ECLI:CZ:US:2013:3.US.1595.11.1
sp. zn. III. ÚS 1595/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ZEVETA Bojkovice, a. s., se sídlem v Bojkovicích, Tovární 532, zastoupeného Mgr. Hanou Zahálkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011 č. j. 28 Cdo 1830/2010-127, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2009 č. j. 19 Co 189/2009-108 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 10. 2008 č. j. 21 C 90/2006-93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky proti žalované České republice - Ministerstvu financí o zaplacení 483 500 Kč, ve které vznesla nárok na náhradu škody, jež měla nastat nezákonnými rozhodnutími Finančního úřadu v Bojkovicích (dodatečnými platebními výměry na daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období 1998 ve výši 853 000 Kč a za zdaňovací období 1999 ve výši 8 110 900 Kč, která Finanční ředitelství v Brně rozhodnutími ze dne 30. 4. 2003 zrušil) tím, že musela vynaložit náklady na zastoupení daňovým poradcem v odvolacím řízení, aby tato rozhodnutí byla odstraněna. Obvodní soud (s podrobným odůvodněním) dospěl k závěru, že podmínky odpovědnosti státu za škodu, zakotvené v ustanovení §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění účinném v rozhodném období (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), nebyly v dané věci splněny.
Městský soud v Praze též ústavní stížností napadeným rozsudkem toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. S odkazem na §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006) uvedl, že obě rozhodnutí (dodatečné platební výměry), od kterých stěžovatelka "odvíjí vznik škody", bylo možno napadnout odvoláním, které sice nemělo odkladný účinek, avšak "předběžnou vykonatelnost ztratila na základě tzv. rozhodnutí o posečkání daně", čímž "pozbyla charakter" rozhodnutí předběžně vykonatelných ve smyslu tohoto ustanovení; tudíž zde "není takové rozhodnutí, dle něhož se žalobkyně domáhá náhrady škody a odpovědnost státu nelze dovodit".
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné s odůvodněním, že stěžovatel v dovolání nevymezil právní otázku zásadního významu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti, tvrdíc porušení jejích práv dle čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), namítá, že ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. mělo být v její prospěch aplikováno, neboť škoda byla způsobena nezákonnými rozhodnutími vykonatelnými bez ohledu na právní moc (§48 odst. 12, §32 odst. 13 zákona č. 337/1992 Sb.), a která byla zrušena na základě řádného opravného prostředku (odvolání). Při posouzení vykonatelnosti rozhodnutí ve smyslu tohoto ustanovení musí podle stěžovatelky jít o vykonatelnost právní, nikoliv jen faktickou, a dospívá k závěru, že rozhodnutí o posečkání daně nezpůsobily (nemohly způsobit) odklad vykonatelnosti dodatečných platebních výměrů, ale pouze odklad platby, a to navíc jen podmínečně. Má tudíž za to, že odpovědnost státu za škodu zde dána je, a jelikož se v daňovém řízení nerozhoduje o nákladech řízení vzniklých jeho účastníkům, lze je (i v podobě odměny daňovému poradci za zastupování v odvolacím řízení) uplatnit ve smyslu nároku na náhradu škody podle §31 zákona č. 82/1998 Sb. Konečně stěžovatelka namítá, že odvolací soud "vnesl do řízení nové důvody", opírající se o doplněné dokazování o rozhodnutí o posečkání, aniž by na to mohla reagovat, a z tohoto důvodu považuje jeho rozhodnutí za překvapivé, založené na porušení zásady dvojinstančnosti řízení.
K ústavní stížnosti podal vyjádření toliko Městský soud, jenž odkázal na obsah odůvodnění svého rozhodnutí; Obvodní soud pro Prahu 1 ani vedlejší účastník Česká republika - Ministerstvo financí se ke stížnosti nevyjádřily.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka.
Stěžovatelka, s argumentem ochrany podle čl. 36 odst. 3 Listiny, směřuje (a to nutně) svoji kritiku do soudního řízení, v němž bylo rozhodováno o jí uplatněném nároku, pročež nemůže jít o nic jiného, než o posouzení, zda se toto řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Toto právo však stěžovatelce zjevně upřeno nebylo potud, že se jí dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně jí byly k dispozici opravné prostředky, které využila, a odvolací soud se jejími námitkami věcně zabýval (dovolacímu soudu to stěžovatelka znemožnila tím, že neformulovala v dovolání otázku zásadního právního významu, což pro věcný přezkum bylo nutnou podmínkou). Nikterak se nenaznačuje, že se stěžovatelce nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhému účastníku rovného.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1, 2 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit.
Výjimkou - v rovině právního posouzení věci (o což v dané věci jde) - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy (zde zejména soud odvolací) aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a z jejich rozhodnutí je zjevné, že nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelka dovolávala; okolnost, že je podle jejího názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší.
Posuzovaná ústavní stížnost tak představuje povýtce jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.
Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaného právního závěru obecných soudů, že odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím zde dána není, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku (a se zřetelem k předmětu řízení) kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje; ten byl dosažen na základě řádného, srozumitelného a logického odůvodnění, a pro něj užitá argumentace je obhajitelná (lze ji zastávat), což je pro ústavněprávní posouzení určující.
Již jen nad tento rozhodný rámec se sluší poznamenat, že smyslem v rozhodné době účinného ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. bylo postihnout (k náhradě) škody, jež mohly být způsobeny plněním povinného, ať již cestou dobrovolnou nebo nucenou, uskutečněným na základě rozhodnutí (byť posléze odklizeného), a to tím, že povinnost jím byla uložena bez ohledu na to, že nebylo dosud rozhodnutím pravomocným ("definitivním"), a lhůta k plnění měla uplynout ještě předtím. Jestliže k tomu v daném případě nedošlo (v důsledku rozhodnutí o posečkání byla tato lhůta až do okamžiku odstranění dotčených platebních výměrů prodloužena), vyložený smysl uvažovaného ustanovení naplněn být nemohl, a ochrany, již jinak konstatuje, třeba nebylo. Tyto úvahy pak odvolací soud adekvátně reflektuje úsudkem, že dodatečné platební výměry charakter rozhodnutí "předběžně vykonatelných", který dříve měly, rozhodnutími o posečkání daně pozbyly. Nárokem na náhradu škody ostatně nelze - v principu - "zaplnit mezeru", jež může být vnímána jako důsledek toho, že konkrétní procesní předpis neumožňuje rozhodnout o nákladech řízení, jež v jím upraveném řízení vznikly.
Bez ohledu na vytýkanou správnost procesního postupu odvolacího soudu nelze mít jeho rozhodnutí za neústavně "překvapivé", neboť kritizovaná rozhodnutí o posečkání, k nimž odvolací soud přihlížel, stěžovatelce musely být známé (byly jí adresované), a šlo toliko o zhodnocení jejich významu (ve smyslu právního posouzení věci).
Ani důvod pro závěr o porušení zásady dvojinstančnosti řízení spolehlivě shledat nelze, jestliže tvrzení o odložení daně, jež se stalo předmětem doplněného dokazování v odvolacím řízení, uplatnil žalovaný na svoji obranu již v řízení před soudem prvního stupně.
Na tomto základě je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu