc jen v zákonném rámci stanoveném zákonem o Ústavním soudu, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny, ve spojení s čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky, což je v právním státě podmínka sine qua non pro jakoukoliv legitimní činnost jeho orgánů.
Dále Ústavní soud poukazuje na obsah usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 967/08 z něhož se podává, že podání vykazovalo vady jak obsahové (absence ústavněprávně relevantní argumentace a konkrétní argumentace porušením ústavně garantovaných základních práv či svobod), tak formální (absence zastoupení), stěžovatel byl vyzván k odstranění vad podání ve stanovené lhůtě, pod následky plynoucími z ustanovená §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Šedesátidenní zákonná lhůta pro podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) platí striktně pro všechny stěžovatele a je dostatečně dlouhá na to, aby bylo možno předložit bezvadný návrh. Lhůtu nelze neúměrně prodlužovat ani cestou řízení o odstraňování vad, neboť by tím byli neodůvodněně zvýhodněni stěžovatelé podávající nikoli řádné a včasné ústavní stížnosti, ve srovnání se stěžovateli, kteří se lhůtě beze zbytku podrobí, a třeba i v časové tísni formulují svou argumentaci, na základě níž žádají ochranu před zásahy veřejné moci.
V předmětné věci se navrhovatel návrhem označeným sice jako doplnění ústavní stížnosti a stížnost k sp. zn. II. ÚS 967/08 proti usnesení Ústavního soudu v podstatě domáhá přezkoumání rozhodnutí Ústavního soudu, tj. podle obsahu návrhu podává odvolání proti rozhodnutí tohoto soudu, které bylo vydáno ve formě usnesení (§43 cit. zákona). Vzhledem k tomu, že odvolání proti usnesení Ústavního soudu není podle §43 odst. 3 cit. zákona přípustné, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh směřující proti usnesení Ústavního soudu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 22. července 2008
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj