ECLI:CZ:US:2010:3.US.1535.08.1
sp. zn. III. ÚS 1535/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. S., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Hrušeckým, advokátem se sídlem v Praze 7, Dělnická 30, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, č. j. 21 Cdo 3558/2008-78, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2008, č. j. 28 Co 502/2007-58, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 8. 2007, č. j. 27 C 86/2005-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu, jakož i práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu stěžovatele o určení, že jeho pracovní poměr trval u žalované Komerční banky, a. s., (dále jen "žalované") "až do 24. 5. 2007". Klíčovou - a spornou - otázkou, na jejímž posouzení byl výsledek sporu závislý, se stala otázka výkladu pojmu "příslušného úřadu práce" ve smyslu §52 odst. 6 zákoníku práce, v rozhodném znění, za skutkové situace, kdy místo výkonu práce stěžovatele bylo v Brně, a úkon podle §52 odst. 4 byl učiněn úřadu práce dle sídla zaměstnavatele. Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, zde uplatnil názor (stěžovatelově žalobě nepříznivý), jímž se identifikoval s výkladem podaným Nejvyšším soudem ve věcech shodného skutkového základu - lišících se pouze osobami žalujících zaměstnanců, avšak v jinak totožném postavení a zastoupených týmž zástupcem (viz rozsudek ze dne 18. 10. 2006 sp. zn. 21 Cdo 2985/2005, uveřejněný pod č. 6/2007 v časopise Soudní judikatura, resp. ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. sp. zn. 21 Cdo 189/2007) - podle nějž "příslušným úřadem práce, který je zaměstnavatel povinen informovat podle ustanovení §52 odst. 3 zák. práce a jemuž je podle ustanovení §52 odst. 4 zák. práce povinen prokazatelně doručit písemnou zprávu o svém rozhodnutí o hromadném propouštění a výsledcích jednání s příslušným odborovým orgánem nebo s radou zaměstnanců, se rozumí kterýkoliv úřad práce". Dospěl proto k závěru, že již doručením písemné zprávy žalovaného Úřadu práce pro hl. m. Prahu dne 29. 8. 2003 započal běh 30-ti denní lhůty pro skončení pracovního poměru dle §52 odst. 6 zákoníku práce, a nikoli až doplněním tohoto podání, doručeném Úřadu práce Brno - město dne 24. 4. 2007, jak se domníval žalobce (stěžovatel).
Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud též ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř., když seznal, že není splněna podmínka existence právní otázky zásadního významu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu k otevřené právní otázce výkladu pojmu "příslušný úřad práce" odpovídá již ustálené judikatuře obecných soudů. K námitce obsahového nedostatku podání žalované úřadu práce pak dovolací soud doplnil, že "není z pohledu skončení pracovního poměru zaměstnance podle §52 odst. 6 zákoníku práce významné, zda má k obsahu zprávy výhrady propouštěný zaměstnanec", neboť písemná zpráva je určena příslušnému úřadu práce; výhrady zaměstnance "k podané (a prokazatelně doručené) zprávě nemají z hlediska doby skončení jeho pracovního poměru výpovědí právní význam".
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá nesprávnost právního závěru obecných soudů, jejž ve výše vymezené otázce přijaly, a předkládá obšírné zdůvodnění vlastní interpretační verze. Podle jeho názoru pojem "příslušný" (úřad práce) má "vždy zcela konkrétní význam z důvodu jeho odlišení" od pojmu "každý". Účelem právní úpravy §52 odst. 6 zákoníku práce není potřeba zabezpečit příslušná opatření na úseku státní politiky zaměstnanosti "plošně na území celého státu", nýbrž zabezpečit účelná opatření právě jen v určitém regionu, kde k hromadnému propouštění došlo. Zamýšleným příslušným úřadem tak může být pouze úřad práce příslušný dle stěžovatelova bydliště a místa výkonu práce; jediným akceptovatelným hlediskem je podle stěžovatele proto jen hledisko místní (regionální), což dovozuje i čl. 4 odst. 2 oddílu III a čl. 5 oddílu IV Směrnice Rady EU 98/59/ES ze dne 20. 7. 1998. Odvolací soud se nadto nedostatečně vypořádal s namítanou "formalistickou" povahou zprávy žalované, která tím pro úřad práce "neměla žádnou vypovídací hodnotu", a nebylo možno ji s jeho "propuštěním" ... jakkoliv ztotožnit. Stěžovatel posléze kritizuje úsudek dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí nemělo po právní stránce zásadní význam, jelikož odpovídalo ustálené soudní judikatuře, a tvrdí, že "ona" ustálená judikatura se "týká prakticky jediného případu", kdy žalovaný dal hromadnou výpověď více pracovníkům téhož pracoviště, kteří následně podali identické žaloby, o kterých bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto v neprospěch žalobců.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud.
Deficit spravedlivého procesu, jejž stěžovatel v ústavní stížnosti - podle užité argumentace výlučně - namítá, se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda obecnými soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, jež byly k otázce výkladu pojmu "příslušný úřad práce" dle §52 odst. 3, 4, 6 zákoníku práce v dané věci obecnými soudy uplatněny, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.
Nelze dovodit ani vybočení z interpretačních standardů, případně absenci logické a věcně fundované argumentace, což jediné by mohlo hrát roli v ústavněprávním přezkumu soudy aplikovaného hmotného práva. Obecné soudy své právní názory adekvátně odůvodnily a srozumitelně vysvětlily, a jimi přijaté závěry jsou konzistentní s relevantní (a jimi citovanou) judikaturou Nejvyššího soudu. Nemůže proto jít ani o výklad nepředvídatelný ani jakkoliv "excesivní", a to i když názor jiný (blízký stěžovatelovu) byl v obdobných věcech dříve nižšími soudy zastáván rovněž, případně byl i hájitelný.
Z ústavněprávních hledisek nelze ničeho namítat proti úvaze dovolacího soudu, že "příslušnost úřadu práce ve smyslu ustanovení §52 odst. 3, 4 a 6 zákoníku práce není zákonem určena ani výslovně, ani prostřednictvím činností, které si vyžaduje hledání řešení obtíží vyplývajících z hromadného propouštění", a tudíž "nelze při rozhodování sporu nebo jiné právní věci uvažovat o tom, jaké hledisko by bylo pro určení této místní příslušnosti úřadů práce nejvhodnější, a nahrazovat v tomto směru činnost (vůli) zákonodárce". Není proto neakceptovatelné, uzavřel-li Nejvyšší soud, že nepovažoval-li zákon za nutné a potřebné stanovit, jak má být určen ve smyslu ustanovení §52 odst. 3, 4 a 6 zákoníku práce "příslušný úřad práce", nelze učinit jiný závěr, než že jím třeba rozumět úřad práce "každý". Ostatně stěžovatelova koncepce určení příslušného úřadu práce, v kolizi s ambicí determinace "určité", se ze svých vlastních východisek neubrání "neurčitosti" rovněž, jestliže otevírá hledisku "regionálnímu" možnost spjatosti (a to nejméně) jak se zaměstnancovým bydlištěm tak s místem jeho dosavadního pracoviště.
Z pohledu významu právního závěru dovolacího soudu, jmenovitě jeho vlivu na sjednocování soudní praxe, není přitom rozhodné, ve kterých věcech jej dříve vyslovil, nýbrž to, zda k takovému sjednocení směřuje, resp. reflektuje-li stabilizovaný názor samotného Nejvyššího soudu, a tak tomu v dané věci již zjevně bylo. Pakliže dovolací soud v dané věci posuzoval identický právní problém již (nejméně) potřetí, nebylo tudíž neodůvodněné, dovolání přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
Též právní závěr, že ani tvrzená "formalistická" povaha zprávy není určující pro počátek běhu zákonné lhůty pro ukončení pracovního poměru, odvolací soud uspokojivě odůvodnil, a jeho závěr ostatně plně koresponduje s tím, jak se k téže námitce vyjádřil soud dovolací.
Z obsahu ústavní stížnosti je - v obecné poloze - nadto zcela zjevné, že stěžovatel namítá pouhou "nesprávnost" napadených rozhodnutí, což však k tomu, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny hodnocení, nestačí; ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného podústavního práva, a to především uplatněním totožných námitek, jež jim adresoval již dříve (zejména v odvolání a poté i v dovolání).
Shrnutím řečeného nelze dospět než k závěru, že stěžovatelovy námitky proti rozhodnutím obecných soudů nejsou způsobilé posunout věc jeho ústavní stížnosti do ústavněprávní roviny, a že Ústavní soud není běžnou přezkumnou instancí, bylo vyloženo již v předchozím.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu