ECLI:CZ:US:2008:3.US.151.08.1
sp. zn. III. ÚS 151/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. září 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného Mgr. Michalem Burešem, advokátem v Karlových Varech, Bělehradská 14, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 2007 č. j. 25 Cdo 3225/2006-176 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 5. 2006 sp. zn. 61 Co 175/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 17. 1. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatele byl rozhodnutími porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z předložených kopií napadených rozhodnutí a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. 1. 2006 č. j. 12 C 54/2004-139 zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti.
Stěžovatel podal žalobu, kterou se domáhal proti žalovanému - advokátu Mgr. J. H. náhrady škody ve výši 900 000,- Kč za porušení povinnosti vyplývající z příkazní smlouvy, dle které měl advokát sepsat mezi stěžovatelem a jeho babičkou (dárkyní) darovací smlouvu k nemovitosti, vypracovat návrh na vklad do katastru nemovitostí a doručit jej spolu s darovací smlouvou katastrálnímu úřadu. Výše škody představovala majetkový prospěch, který by stěžovatel měl v případě převodu nemovitosti, ke kterému však z vůle dárkyně nedošlo.
Okresní soud v Karlových Varech vydal dne 16. 9. 2004 pod č. j. 12 C 54/2004-40 rozsudek, kterým pro nedůvodnost žalobu zamítl. K odvolání stěžovatele byl rozsudek zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2005 č. j. 10 Co 832/2004-58.
Okresní soud rozhodl znovu rozsudkem ze dne 24. 1. 2006 č. j. 12 C 54/2004-139 tak, že ve výroku I žalobě vyhověl ohledně částky 20 000,- Kč s příslušenstvím a ve výroku II žalobu zamítl co do částky 880 000,- Kč s příslušenstvím. Stěžovateli uložil výrokem III povinnost nahradit žalovanému náklady řízení. Prvostupňový soud shledal porušení povinnosti žalovaného vyplývající z příkazní smlouvy. Při výpočtu výše škody vycházel z výsledné hodnoty nemovitosti ve výši 20 000,- Kč dle znaleckého posudku (cena nemovitosti 980 000,- Kč po odečtu částky 960 000,- Kč představující hodnotu věcného břemene zřízeného ve prospěch babičky - dárkyně). Důvody pro zproštění odpovědnosti soud neshledal - žalovaný netvrdil a neprokázal, že škodě nemohl zabránit, stěžovatele neinformoval a spokojil se s tvrzením dárkyně, že stěžovatele (vnuka) bude sama informovat.
Stěžovatel podal odvolání. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. 5. 2006 sp. zn. 61 Co 175/2006 potvrdil napadený výrok II prvostupňového soudu a výrok III změnil tak, že žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že mezi stěžovatelem a dárkyní nedošlo k uzavření smlouvy o věcném břemeni. Zamítavý výrok II ohledně částky 880 000,- Kč však přesto potvrdil, a to z důvodu dobrých mravů dle §3 občanského zákoníku a zásady proporcionality. Ze stejného důvodu také zamítl návrh co do další částky 60 000,- Kč (stěžovatel rozšířil výši náhrady škody ve fázi odvolacího řízení) a nepřiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel podal dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007 č. j. 25 Cdo 3225/2006-176 odmítnuto pro nepřípustnost s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu].
Stěžovatel v ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu namítl, že dovolání mělo být posouzeno jako přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť soudy řešily právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dle stěžovatele bylo dovolání přípustné také dle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu.
Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel brojil proti závěrům, že výkon stěžovatelových práv byl v rozporu s dobrými mravy. Dle stěžovatele z rozhodnutí nevyplývá, v čem konkrétně je spatřován rozpor s dobrými mravy. Soud dospěl k absurdnímu závěru, že odpovědnost advokáta za splnění závazku závisí na míře intenzity, s jakou se jeho klient po něm domáhá splnění závazku; pokud klient splnění závazku nevymáhá (neurguje) a následně se domáhá škody, je tento postup v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel argumentoval, že je povinností advokáta řádně informovat klienta a poskytovat mu včas vysvětlení a podklady potřebné pro uvážení dalších příkazů (žalovaný byl povinen při neexistenci dalších pokynů návrh na vklad podat). Stěžovatel uvedl, že žalovaného k plnění vyzval, avšak z důvodu změny spoluvlastnictví na vlastnictví nemovitosti již nebylo možno vlastnické právo zapsat dle stávající darovací smlouvy. Rovněž uvedl, že žalovaný měl k dispozici všechny doklady (včetně originálů darovací smlouvy) i pokyny k poskytnutí služby. Neaktivita stěžovatele a následné domáhání se náhrady škody tak nemůže představovat porušení dobrých mravů. Dle stěžovatele tedy odvolací soud aplikoval zásadu dobrých mravů svévolně. Stěžovatel má za to, že naopak žalovaný porušil dobré mravy, neboť následně vyhotovil darovací smlouvu k téže nemovitosti mezi dárkyní (babičkou) a stěžovatelovou matkou jako obdarovanou (pouze z důvodu opomenutí změny spoluvlastnictví na vlastnictví nedošlo k převodu), aniž stěžovateli tuto skutečnost oznámil. K argumentaci odvolacího soudu o zásadě proporcionality namítl, že soud neuvedl, jaké právo žalovaného je v daném případě tímto principem chráněno před právem stěžovatele. Má za to, že u advokáta lze na dodržování závazků klást vyšší nároky než na osobu bez právního vzdělání. Dále zpochybnil závěry soudu o možnosti zdědit nemovitost (tj. o významu příbuzenského vztahu), když jednak uvedl poměry v rodině a jednak zmínil možnost, že dárkyně nemovitost převede před svou smrtí na někoho jiného.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nejdříve se Ústavní soud zabýval námitkami stěžovatele proti rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud neshledal přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, což srozumitelně odůvodnil ve svém rozhodnutí - prvostupňový soud rozhodl o částce 880 000,- Kč v obou svých rozsudcích stejně (zamítavě). Ústavní soud je názoru, že Nejvyšším soudem provedená interpretace a aplikace ustanovení občanského soudního řádu v této otázce je ústavně konformní; postup dovolacího soudu nevedl k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces a na přístup k soudu.
Dále stěžovatel zpochybnil závěr dovolacího soudu, že přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, resp. namítal denegatio iustitiae. Ústavní soud se opakovaně ve své judikatuře vyslovil, že posouzení přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je výlučně v kompetenci Nejvyššího soudu, a to z důvodu, že jeho úlohou je také sjednocovat judikaturu obecných soudů. Úvahu dovolacího soudu, zda se jedná v tom kterém případě o otázku zásadního právního významu, není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, pokud nejde o projev svévole a pokud Nejvyšší soud postupuje v souladu s ústavními principy soudního řízení (tj. pokud je dovolání stanoveným způsobem projednáno). Ve stěžovatelově věci dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, což ústavně konformně odůvodnil (specifičnost, nemožnost zobecnění); v tomto postupu nelze shledat libovůli či nedůvodnost. Nejvyšší soud přesto navíc (v souladu se svou judikaturou) zkoumal, zda odvolací soud hodnotil skutkové okolnosti významné pro rozhodnutí věci; v tomto směru opomenutí odvolacího soudu neshledal. (Obdobně též např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 688/06 ze dne 11. 6. 2007, uveřejněné na stránkách http://nalus.usoud.cz).
Následně se Ústavní soud zabýval námitkami stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu. Podstatou byl nesouhlas s interpretací a aplikací §3 odst. 1 občanského zákoníku a námitka jeho svévolného užití a nedostatečného odůvodnění.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů a Ústavní soud přistupuje k zásahu do jejich činnosti jen výjimečně (viz např. nález III. ÚS 224/98, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 15, č. 98, či nález III. ÚS 447/03 ze dne 13. 10. 2004, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 35, č. 145).
Ve své rozhodovací praxi se také vyslovil k pojmu "dobré mravy" (viz např. usnesení II. ÚS 249/97 ze dne 26. 2. 1998, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 10, č. 14, str. 383, či nález III. ÚS 729/06 ze dne 3. 1. 2007, uveřejněný na stránkách http://nalus.usoud.cz) s tím, že otázka dobrých mravů musí být posuzována z hlediska konkrétního případu v daném čase a na daném místě, a to ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům přitom přísluší výhradně obecným soudům (s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" je zde soudům dána možnost uvážení); ústavněprávní přezkum není vyloučen, avšak je omezen na to, zda rozhodnutí nevybočilo z ústavních mezí (zda jde o uvážení zákonem povolené, učiněné orgánem veřejné moci k tomu zmocněným a zda netrpí prvky svévole). Ústavnímu soudu coby orgánu ochrany ústavnosti ex constitutione přísluší v daném směru korigovat pouze evidentní excesy.
Ústavní soud se rovněž opakovaně vyslovil k povinnosti soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí, resp. k právu na náležité (transparentní) odůvodnění jakožto součásti práva na spravedlivý proces (viz např. nález III. ÚS 176/96 ze dne 26. 9. 1996, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 6, č. 89).
V závěrech odvolacího soudu o výkonu práva odporujícímu dobrým mravům Ústavní soud nic protiústavního neshledal. Je zřejmé, že odvolací soud posuzoval jednání (i nejednání) obou účastníků, včetně jejich kontaktů se svědkyní - babičkou po sepsání darovací smlouvy dne 8. 5. 2001 (příbuzenský poměr, dřívější vědomost stěžovatele o změně úmyslu dárkyně, otázka lhůty pro vklad, možnost informace z katastrálního úřadu, možnost kontaktovat žalovaného, dobrá víra žalovaného). Dospěl k závěru, že přiznání náhrady škody ve výši 880 000,- Kč (i zvýšení o 60 000,- Kč) by bylo v rozporu s dobrými mravy; ve výsledku tak byla stěžovateli přiznána náhrada škody ve výši 20 000,- Kč. Odpověď na otázku, zda určitý výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy, závisí na zjištěných skutkových okolnostech významných pro posouzení té které konkrétní věci. Stěžovatelovo tvrzení, že nejednal v rozporu s dobrými mravy, představuje toliko polemiku se závěrem, ke kterému dospěl odvolací soud; úvahy a závěr odvolacího soudu přitom nejsou v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními (viz odůvodnění prvostupňového soudu - provedené důkazní řízení, ve spojení s odvolacím rozhodnutím). Není rozhodné, že význam hledisek, jež odvolací soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně. Argumentaci odvolacího soudu považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou; není zde zjevný faktický omyl či logický exces a odůvodnění není vnitřně rozporné. V odvolacím rozhodnutí nelze spatřovat svévoli; rozhodnutí je řádně odůvodněno a je výrazem nezávislého soudního rozhodování a hodnocení důkazů (odvolací soud na zjištěný skutkový stav ústavně konformně aplikoval příslušná ustanovení "jednoduchého práva"). Ústavní soud v dané věci neshledal důvod, aby zasáhl do nezávislého rozhodování obecného soudu.
Ústavní soud se, s ohledem na výše uvedené, neztotožnil ani s tvrzením stěžovatele, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo neodůvodněné, resp. že by z něj nevyplývalo, v čem je spatřován rozpor s dobrými mravy. Stěžovatel navíc sám s hlavním uvedeným důvodem rozporu s dobrými mravy polemizuje v ústavní stížnosti (tj. poměřuje jednání účastníků ve věci odlišně).
Ústavní soud nemá za to, že by byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu