ECLI:CZ:US:2014:3.US.1558.14.1
sp. zn. III. ÚS 1558/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky FOCUS - METAL, s. r. o., se sídlem Jiráskova 399/11, Valašské Meziříčí, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Poštovní 2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014 č. j. 30 Cdo 3720/2013-511, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. prosince 2008 č. j. 10 Co 512/2008-424, usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 28. června 2011 č. j. 62 Nc 183/2008-454 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. prosince 2011 č. j. 10 Co 626/2011-466, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností (doručenou datovou zprávou dne 4. 5. 2014) se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces (podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
2. Okresní soud v Bruntále usnesením ze dne 25. 3. 2008 č. j. 62 NC 183/2008-10 nařídil - podle rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Martina Mojžíška ze dne 10. 1. 2008 pod č. j. RN 09/2007 k uspokojení pohledávky oprávněné (stěžovatelky) ve výši 382 313,60 Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny - exekuci na majetek povinného a provedením této exekuce pověřil soudního exekutora.
3. Krajský soud napadeným usnesením (ze dne 23. 12. 2008) změnil usnesení, jímž okresní soud k návrhu stěžovatelky nařídil exekuci, a to tak, že návrh na její nařízení zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že rozhodčí nález, jenž měl být exekučním titulem, vydala osoba, která k rozhodování neměla pravomoc, a že tedy chybí jeden ze základních předpokladů pro nařízení exekuce (v řízení nebyla doložena řádně sjednaná písemná rozhodčí smlouva). Ze zápisu o jednání z 20. 12. 2006 podle odvolacího soudu plyne, že účastníci řešili vzájemný právní vztah daný vlastnictvím pozemků oprávněné, na nichž se nacházejí stavby a zařízení povinné, přičemž se dohodli, že nadále povedou jednání smírnou cestou tak, aby došlo k jejich shodě na výši nájemného s cílem uzavřít nájemní smlouvu nebo ke shodě na případném prodeji pozemků. Podle bodu 3 zápisu se strany dohodly, že "budou preferovat řešení vztahů podle bodu 1 smírnou cestou a v případě sporu jej nepovedou soudní cestou, nýbrž v zájmu snížení nákladů případným rozhodčím řízením, kdy rozhodce určí případný žalobce.". Uvedený zápis z jednání podle názoru krajského soudu není způsobilý prokázat existenci rozhodčí smlouvy uzavřené mezi účastníky. Tento zápis - jak byl formulován a jak plyne z ostatních listin založených ve spise - je pouze záznamem o jednání vedeném stranami o problémech vzniklých v souvislosti s právními vztahy, kdy oprávněná je vlastníkem pozemků, na nichž stojí stavby a zařízení povinné, a o jejich možných řešeních. Ze zápisu shodnou vůli obou stran řešit konkrétně určené majetkové spory v rozhodčím řízení jednoznačně dovodit nelze. Pojem "případným rozhodčím řízením" je možno vykládat tak, že strany v budoucnu rozhodčí smlouvu teprve uzavřou. Rozhodčí smlouva musí podle odvolacího soudu dále stanovit, kterých sporů se týká; může se vztahovat např. k již vzniklému právnímu sporu či sporům, jež by z určitého právního vztahu nebo z vymezeného okruhu více právních vztahů v budoucnu teprve vznikly. Zápis z jednání však nevymezuje jednoznačně, jaký okruh majetkových sporů by měl rozhodce projednat a rozhodnout, zda by měl řešit pouze otázky v souvislosti s možnou kupní smlouvou (toto řešení preferovala povinná - viz bod 4 a 5 zápisu) nebo zda měla být rozhodcova pravomoc založena pro spory o výši nájemného, případně o jiných sporných skutečnostech v souvislosti s vlastnictvím pozemků a staveb na nich stojících.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky zamítl. I podle názoru dovolacího soudu text listiny pouze zachycuje průběh jednání stran, jeho obsahem tedy nejsou (perfektní, tedy završené) projevy vůle účastníků směřující k uzavření dohody (smlouvy) jako dvoustranného právního úkonu. I kdyby však text uvedené listiny měl být posouzen jako písemná rozhodčí smlouva, muselo by jít o dohodu ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. absolutně neplatnou, neboť není způsobilým exekučním titulem rozhodčí nález vydaný rozhodcem, jehož výběr se neuskutečnil podle transparentních pravidel. Nejvyšší soud odkázal (mimo jiné) na usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012. Pokud jde o konkrétní skutkový stav, kdy by výběr rozhodce měl být ponechán na vůli pouze jednoho z účastníků, ani takové ujednání by nemohlo být považováno za platné. V tomto směru Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 2164/10 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) uzavřel, že za přípustný by případně mohl být považován takový postup, při němž s výběrem rozhodce souhlasili oba účastníci.
5. Napadeným usnesením okresního soudu bylo rozhodnuto, že zpětvzetí návrhu na nařízení exekuce ze dne 12. 1. 2009 není účinné. Krajský soud napadeným usnesením ze dne 29. 12. 2011 usnesení okresního soudu potvrdil jako správné. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že důvody povinného, kterými brojil proti případnému zpětvzetí návrhu, jsou vážné, tedy odůvodňují zájem povinného na tom, aby o věci bylo meritorně rozhodnuto. Povinný se proti nařízené exekuci bránil podaným odvoláním, je tedy evidentní, že úhradou vymáhané pohledávky, včetně nákladů exekuce soudnímu exekutorovi, chtěl předejít a odvrátit nepříznivé důsledky exekuce vedené na jeho majetek, a proto by zastavení řízení kvůli zpětvzetí návrhu na nařízení exekuce, odůvodněné úhradou pohledávky, bylo k újmě povinného.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá především následující. Nejvyšší soud nejprve vrátil věc soudu prvního stupně bez věcného vyřízení s tím, že má nejprve rozhodnout o zpětvzetí návrhu a až po právní moci takového rozhodnutí věc předložit Nejvyššímu soudu. Vzápětí rozhodl okresní soud napadeným usnesením tak, že zpětvzetí návrhu na nařízení exekuce není účinné, což krajský soud napadeným usnesením potvrdil. Podle stěžovatelky však soud prvního a druhého stupně nebyl oprávněn činit jakákoli rozhodnutí ve vztahu ke zpětvzetí návrhu na nařízení exekuce poté, co již odvolací soud meritorně návrh na nařízení exekuce zamítl. Dospěl-li dovolací soud k závěru, že odvolací soud zatížil řízení vadou, když nerozhodl o zpětvzetí návrhu, měl správně v dovolacím řízení usnesení odvolacího soudu o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce zrušit a věc vrátit. Samotné rozhodnutí o neúčinnosti zpětvzetí považuje stěžovatelka za zjevně nesprávné. Zpětvzetí návrhu na nařízení exekuce je vždy ku prospěchu povinného a povinný nikdy nemůže mít právní zájem na rozhodnutí o návrhu na nařízení exekuce, který byl vzat zpět; okresní, popřípadě krajský soud proto měl na základě zpětvzetí exekuční řízení zastavit. Nesprávnost rozhodnutí o neúčinnosti zpětvzetí návrhu navíc již stěžovatelka nemohla u dovolacího soudu napadnout, protože dovolací námitky je možno vznést pouze v dovolací lhůtě a k pozdějším námitkám se nepřihlíží; postup obecných soudů tak odňal stěžovatelce možnost napadat věcnou nesprávnost usnesení odvolacího soudu o neúčinnosti zpětvzetí návrhu na nařízení exekuce. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s posouzením rozhodčí doložky ze strany soudů. Je názoru, že okruh sporů k rozhodování v rozhodčím řízení je dostatečně vymezen textem smlouvy. Nesouhlasí rovněž s názorem Nejvyššího soudu, že rozhodčí doložka je neplatná pro netransparentní způsob určení rozhodce. V tomto kontextu například uvádí, že z usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3413/12 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) vyplývá, že doložka, dle níž osobu rozhodce určí žalující smluvní strana, je přípustná. Je sice pravdou, že Ústavní soud řešil případ, kdy v rozhodčí doložce byli jmenovitě uvedeni rozhodci, z nichž žalující strana jednoho vybrala, ale to není relevantní. Dále stěžovatelka namítá, že nelze na rozhodčí doložku sjednanou dne 20. 12. 2006 nahlížet pohledem současné judikatury, ale naopak pohledem judikatury platné v době jejího sjednání, přičemž tehdejší judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu považovala takové doložky za platné.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou coby účastníkem v řízení před obecnými soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K tomu je oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
9. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v řízení před orgány veřejné moci, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Samotná ústavní stížnost je pak především opakováním argumentace stěžovatelky, s níž už se soudy dostatečně vypořádaly, takže lze na jejich závěry odkázat při použití ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu,řipoužitíe na jejich závěry odkázat)em poskytnutého prostředku ochrany i byl vědom. které umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Vychází se z předpokladu, že v takovém případě se Ústavní soud ztotožnil (z ústavněprávních hledisek) s názory soudů nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny. Tak tomu je i v nynější věci.
11. V konkrétnostech Ústavní soud dodává následující. Stěžovatelka po formální stránce namítá, že Nejvyšší soud měl nejprve vrátit věc soudu prvního stupně bez věcného vyřízení s tím, že má nejprve rozhodnout o zpětvzetí návrhu na nařízení exekuce a až po právní moci takového rozhodnutí věc předložit Nejvyššímu soudu. K tomu Ústavní soud podotýká, že i kdyby Nejvyšší soud postupoval tak, jak stěžovatelka požaduje, beztak by obecné soudy rozhodly stejně jako nyní (tedy by soudy zamítly návrh na zpětvzetí návrhu na nařízení exekuce a posléze by zamítly i návrh na nařízení exekuce). Námitka takto chápaného formálního pochybení proto v konfrontaci s ústavní úpravou práva na spravedlivý proces nedostačuje.
12. Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v úvaze, že postup obecných soudů jí odňal možnost napadat věcnou nesprávnost usnesení soudů o neúčinnosti zpětvzetí návrhu na nařízení exekuce v dovolání. I kdyby totiž dovolací soud nejprve zrušil usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce a věc vrátil soudům k rozhodnutí o zpětvzetí návrhu na nařízení exekuce, stěžovatelka přehlíží poučení v usnesení krajského soudu týkajícího se zpětvzetí, že dovolání proti tomuto usnesení není přípustné. Stěžovatelka nesouhlasí ani s rozhodnutím o neúčinnosti zpětvzetí jejího návrhu po věcné stránce. Zde však Ústavní soud poukazuje na racionálně akceptovatelnou argumentaci soudů (zejména soudu odvolacího), čímž se možnost ústavně právního přezkumu vyčerpává. Pokud jde o věcné posouzení tvrzené rozhodčí doložky ze strany obecných soudů, v podstatě identickým textem se zabýval Ústavní soud již v řízení pod sp. zn. IV. ÚS 2566/12 k ústavní stížnosti téže stěžovatelky. Krajský soud tehdy dospěl k závěru, že nebyl sjednán rozhodce ani dohodnuta transparentní pravidla pro jeho výběr, a to s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2735/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) v tom smyslu, že není-li rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování. Tento závěr pak přijal i Nejvyšší soud v nyní napadeném usnesení, když hovoří o nevyhovění požadavku transparentních pravidel pro výběr rozhodce v nynější doložce. Ústavní soud pak v usnesení ze dne 26. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2566/12 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) tehdejší usnesení krajského soudu jako ústavně konformní akceptoval (právě i s odkazem na argumentaci nálezu sp. zn. IV. ÚS 2735/11 o imperativu transparentnosti pravidel pro výběr rozhodce). Ústavní soud v nynější věci neshledává odlišný názor, tedy i nyní aprobuje názor Nejvyššího soudu o nevyhovění požadavku transparentních pravidel pro výběr rozhodce (který měl být vybrán jen jednou stranou). Nelze přisvědčit stěžovatelčině analogii nynější situace s případem, kdy měl být rozhodce vybrán z taxativního výčtu rozhodců vyjmenovaných v rozhodčí smlouvě. Pro smluvní stranu totiž ve srovnávaném případě byla osoba rozhodce předvídatelná (rozhodcem byla nutně osoba výslovně ve smlouvě uvedená), což je podstatný rozdíl oproti případu, kdy žádná osoba rozhodce ve smlouvě uvedena nebyla a její výběr by byl ponechán výlučně na úvaze jedné smluvní strany. Pokud jde o stěžovatelčinu námitku nemožnosti aplikace sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu (a jiné judikatury) vydaného až po uzavření tvrzené rozhodčí smlouvy, vypořádalo se s touto námitkou v poslední době kupříkladu usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 1820/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), na které tak nyní Ústavní soud pro stručnost odkazuje. Stejně tak Ústavní soud aprobuje - jako racionálně obhajitelný - názor obecných soudů (krajského i Nejvyššího soudu), že dokonce ani rozhodčí smlouva nebyla vůbec uzavřena, což značí, že k zamítnutí návrhu na nařízení exekuce muselo nutně dojít hned ze dvou, na sobě nezávislých, důvodů (kvůli neexistenci rozhodčí smlouvy, přičemž i kdyby rozhodčí smlouva existovala, byla by neplatná pro netransparentní výběr rozhodce).
13. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu