ECLI:CZ:US:2019:3.US.157.18.1
sp. zn. III. ÚS 157/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Mojžíška, zastoupeného Mgr. Ludmilou Spáčilovou, advokátkou, sídlem Nádražní 381/9, Mohelnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2017 č. j. 27 Cdo 4675/2017-441, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Blanky Ondejkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, z vyžádaného spisu Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") vedeného pod sp. zn. 14 Nc 1387/2012 a z napadeného rozhodnutí se podává, že okresní soud usnesením ze dne 11. 12. 2015 č. j. 14 Nc 1387/2012-290 ve znění usnesení ze dne 11. 4. 2016 č. j. 14 Nc 1387/2012-315 odmítl podání stěžovatele doručená okresnímu soudu dne 5. 9. 2014 a 25. 9. 2015, označená jako žaloby pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. e), g) a odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), proti usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 31. 7. 2014 č. j. 14 Co 239/2014-177 a ze dne 31. 8. 2015 č. j. 14 Co 309/2015-246 a podání stěžovatele doručené okresnímu soudu dne 7. 11. 2014, označené jako žaloba pro zmatečnost dle §229 odst. 1 písm. e), g), odst. 2 písm. a), odst. 3 a 4 o. s. ř. proti usnesení okresního soudu ze dne 15. 9. 2014 č. j. 14 Nc 1387/2012-188 (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
3. Krajský soud k odvolání stěžovatele usnesením ze dne 18. 10. 2016 č. j. 14 Co 548/2015-349 potvrdil usnesení okresního soudu (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
4. Stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 věty první a §243f odst. 2 o. s. ř. odmítl, neboť dospěl k závěru, že dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, ani vymezení dovolacího důvodu (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení pro tyto vady nelze pokračovat.
5. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí dále poukázal na to, že stěžovatel v dovolání ze dne 23. 11. 2016 uvádí, že je podává "dle o. s. ř., §237, §239, §241a/1", aniž by vymezil, který z předpokladů přípustnosti dovolání vypočtený v §237 o. s. ř. a ve vztahu k jaké otázce hmotného či procesního práva, na jejímž řešení založil odvolací soud své rozhodnutí, považuje za splněný. Uvedenou vadu dovolání přitom stěžovatel neodstranil ani podáním ze dne 3. 8. 2017, ve kterém pouze konstatuje, že "přípustnost dovolání dovozuje z ust. §237 o. s. ř. a důvod podaného dovolání odvozuje z ust. §241a odst. 1 o. s. ř.".
II.
Argumentace stěžovatele
6. Ve stručně formulované ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení svých výše uvedených ústavně zaručených práv, neboť řízení v jeho právní věci probíhá od roku 1977 a stěžovateli nebylo poskytnuto právo vyjádřit se k prováděným důkazům.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Z vyžádaného spisu okresního soudu, konkrétně z obsahu dovolání stěžovatele a především z jeho doplnění právní zástupkyní stěžovatele (č. l. 367, 405), Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v něm pouze uvedl to, co je již shora uvedeno v bodu 5., neboť se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Stěžovatel tedy řádně nevymezil, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedený v §237 o. s. ř. a ve vztahu k jaké otázce hmotného či procesního práva, na jejímž řešení založil odvolací soud své rozhodnutí, považuje za splněný. Nejvyšší soud tedy posoudil dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a jeho závěru o tom, že dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, ani vymezení dovolacího důvodu (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení pro tyto vady nelze pokračovat, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
11. Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo řádně odůvodněno; jím použitou argumentaci považuje Ústavní soud za ústavně souladnou, srozumitelnou a v něm obsažené úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
12. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu