ECLI:CZ:US:2008:3.US.1577.08.1
sp. zn. III. ÚS 1577/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. B., zastoupeného Mgr. Ritou Kubicovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Vítkovicích, Ruská 87/11, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2008 č. j. 4 To 30/2008-637, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí vrchního soudu, neboť míní, že jím byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením soudce Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2007 sp. zn. 0 Nt 3198/2007 z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) tr. řádu a ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2007 sp. zn. 1 To 342/2007, jímž byla dle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jeho stížnost zamítnuta. Usnesením Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 13. 8. 2007 sp. zn. 1KZV 17/2007 bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. řádu; usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2007 sp. zn. 1 To 530/2007 byla dle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stěžovatelova stížnost rovněž zamítnuta. Usnesením soudkyně Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2007 sp. zn. 0 Nt 4283/2007 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. 1 To 711/2007 pak byla zamítnuta stěžovatelova žádost o propuštění z vazby na svobodu. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2007 č. j. 48 T 10/2007 - 420 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 1. 2008 sp. zn. 4 To 1/2008 byla zamítnuta i další stěžovatelova žádost o propuštění z vazby. Dne 19. 3. 2008 byl stěžovatel propuštěn z vazby na svobodu.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 3. 2008 č. j. 48 T 10/2007-612 vzal stěžovatele do vazby znovu, a to z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu; stěžovatelovu stížnost proti tomuto rozhodnutí ústavní stížností napadeným usnesením vrchní soud podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodnou) zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odůvodnění napadeného usnesení je "zcela nekonkrétní, povšechné a částečně není v souladu s objektivně zjištěnými skutečnostmi", zejména co do uváděného "ukrývání se před policejními orgány po spáchání trestného činu". Vrchní soud podle jeho názoru nezdůvodnil, proč je nepravomocný odsuzující rozsudek "zásadní a konkrétní" skutečností, představující vazební důvod, ani které části znalecky zjištěného psychologického obrazu považuje za relevantní pro posouzení opodstatněnosti vazebního stíhání. Nevypořádal se s jeho námitkami, jež vtělil do stížnosti, že se řádně dostavoval k hlavnímu líčení, i bez vyzvání soudu nahlásil na jaké adrese se zdržuje a nezavdal svým jednáním příčinu, která by vyvolávala obavu, že uprchne nebo se bude skrývat. Stěžovatel zdůraznil, že po celou dobu trestního řízení si uvědomoval a uvědomuje, jak vysoký trest mu hrozí.
Ve vyjádření k ústavní stížnosti předseda senátu vrchního soudu uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí soudu odvolacího je třeba posuzovat ve vzájemných souvislostech. Konkrétní skutečnosti, na základě kterých byla dovozena existence vazebního důvodu dle §67 písm. a) tr. řádu, se z rozhodnutí soudu prvního podávají, pročež postačuje, když na ně soud druhého stupně toliko odkázal. Uvedené se týká "psychologického obrazu" stěžovatele, jakož i jeho jednání po spáchání pokusu trestného činu vraždy a trestného činu porušování domovní svobody, kdy se před policejními orgány vskutku skrýval. Předseda senátu je přesvědčen, že předchozí propuštění z vazby opětovnému vzetí do vazby nebrání, zvláště je-li zde jako nová skutečnost vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně, jímž byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání čtrnácti let. Vzhledem k tomu, že z tohoto vyjádření předsedy senátu se nepodávají nové skutečnosti, nebylo stěžovateli zasláno k replice.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody vazbou, jmenovitě rozhodování podle §67 a §68 tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaném čl. 8 odst. 5 Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Ustanovení §67 písm. a) tr. řádu poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný bere do vazby či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. a) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy právě v režimu zmíněného uvážení (diskrece), jenž se v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Odvolací soud v případě stěžovatele považoval za významné, že byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zákona a pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zákona k §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 let, a současně poukázal na předchozí chování stěžovatele po spáchání trestné činnosti (ukrývání se před policejními orgány), závažnost trestné činnosti a stěžovatelův "psychologický obraz".
Odvolacímu soudu pak nelze rozumně vytýkat, že by se v otázce odhadu nebezpečí naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu dopustil excesu či svévole; přitom není porušením stěžovatelových ústavně zaručených práv (ve vztahu ku stavbě odůvodnění rozhodnutí), jestliže odvolací soud odkázal na konkrétní důvody opodstatňující vazební stíhání stěžovatele, vyjádřené již v rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by tyto sám v jednotlivostech zopakoval. Ústavní soud pak neshledává relevantní pochybení ani v tom, že soudy za významnou okolnost považovaly vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně v trestní věci, pro kterou je stěžovatel vazebně stíhán; bez ohledu na to, že uvedený rozsudek nenabyl právní moci, vynesení odsuzujícího rozsudku, kterým byl uložen přísný trest, je způsobilé představovat okolnost, která, v souvislosti s ostatními významnými skutečnostmi, důvodnost vazebního stíhání posiluje, neboť se jím hrozba uložení vysokého trestu stává reálnější.
I kdyby soudy zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti uvalení "útěkové" vazby mohly být hodnotitelné i jinak, o zjevné vybočení z limitů postupu rozhodujících orgánů stanovených trestním řádem zde zjevně nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení (inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu §67 tr. řádu) zde byly překročeny.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však rozhodující orgány přijaté závěry srozumitelně odůvodnily, a zakotvily v dostupných zjištěních, jež stěžovatel přesvědčivě nezpochybnil. Dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních [způsobilých odůvodnit obavu předvídanou §67 písm. a) tr. řádu], k dispozici není.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu