ECLI:CZ:US:2021:3.US.1482.21.1
sp. zn. III. ÚS 1482/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Mgr. Lenky Krämerové a 2) Ing. Pavla Krämera, zastoupeni Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2021, č. j. 5 Ao 4/2021-41, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelé proti v záhlaví citovanému usnesení Nejvyššího správního soudu, neboť mají za to, že jím byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 6, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z přiložených listin, návrhem ze dne 18. 4. 2021 se stěžovatelé u Nejvyššího správního soudu domáhali zrušení mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 6. 4. 2021, č. j. MZDR 14592/2021-3/MIN/KAM (dále jen "opatření obecné povahy" nebo "opatření").
3. Tímto opatřením, vydaným podle ustanovení §69 odst. 1 písm. i) a odst. 2 a §80 odst. 1 písm. g) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, Ministerstvo zdravotnictví nařídilo k ochraně obyvatelstva a prevenci nebezpečí vzniku a rozšíření onemocnění COVID-19 způsobené koronavirem SARS-CoV-2, že určitým skupinám dětí, žáků a studentů se umožní osobní přítomnost v předškolním či školním zařízení, jen pokud dítě, žák či student nemá příznaky onemocnění COVID-19 a podstoupí ve frekvenci jedenkrát týdně vyšetření prostřednictvím neinvazivního preventivního antigenního testu na přítomnost antigenu viru SARS-CoV-2, které si provedl sám nebo které mu byly provedeny jinou osobou a které mu poskytla škola, a prokáže se negativním výsledkem tohoto vyšetření.
4. V čl. II uvedeného opatření Ministerstvo zdravotnictví stanovilo výjimky, na které se povinnost testování nevztahuje, a to pro osoby, které prodělaly laboratorně potvrzené onemocnění COVID-19 a u kterých neuplynula doba od prvního pozitivního testu více než 90 dní [písm. a) tohoto článku]. Jako další skupinu osob, které nejsou povinny se podle napadeného opatření obecné povahy testovat, pak ministerstvo stanovilo osoby, které mají certifikát o provedeném očkování proti onemocnění COVID-19 a od aplikace druhé dávky očkovací látky (resp. první dávky, je-li očkovací schéma jednodávkové) uplynulo nejméně 14 dní [písm. c) tohoto článku].
5. Stěžovatelé brojili právě proti uvedeným výjimkám, když uváděli, že daným opatřením dochází k zásahu do jejich práv na ochranu zdraví, neboť netestované děti, které prodělaly onemocnění COVID-19 (případně též děti, které byly očkovány) pro ně představují neúměrné riziko. Stěžovatelka, zaměstnaná jako učitelka na prvním stupni základní školy, i stěžovatel, sdílející s ní společnou domácnost, byli toho názoru, "že by testům, pokud už takový způsob kontroly občanů přijmeme za vhodný a přiměřený, měli podléhat všichni bez jakýchkoliv výjimek."
6. Nejvyšší správní soud tento návrh ústavní stížností napadeným rozsudkem odmítl podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), když dospěl k závěru, že byl podán osobami k tomu zjevně neoprávněnými. Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatelé nejsou aktivně procesně legitimováni k podání návrhu na zrušení napadeného opatření obecné povahy, neboť u nich chybí elementární předpoklad, a sice přímý a nezprostředkovaný vztah k předmětu regulace daného opatření. Stručně řečeno, Nejvyšší správní soud konstatoval, že uvedené opatření neupravuje práva a povinnosti stěžovatelů, kteří se tak nemohou dovolávat jeho zrušení.
7. Téměř shodné námitky stěžovatelé předkládají i nyní v ústavní stížnosti, když nadále setrvávají na stanovisku, že "nesprávně nastavenými výjimkami zasáhlo ministerstvo do jejich základních práv na život a zdraví, neboť nechrání ani jedno z těchto práv dostatečně." Zdůrazňují, že pokud Nejvyšší správní soud návrh odmítl bez věcného přezkumu, porušil jejich právo na přístup k soudu, neboť jim odepřel spravedlnost.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Takové zásahy či pochybení Nejvyššího správního soudu však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného usnesení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti správních soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovateli podaném návrhu na zrušení shora uvedeného opatření obecné povahy. Námitky stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti jsou však ve své podstatě pouze polemikou se shora rekapitulovanými právními závěry Nejvyššího správního soudu. Přednesení těchto námitek v ústavní stížnosti tak svědčí spíše o snaze stěžovatelů v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení ze strany Nejvyššího správního soudu při posouzení předmětných otázek. Tímto však stěžovatelé staví zdejší soud právě do pozice další instance v systému soudnictví, která mu ale nepřísluší.
11. Po pečlivém prostudování ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší správní soud ústavně konformním způsobem odůvodnil, proč v daném případě nejsou dány podmínky řízení a proč je třeba správní žalobu stěžovatelů odmítnout podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Tyto závěry Nejvyššího správního soudu, týkající se interpretace a aplikace podústavního práva, jsou přitom zcela logické a racionální a zdejší soud v nich nespatřuje nic, co by vytvářelo prostor pro uplatnění jeho kasační pravomoci. Proto na ně pro stručnost v plném rozsahu odkazuje.
12. Zejména na tu část odůvodnění, kde Nejvyšší správní soud poukazuje na okolnost, že se stěžovatelé v době pandemie mohou setkat s osobou nakaženou koronavirem
SARS-COV-2 prakticky kdekoliv a tato hypotetická možnost ještě sama o sobě nemůže založit nezbytný bezprostřední vztah k napadenému opatření obecné povahy. Z něho totiž pro stěžovatele neplyne žádná povinnost, které by byli přímo podrobeni. Podstata výjimek obsažených v napadeném opatření obecné povahy přitom nemá zjevně jiný cíl než zbytečně nezatěžovat povinností testování ty osoby, u kterých existuje minimální riziko, že by byly způsobilé nakazit někoho jiného. Požadavek stěžovatelů spočívající v bezvýjimečném testování všech žáků proto považuje Ústavní soud za neproporcionální.
13. Nejvyšší správní soud tedy rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny a jeho rozhodnutí nelze navzdory odlišnému názoru stěžovatelů označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti a jehož prostřednictvím tedy nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
14. Ústavní stížností napadené rozhodnutí je nadto plně v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek ze dne 6. 5. 2021, č. j. 5 Ao 1/2021-65, bod 16, v němž Nejvyšší správní soud potvrdil aktivní žalobní legitimaci, neboť navrhovatelkou byla žákyně 1. stupně základní školy, nebo usnesení ze dne 28. 5. 2021, č. j. 5 Ao 12/2021-29, jímž byl pro nedostatek aktivní žalobní legitimace naopak odmítnut návrh na zrušení předmětného opatření podaný matkou žáka základní školy).
15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu