ECLI:CZ:US:2016:3.US.1493.15.1
sp. zn. III. ÚS 1493/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. března 2015 č. j. 44 Co 404/2014-708, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a a) M. P. a b) nezl. M. L., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 5. 2015 a doplněnou podáním ze dne 13. 11. 2015, stěžovatel napadl shora označené soudní rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho práv zaručených čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně požádal, aby Ústavní soud danou věc projednal přednostně z důvodu její naléhavosti.
2. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 9. 7. 2014 č. j. 83 P 98/2011-597 bylo ve věci péče o nezletilého M. L. rozhodnuto, že se řízení o návrhu matky M. P., na změnu styku s otcem (stěžovatelem), zastavuje (výrok I), že se rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 25. 9. 2009 č. j. Nc 6/2009-71 mění tak, že se nezletilý svěřuje do střídavé péče
rodičů - první dva týdny v měsíci do péče otce, po zbytek měsíce do péče matky; současně jím byl upraven styk otce s nezletilým o velikonočních prázdninách a v období vánočních svátků a podmínky předávání nezletilého a také stanoveno výživné, otci ve výši 3 200 Kč a matce ve výši 2 500 Kč (výrok II); dále pak městský soud uložil rodičům povinnost nahradit státu náklady řízení (výrok III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Výše citovaným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti byla schválena dohoda rodičů, podle níž nezletilý pro dobu před a po rozvodu manželství bude ve výchově matky, otec bude přispívat na výživu nezletilého částkou 3 000 Kč a s nezletilým se bude stýkat každý první týden v měsíci a ve stanoveném rozsahu po dobu Vánoc, Velikonoc a letních prázdnin.
3. K odvolání stěžovatele i matky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek městského soudu ve výroku II tak, že se návrh otce na změnu úpravy výkonu rodičovské odpovědnosti k nezletilému zamítá, a to s odůvodněním, že nedošlo k takové kvalifikované změně poměrů, jež by ve smyslu §909 občanského zákoníku vyžadovala novou úpravu, současně uložil každému z rodičů zaplatit státu na nákladech 9 880 Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že matka dne 15. 6. 2010 podala návrh na změnu úpravy styku nezletilého s ním, a to tak, aby byl zúžen, a že on se naopak návrhem ze dne 8. 7. 2011 domáhal toho, aby byl nezletilý svěřen do střídavé péče, následně dne 24. 1. 2012 navrhl, aby byl nezletilý svěřen do jeho výlučné péče, později opět navrhl svěřit nezletilého do střídavé péče s čtrnáctidenním intervalem střídání. Městský soud pak svěřil nezletilého do střídavé péče, proti jeho rozsudku podali oba rodiče odvolání, stěžovatel nesouhlasil s podmínkami střídavé péče, matka zase se střídavou péčí jako takovou z důvodu vzdálenosti bydlišť rodičů a jejich problémovou komunikací, načež krajský soud dospěl k závěru, že nedošlo ke změně poměrů.
5. Stěžovatel následně namítl porušení svého práva na péči o dítě, protože krajský soud zcela pominul závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13, a proto nesprávně vyhodnotil "nejlepší zájem dítěte". Bezdůvodně přitom ignoroval provedené důkazy, zejména znalecký posudek, a také rozhodl proti přání nezletilého, který vyjádřil zájem na rozšíření styku a jemuž bylo již 9 let, takže byl schopen formulovat svůj názor, nezohlednil všechna základní kritéria, jak byla judikaturou Ústavního soudu formulována (např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13), resp. vyhodnotil kritérium jediné - stabilitu výchovného prostředí, to navíc nikoliv řádně. V souvislosti s posledně uvedenou námitkou stěžovatel ocitoval z nálezu sp. zn. I. ÚS 3216/13 pasáž týkající se stability výchovného prostředí s tím, že na péči o děti mají zásadně právo oba rodiče a každá odchylka musí být odůvodněna jiným dostatečně legitimním zájmem.
6. Dále stěžovatel upozornil, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 odkázal na Obecný komentář Výboru pro práva dítěte k čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého obecné soudy již v rámci rozhodnutí v prvním řízení mají dostatečně určitě vymezit podmínky, za nichž má dojít k přehodnocení jimi nastolované úpravy. V dané věci soud schválil dohodu rodičů, takže bylo jeho rozhodnutí stručné, nicméně již v průběhu řízení jasně deklaroval, že k dalšímu přehodnocení by mělo dojít v souvislosti s nástupem nezletilého do základní školy. Další změna poměrů spočívala v tom, že matka s nezletilým opakovaně měnila své bydliště, za poslední roky šestkrát, během tří měsíců tak nezletilému změnila i dvakrát základní školu. Navíc dle stěžovatele nelze hovořit o stabilitě výchovného prostředí, neboť tím, jak matka mění své bydliště, ztěžuje nezletilému, aby si budoval kvalitní přátelské vztahy. Oproti matce on bydlí na stejném místě v původní společné domácnosti.
7. Následně se stěžovatel vrátil ke kritériím vyloženým v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 s argumentem, že svěřením nezletilého do střídavé péče budou nejlépe zachovány vazby mezi ním a nezletilým, že je schopen se o nezletilého postarat a zajistit mu řádný vývoj po všech jeho stránkách, že rodinné vazby, jak plyne ze znaleckého posudku, budou zachovány nejlépe, když bude mít co nejbohatší styk s oběma rodiči, a to v situaci, kdy pobyt nezletilého u něj nenarušuje jeho vztah k matce, zatímco při pobytu u matky se v důsledku jejího vlivu (resp. očerňování jeho osoby) kladné citové vazby ztrácejí. Krajský soud závěry znaleckého posudku pominul a bagatelizoval vyjádření znalkyně u jednání dne 9. 7. 2014, dle něhož v době, kdy vypracovávala znalecký posudek, by z výše uvedeného důvodu doporučila svěřit nezletilého do péče otce, a že nyní (aniž by byla informována o aktuálním vývoji) považuje za nejvhodnější střídavou péči po čtrnácti dnech za předpokladu, že nezletilý zvládá dvě školy.
8. Krajský soud k této otázce uvedl, že podle vyjádření matky a zprávy z jeho kmenové školy nezletilý učivo na dvou školách zvládá, ale že je to pro něj náročné a stresující, čímž v podstatě popřel, že by učivo zvládal, podle stěžovatele je však tato interpretace nesprávná, protože ve zprávě základní školy ze dne 29. 1. 2014 se uvádí, že nezletilý má výborné školní výsledky, ale že je pro něho náročné, vzhledem k rozdílnému vzdělávacímu programu, dohánět časový posun. Vyjádření matky má být účelové, neboť si, jak uvedla při znaleckém zkoumání, střídavou výchovu nepřeje, protože to nezletilému komplikuje kroužky. Navíc si krajský soud měl vyžádat aktuální zprávy ze školních zařízení. Nezletilý přitom nemá "dvě porce" učiva, při pobytu u něj si vozí plán učiva z Prahy, který splní zpravidla již ve středu, pak se učí s ostatními dětmi, učitelé dobře spolupracují, učiva si vozí stále méně, aby se mohl zapojit do dění ve třídě, je velmi chválen. Pokud krajský soud vyvodil, že s přibývajícím učivem a častějším střídáním škol by nastaly problémy, které by měly na nezletilého negativní dopad, učinil tak bez opory v provedených důkazech, naopak ze školních zpráv vyplývá, že v případě střídání je nejnáročnější první třída, navíc uvedený soud ignoroval jeho výpověď i vyjádření orgánu péče o dítě. S ohledem na tyto skutečnosti je stěžovatel názoru, že krajský soud hodnotil provedené důkazy tak, že právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
9. Krajský soud se dle stěžovatele podrobněji nezabýval ani jeho schopnostmi zajistit vývoj a potřeby nezletilého. Tyto byly prokázány znaleckým posudkem, z něhož vyplynulo, že jeho výchovné prostředí je dokonce pro nezletilého vhodnější než výchovné prostředí matky. Pokud krajský soud vytkl městskému soudu, že není zřejmé, z čeho čerpal, když shledal, že důvody pro nové rozhodnutí tkvějí v přání nezletilého, stěžovatel upozornil na str. 4 rozsudku městského soudu, kde se odkazuje na zprávy Úřadu městské části Brno-Slatina a Městského úřadu Uherské Hradiště, v nichž je jednoznačně zachyceno, že si nezletilý přeje být s ním více a nejraději by byl "napůl" u každého z rodičů, přičemž takové přání bylo obsaženo i ve znaleckém posudku. Krajský soud tak ignoroval přání dítěte, které je dle Ústavního soudu, jak patrno z nálezu sp. zn. I. ÚS 1708/14, zásadním vodítkem při hledání jeho nejlepšího zájmu.
10. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas i s tím, že krajský soud odmítl střídavou péči z důvodu nedostatečné komunikace mezi rodiči, neboť to má být v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu (představovanou např. nálezem ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10). V řízení vyšlo najevo, že překážkou komunikace mezi rodiči je matka, která nekomunikuje ani s orgánem péče o dítě. Tato je mnohdy ovlivněna svým právním zástupcem, který za ní píše maily a který podává řadu obstrukčních návrhů, jak patrno z usnesení krajského soudu ze dne 22. 4. 2015 č. j. 44 Co 403/2014-721. Matka odmítá mediaci, se stěžovatelem téměř nekomunikuje (téměř nepředává informace o prospěchu a zdravotním stavu nezletilého) a upírá nezletilému možnost s ním telefonovat. Nadto střídání v daném případě probíhá a funguje, takže by nařízením střídavé péče nedošlo k žádné zásadní změně. Stěžovatel vyslovil nesouhlas také s argumentací krajského soudu vzdáleností bydlišť obou rodičů, neboť nezletilý by v případě střídavé péče byl zatížen cestováním zcela shodně, pouze intervaly by se prodloužily.
11. Závěrem stěžovatel poukázal na to, že ač krajský soud uvedl, že vychází ze znalosti aktuální praxe Ústavního soudu, postupoval v hrubém rozporu s ní, nezjistil správně nejlepší zájem dítěte a rozhodl v rozporu s tímto požadavkem. Návrh na přednostní projednání věci stěžovatel zdůvodnil tím, že předmětem ústavní stížnosti je ochrana práva rodiče na péči o dítě, přičemž soudní řízení bylo zahájeno již v roce 2010 a bylo v něm prokázáno, že při delším pobytu nezletilého u matky nezletilý k němu ztrácí kladné vazby, takže čím déle bude zachována stávající úprava, tím více dochází k odcizení, což bude jen stěží odčinitelné.
12. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že nezletilý byl nucen změnit třídu v pražské škole, protože byl napaden spolužákem, takže za pouhé 4 roky se změnil jeho třídní kolektiv třikrát. Dle stěžovatele nestabilita prostředí na straně matky stále trvá, naopak z dokazování vyplynulo, že stabilním prvkem v životě nezletilého, jde-li o bydliště, školní kolektiv, kamarády, kroužky, je on. V této souvislosti stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu, týkající se stability výchovného prostředí (sp. zn. II. ÚS 3413/14, I. ÚS 3216/13), a dodal, že v daném případě je stabilita prostředí reprezentována zejména jeho výchovným prostředím a rozšíření styku je v nejlepším zájmu nezletilého, přičemž obě hlediska jsou v souladu. Z tohoto důvodu stěžovatel požádal Ústavní soud, aby přihlédl k těmto novým skutečnostem.
III.
Vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení
13. Ústavní soud vyzval k vyjádření účastníka i vedlejší účastníky řízení, ti však žádné nepodali.
IV.
Formální předpoklady projednání návrhu
14. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
16. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tento nález, jakož i další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz)].
17. Konkrétně v případě rozhodování obecných soudů o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem je třeba vzít v úvahu, že příslušnou zákonnou úpravou je realizována a konkretizována úprava ústavní (čl. 32 odst. 6 Listiny), přičemž úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele zejména tím, že excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení "podústavního" práva z hlediska jejich smyslu a účelu (zde zejména §907 občanského zákoníku); samotné zvážení podmínek svěření dítěte do výchovy jednoho či druhého rodiče je ovšem zásadně věcí obecných soudů [viz např. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09, bod 20 (N 32/56 SbNU 363) nebo nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10, body 14-18 (N 165/58 SbNU 421)].
18. Obecně přitom platí, že řízení před soudy má být konáno a přijatá opatření mají být činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), což se nutně týká i rozhodování o svěření do péče rodiče či dalších osob, resp. o podobě této péče. Ústavní soud v této souvislosti vymezil základní (ústavněprávní) kritéria, na základě nichž by měl být "nejlepší zájem dítěte" zjišťován a posuzován [viz stěžovatelkou zmíněný nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 18 a násl. (N 105/73 SbNU 683). Jsou jimi zejména:
(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou;
(2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby;
(3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby;
(4) přání dítěte.
19. Rozhodují-li obecné soudy o formě péče ve smyslu §907 občanského zákoníku, konkrétně zda svěřit dítě do péče jednoho z rodičů či do střídavé péče, pak v případě, že jeden z rodičů naplňuje výše uvedená kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09, bod 28, (N 32/56 SbNU 363), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 či nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14, bod 18, dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Střídavou péči ovšem nelze považovat za "automatické" řešení při rozchodu rodičů, i když jsou u obou rodičů ve zhruba stejné míře splněna naznačená kritéria, neboť mohou nastat okolnosti, vzhledem ke kterým nebude střídavá péče v souladu s nejlepším zájmem dítěte.
20. Může jimi být např. zdravotní a či psychický stav dítěte, kdy by střídavá péče pro ně představovala nepřiměřenou zátěž (viz usnesení ze dne 15. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 2441/13, bod 8, dostupné na http://nalus.usoud.cz), velká vzdálenost mezi bydlišti rodičů, jež by mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte [srov. nález ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 1835/12 (N 152/66 SbNU 289), usnesení ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2587/14, bod 12, dostupné na http://nalus.usoud.cz)], eventuálně i nevhodná komunikace mezi rodiči, obvykle pak ve spojení s dalšími skutečnostmi; pouhá absence komunikace mezi rodiči či její zhoršená kvalita totiž nemůže vést k vyloučení střídavé výchovy z toho důvodu, že by se jednalo v podstatě o ústupek vzájemné rivalitě rodičů, která jen sleduje "boj o dítě", případně trýznění druhého rodiče prostřednictvím dítěte, čímž by se otevíral prostor ke zneužití postavení rodiče, který měl doposud dítě svěřeno do péče; soudy proto mají povinnost zkoumat, z jakých důvodů je komunikace mezi rodiči nevhodná, a následně se pokusit pomocí vhodných opatření komunikaci mezi rodiči zlepšit, například ve formě nařízení mediace či nařízení alespoň minimální písemné komunikace týkající se dítěte, přičemž samotná střídavá péče může být impulsem ke zlepšení komunikace a lepší spolupráci rodičů [viz nálezy ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09, bod 23 (N 32/56 SbNU 363), ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10, bod 36 a násl. (N 165/58 SbNU 421), ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10, bod 43 a násl. (N 219/59 SbNU 167), ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Naopak překážkou střídavé péče nemůže být nesouhlas jednoho rodiče [srov. nálezy ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09, bod 23, 29 (N 32/56 SbNU 363), ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10, body 24-29 (N 165/58 SbNU 421), ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 28 (N 105/73 SbNU 683)], legitimním důvodem pro odepření střídavé péče ani "nemůže být ochrana práv druhého rodiče, neboť ten [...] žádné silnější právo k péči o děti nemá" (nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
21. Současně Ústavní soud pokládal za nezbytné vyvarovat se určité paušalizace a zevšeobecňování své judikatury na úkor jedinečnosti každého individuálního případu a v něm zkoumaného zájmu a potřeb dítěte, a to z důvodu, že "v případě soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o precedenční závaznosti jejich závěrů, tím méně je možné vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně musí vést k uložení vybraného výchovného opatření. Za taková nelze považovat ani výše předestřená ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče, neboť ta představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud, rozhodující o svěření nezletilého dítěte do péče, vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu." (viz usnesení ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14, bod 25, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
22. Byl-li výkon rodičovské odpovědnosti k nezletilému dítěti již upraven, jeho nová úprava je podmíněna změnou poměrů (§909 občanského zákoníku, §475 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních), přičemž povinností obecného soudu je zkoumat nejen naplnění samotné podmínky změny poměrů, ale také
její způsobilost ovlivnit původní rozhodnutí (usnesení ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1544/15, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Pokud obecný soud dospěje k závěru, že ke změně poměrů nedošlo, není projednávanou věc možno posunovat do roviny, v jaké soud při svém prvém rozhodování o výchově nezletilého dítěte posuzuje podmínky pro jeho výchovu u toho či onoho z rodičů; důvody odůvodňující změnu takového rozhodnutí musí dosáhnout intenzity změny poměrů ve všech jejích aspektech [viz usnesení ze dne 9. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 14/2000 (U 5/17 SbNU 367)]. S ohledem na zájem dítěte, jakož i zajištění jeho řádné výchovy je změna výchovného prostředí odůvodněna jen tehdy, jestliže jiné okolnosti převažují nad požadavkem stálosti výchovného prostředí; tak je tomu zejména v případech, kdy dosavadní úprava výchovy již nadále nezajišťuje nejpříznivější podmínky pro zdárný vývoj dítěte či se dostane do rozporu se zájmy dítěte, a to zejména tehdy, když se mezi dítětem a rodičem, jemuž bylo svěřeno dítě do výchovy, vyvinul takový vztah, který zdárný průběh výchovy ohrožuje (srov. usnesení ze dne 8. 8. 2005 sp. zn. II. ÚS 309/2005 či ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 3139/14, dostupná na http://nalus.usoud.cz ). Stabilita výchovného prostředí samozřejmě není hodnotou per se, ale je třeba ji posuzovat na základě kritéria nejlepšího zájmu dítěte (nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
23. V souzeném případě stály obecné soudy před velmi obtížným úkolem rozhodnout o tom, zda stávající úprava poměrů nezletilého, který byl svěřen do péče matky s tím, že stěžovatel je oprávněn se s ním stýkat jeden týden v měsíci, je (stále ještě) v souladu se zájmy nezletilého, anebo by bylo z tohoto hlediska vhodnější svěřit nezletilého do střídavé péče rodičů (kdy by nezletilý byl polovinu měsíce v péči matky a polovinu v péči otce), a to z důvodu, že pro obě varianty uspořádání poměrů nezletilého z hlediska jeho nejlepšího zájmu lze nalézt určitou oporu ve zjištěných skutečnostech. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že se krajský soud nedržel kritérií, podle kterých je třeba tuto otázku posuzovat (viz výše), případně že některé provedené důkazy hodnotil vadně, ve své podstatě jde ale o vyjádření nesouhlasu s tím, jakou "váhu" konkrétním skutečnostem z hlediska zmíněných referenčních kritérií krajský soud přisoudil.
24. Možno shrnout, že pro svěření nezletilého do střídavé péče hovořilo, že rodiče projevují o nezletilého skutečný zájem a mají v podstatě stejné výchovné předpoklady, oba jsou schopni poskytnout nezletilému stabilní a podnětné rodinné zázemí a také nezletilý má velmi dobrý vztah k oběma rodičům. Je zřejmé, že s ohledem na stěhování rodiny matky (a s tím spojenou změnu školního zařízení a kamarádů) se jeví prostředí u stěžovatele jako více stabilní, a dokonce s ohledem na aktuální zájmy nezletilého i podnětnější (viz závěry soudní znalkyně na č. l. 414 soudního spisu). Na straně druhé je však třeba přihlédnout k tomu, že různé změny, včetně stěhování, jsou běžnou součástí života a dítě se s nimi musí (za normálních okolností) umět vyrovnat. Z tohoto důvodu při posuzování stability prostředí lze považovat za důležité především to, jaké rodinné zázemí ten který rodič poskytuje, význam v tomto ohledu mají i vazby k nejbližším členům rodiny (zde třeba zdůraznit význam blízkého vztahu nezletilého k jeho bratrovi), případně zda (a jak) je dítě schopné se s těmito změnami vyrovnat. V tomto ohledu problémy zjištěny nebyly, nezletilému, jenž pobývá z větší části u matky, se daří dobře, ve škole prospívá, a pokud by nezletilého mohlo skutečně něco ohrozit, je to právě probíhající soudní spor rodičů (viz závěry soudní znalkyně na č. l. 413).
25. Existují však zde i skutečnosti, které takové řešení činí problematickým. V prvé řadě jde o velkou vzdálenost mezi bydlišti rodičů spojenou s neschopností běžné komunikace rodičů ohledně záležitostí nezletilého, na čemž nese svůj nikoliv nevýznamný podíl také stěžovatel [viz např. pozdní a obstrukční předávání nezletilého matce (č. l. 62 a násl. soudního spisu), narušování věcného řešení problémů týkajících se (i) nezletilého osobními výpady proti matce a dehonestací jejího partnera, a to i před nezletilým (např. mailové zprávy na č. l. 312 a násl., znalecký posudek na č. l. 409, 410)]. Není to tak, že by nezletilého negativně ovlivňovala jen matka, jak patrno ze znaleckého posudku (č. l. 410). Kromě výroků stěžovatele týkajících se matčina partnera pochybnosti vyvolávají také návštěvy otce s teprve pěti, resp. šestiletým synem na Městském úřadu Uherské Hradiště, Odboru sociálních služeb a zdravotnictví, kde se nezletilý vyjadřoval, že chce se stěžovatelem trávit více času (viz č. l. 276-7). Není možné ani opomenout názor samotného nezletilého, který se naposledy před pracovnicí orgánu péče o dítě vyjádřil v tom smyslu, že stávající uspořádání nechce měnit (č. l. 529 v. č. l. 335, 276-7).
26. Krajský soud, nutno zdůraznit v souvislosti s výše uvedenými skutečnostmi, za zásadní nepochybně považoval to, že nezletilý, který navštěvuje dvě základní školy, na straně jedné učivo zvládá a má dobrý prospěch (to také i díky tomu, že obě školy vzájemně úzce spolupracují), na straně druhé toto střídání škol na něj klade značné nároky, neboť si do základní školy v místě bydliště matky přiváží i plán učiva z pražské základní školy jako školy kmenové, která ho klasifikuje; přitom již za současné situace trvá nezletilému celý týden, než se v kmenové škole adaptuje, on sám se cítí přetížený a střídání škol ho stresuje (viz č. l. 695-8). Lze si proto i dle názoru Ústavního soudu obtížně představit, že pro případ nařízení střídavé péče, kdy by nezletilý trávil v kmenové škole ještě méně času, by se situace zlepšila, spíše by tomu bylo naopak, zvláště pak s ohledem na postupně vzrůstající náročnost učiva. Za nepřiléhavý nelze jistě označit ani argument krajského soudu ohledně povahy zájmové činnosti nezletilého v místě bydliště matky a otce.
27. Jak bylo uvedeno výše, Ústavnímu soudu přitom nepřísluší hodnotit, komu z rodičů (či jiných osob) má být dítě svěřeno do péče. Jeho úkolem je posoudit, zda obecné soudy (zde jmenovitě soud odvolací) se otázkou střídavé péče řádně (resp. ústavně konformním způsobem) zabývaly, tj. zda provedly dokazování v potřebném rozsahu, zda zjištěné (prokázané) skutečnosti hodnotily na základě výše uvedených (referenčních) kritérií a toto jejich zhodnocení po věcné stránce nenese známky excesu (ve smyslu zjevné iracionality). V takto předznačeném limitu ústavněprávního přezkumu dospěl Ústavní soud v nyní projednávané věci k závěru, že odvolací soud, veden stěžejními principy posouzení vhodnosti střídavé péče u nezletilého, se touto otázkou zabýval v dostatečné míře a své právní závěry, k nimž ohledně úpravy poměrů dospěl, též srozumitelným způsobem zdůvodnil. Ke skutečnostem, které nebyly obecnými soudy hodnoceny, protože nastaly až po vydání jejich rozhodnutí, nemůže Ústavní soud přihlížet, což je dáno přezkumnou povahou jeho činnosti.
28. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost nebyla shledána způsobilou věcného projednání, nebylo možné vyhovět stěžovatelově žádosti o přednostní projednání věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu