ECLI:CZ:US:2010:3.US.1531.09.1
sp. zn. III. ÚS 1531/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Petra Kociána, soudního exekutora, se sídlem Příkop 6, Brno, zastoupeného JUDr. Petrem Matějkou, advokátem, se sídlem Lidická 23b, Brno, proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov č. j. 22 Nc 7109/2008-48 ze dne 9. dubna 2009 s návrhem na jeho zrušení, za účasti Okresního soudu Brno-venkov jako účastníka řízení a za účasti E. K. a J. K., oba zastoupeni JUDr. Lenkou Štepánkovou, advokátkou, se sídlem Brno, Křenová 72, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí s odůvodněním, že v postupu obecných soudů spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv, neboť dle stěžovatele obecný soud svým rozhodnutím porušil čl. 95 odst. 1 Ústavy. Stěžovatel má za to, že ve svém rozhodnutí nerespektoval zákon (čl. 1 Listiny), dále pak porušil stěžovatelovu rovnost v právech (čl. 9 odst. 1 Listiny), neboť rozhodnutím soudu je porušena ochrana vlastnického práva stěžovatele. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí soudu má za následek de facto vyvlastnění majetku stěžovatele bez zákonné opory a bez náhrady (čl. 11 odst. 4 Listiny). Dle stěžovatele soud svým rozhodnutím porušil čl. 38 odst. 1 Listiny a porušil tak jeho právo na soudní ochranu.
Pro skutkovou základnu je určující, že stěžovatel jako soudní exekutor byl pověřen provést exekuci proti vedlejším účastníkům. Vedlejší účastníci uhradili dlužnou částku dne 21. 1. 2009 složenkou (připsáno na účet věřitele dne 23. 1. 2009), zatímco usnesení Okresního soudu Brno-venkov o nařízení exekuce, včetně návrhu na nařízení exekuce a jednotlivých exekučních příkazů ohledně majetku, který je exekucí postižen, byly vedlejším účastníkům doručeny až dne 23. 1. 2009 (J. K.), resp. 26. 1. 2009 (E. K.). Stěžovatel dne 29. 1. 2009 rozhodl, že náklady exekuce činí celkem částku 40 900 Kč, kterou vedlejší účastníci uhradili dne 2. 2. 2009. Vedlejší účastníci podali do Příkazu k úhradě nákladů exekuce námitky. Namítali mimo jiné, že zaplacení dluhu nebylo plněním, které vymohl exekutor, neboť dlužnou částku uhradili před doručením výzvy ke splnění povinnosti a veškerých listin vztahujících se k exekuci. Okresní soud Brno-venkov rozhodl vyšší soudní úřednicí M. T., že námitkám vedlejších účastníků vyhovuje a příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 29. 1. 2009 č. j. 037 Ex 7503/08-54 vydaný stěžovatelem zrušil. Proti usnesení nebyl přípustný řádný opravný prostředek a rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 16. 4. 2009.
Stěžovatel ve své stížnosti namítá zejména, že soud I. stupně se nevypořádal s námitkami účastníků a rozhodnutí soudního exekutora přezkoumal nad rámec námitek, jež byly podány vedlejšími účastníky.
Stěžovatel dále uvádí, že dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 došlo k posunu hranice tzv. dobrovolného plnění, a že odměna exekutora má být v příkazu k úhradě nákladů stanovena z částky, která byla exekutorem vymožena v rámci exekuce nebo která byla povinným zaplacena za přímé účasti exekutora či v přímém důsledku jeho činnosti. Dle názoru stěžovatele je nesporné, že povinní plnili pod tlakem exekučního řízení vedeného soudním exekutorem, šlo o výsledek činnosti exekutora, jenž vedl k uspokojení oprávněné osoby.
Dále pak stěžovatel uvádí, že o námitkách povinných rozhodla osoba - vyšší soudní úřednice - aniž by k tomu byla podle zvláštních předpisů oprávněna; dle názoru stěžovatele má o námitkách rozhodovat soudce, nikoliv vyšší soudní úředník, neboť rozhodnutí o nákladech řízení, o němž se rozhoduje v rozhodnutí, jímž se řízení končí, nepřísluší dle ustanovení §10 odst. 3 písm. l) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších soudních úřednících státního zastupitelství, vyššímu soudnímu úředníkovi.
V souladu s ustanovením §32 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníky řízení, Okresní soud Brno-venkov a vedlejší účastníky E. K. a J. K., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Ve vyjádření k ústavní stížnosti dal obecný soud najevo, že své rozhodnutí pokládá za věcně správné, a proto na svých právních závěrech trvá a odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí; má za to, že ústavní stížnost není důvodná. K otázce kompetence vyšší soudní úřednice k rozhodování o námitkách povinných proti příkazu k úhradě nákladů exekuce uvádí, že dle §4 odst. 1, 2 zák. č. 121/2008 Sb. nebylo v rámci řízení rozhodováno o nákladech řízení, ale o námitkách povinných proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. Dle ustanovení §11 písm. e), j) zák. č. 121/2008 Sb. nespadá rozhodování o námitkách povinného proti příkazu k úhradě nákladů exekuce do výjimek, kde nerozhoduje vyšší soudní úředník. Konečný návrh stěžovatele na zrušení usnesení Okresního soudu Brno-venkov č. j. 22 Nc 7109/2008-8 ze dne 27. 10. 2008 o nařízení exekuce a pověření jeho osoby provedením exekuce pokládá za zmatečný.
Vedlejší účastníci uvedli, že stížnost byla podána proti usnesení Okresního soudu Brno- venkov č. j. 22 Nc 7109/2008-48, zatímco v konečném návrhu stěžovatel navrhuje zrušení usnesení Okresního soudu Brno-venkov č. j. 22 Nc 7109/2008-8 ze dne 27. 10. 2008, o nařízení exekuce a pověření jeho osoby, stížnost se tak jeví jako vnitřně rozporná a stěžovatel by měl upřesnit, čeho se vlastně domáhá.
Ústavní soud zaslal stěžovateli k odpovědi vyjádření účastníka řízení i vedlejších účastníků řízení. Dle názoru stěžovatele, patří rozhodování o námitkách do příkazu k úhradě nákladů exekuce do kompetence soudce, nikoliv vyššího soudního úředníka [dle ustanovení §10 odst. 3 písm. 1) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších soudních úřednících státního zastupitelství] a to z níže uvedených důvodů; jedná se o rozhodnutí konečné, rozhodnutí proti němuž nepřipouští exekuční řád řádný ani mimořádný opravný prostředek a dále se jedná o rozhodnutí, jímž se rozhoduje o nákladech řízení. Výklad účastníka, že vyšší soudní úředník je k rozhodnutí o námitkách do příkazu k úhradě nákladu exekuce oprávněn, neboť rozhoduje o námitkách nikoliv o nákladech exekuce samotných, je v obecné praxi soudů ojedinělý a značně restriktivní.
Dále pak stěžovatel uvedl, že usnesením Okresního soudu Brno-venkov č. j. 22 Nc 7109/2008-48 ze dne 9. 4. 2009 bylo jednoznačně rozhodováno o nákladech řízení. Samotným rozhodnutím soudu o námitkách do příkazu k úhradě nákladů exekuce rozhoduje soud, dle názoru stěžovatele, i o výši nákladů exekuce. K tomuto závěru stěžovatele mj. vede skutečnost, že soud o námitkách rozhoduje nejen tím, že příkaz k úhradě nákladů exekuce zruší, případně potvrdí, ale také změní (určí náklady exekuce v jiné výši, nežli byly stanoveny soudním exekutorem v příkazu k úhradě nákladů exekuce). Dle názoru stěžovatele o námitkách do příkazu úhradě nákladů exekuce rozhodovala osoba, jež k tomuto úkonu nebyla oprávněna, namísto aby v souladu s ustanovením §7 písm. b) zák.č. 121/2008 Sb. věc předložila předsedovi senátu.
Stěžovatel pak dále opravil zřejmou nesprávnost; v písemném vyhotovení došlo k písařské chybě, když na místo usnesení č. j. 22 Nc 7109/2008-48 ze dne 9. 4. 2009 bylo uvedeno usnesení téhož soudu č. j. 22 Nc 7109/2008-8 ze dne 27. 10. 2008.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.
Předně je namístě uvést, že z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel v podstatě otevřel spor - primárně - o výklad podústavního práva, resp. skutkového hodnocení, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší; Ústavní soud je povolán toliko k hodnocení, zda soudy v dané věci podaný výklad není svévolný, zda nemá racionální základnu, resp. je na první pohled extrémní (viz výše). Takový závěr evidentně namístě není; právní názory, které obecné soudy aplikovaly, také rozumně a uspokojivě odůvodnily. Stěžovatel v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s nimi, a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení další soudní instance, jíž však svým ústavním vymezením není.
Nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že dlužná částka byla exekutorem vymožena v rámci exekuce, neboť je prokázáno, že vedlejší účastníci částku uhradili dobrovolně dne 21. 1. 2009 složenkou a usnesení Okresního soudu Brno-venkov o nařízení exekuce, včetně návrhu na nařízení exekuce a jednotlivých exekučních příkazů ohledně majetku, který je exekucí postižen, byly vedlejším účastníkům doručeny až dne 23. 1. 2009 (J. K.), resp. 26. 1. 2009 (E. K.). Na této skutečnosti nic nemění, že ke splnění dluhu došlo až dnem připsání částky na účet věřitele, tj. dne 23. 1. 2009. Obecný soud tak rozhodl věcně správně, že částka nebyla exekutorem vymožena v rámci exekuce, a také že nebyla povinným zaplacena za přímé účasti exekutora či v přímém důsledku jeho činnosti.
Jinou otázkou je správnost obsazení soudu v případě rozhodování o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. V tomto případě lze mít důvodné pochybnosti o správnosti obsazení soudu vyšším soudním úředníkem. Vzhledem k tomu, že soud rozhodl meritorně správně, bylo by přepjatým formalizmem rozhodnutí obecného soudu zrušit z důvodu nesprávného obsazení soudu. Tentýž soud obsazený soudcem by totiž musel rozhodnout ve věci stejně.
Obecné rozšiřování využití institutu vyššího soudního úředníka, resp. posílení justice dalšími odbornými pracovníky, zejména asistenty soudců a vyššími soudními úředníky, je možné přivítat. Nicméně je třeba trvat na tom, že soudní moc musí být realizována ústavně konformním způsobem, tj. i využívaní dalších odborníků soudy musí být činěno v kontextu Ústavy. Jejich role je primárně rolí pomocnou, tj. nemůže vést k úřednickému rozhodování. Proto pokud vůbec připustíme možnost, aby vyšší soudní úředník vydával rozhodnutí jménem soudu a směřující na venek, měla by to být pouze výjimka z pravidla. Role soudce je nezastupitelná, neboť soudce je ústavní činitel, vykonatel moci soudní. Jeho nezávislost je garantována Ústavou a dalšími ustanoveními, které upravují jeho postavení (srov. např. Wintrová, A. Nad perspektivami českého civilního procesu. Právní rozhledy č. 19, roč. 2008, str. 706 a násl.).
V kontextu výše uvedeného, je-li pochybnost, zdali může učinit úkon soudu jiná osoba než soudce, je třeba vykládat ustanovení zákona restriktivně, tj. že jiná osoba takový úkon soudu činit nemůže.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu