ECLI:CZ:US:2013:3.US.1603.13.1
sp. zn. III. ÚS 1603/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Tomáše Matouška, Ph.D., zastoupeného JUDr. Mgr. Monikou Kocourkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 978/23, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2013 č. j. 1 Nc 2530/2012-194 a jinému zásahu Obvodního soudu pro Prahu 8, spočívajícím v nařízení soudního jednání ve věci sp. zn. 8 C 206/2006 bez příslušného spisu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel dne 19. května 2013 návrh ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jímž nebyl z právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") pod. sp. zn. 8 C 206/2006 vyloučen pro podjatost soudce JUDr. Miloslav Sládek. Dále se stěžovatel domáhal vyslovení názoru, že postupem obvodního soudu, spočívajícím v nařízení jednání ve zmíněném řízení bez příslušného soudního spisu, bylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo vyplývající z čl. 1 odst. 1 Listiny. S ohledem na stávající způsob jmenování soudců, dále s ohledem na působení stážisty z Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Zdeňka Koudelky v případě amnestie a jejích důsledků, mělo dojít též k porušení čl. 23 Listiny.
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že městský soud napadeným usnesením rozhodoval o stěžovatelem vznesené námitce podjatosti proti soudci JUDr. Miloslavu Sládkovi, na nějž stěžovatel podal trestní oznámení, a proto se obával jeho msty. Předmětem trestního oznámení navíc bylo protiprávní vedení předmětného řízení, neboť stěžovatel je toho názoru, že uvedený soudce nepostupuje v jeho věci nestranně, když bez příslušného spisu nařídil soudní jednání, na němž pak prezentoval své právní názory. Městský soud poté napadeným usnesením rozhodl, že zmíněný soudce není z projednávání a rozhodnutí v předmětné věci vyloučen, neboť stěžovatelem tvrzená pochybení nepředstavují důvod pro jeho vyloučení a jejich případné nápravy se lze domoci prostřednictvím jiných institutů občanského soudního řízení.
3. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.
4. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, v tomto případě obecné soudy v rámci občanského soudního řízení, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.
5. Jádro stěžovatelovy ústavní stížnosti tvoří námitka, že se mu (též za situace porušování čl. 23 Listiny) nedostává nestranného soudního rozhodování, neboť rozhodující soudce vede řízení zjevně v neprospěch stěžovatele. Svou argumentaci stran podjatosti soudce opírá stěžovatel o dvě základní námitky. Předně pociťuje obavu, že zmíněný soudce nemůže být nestranný za situace, kdy na něj stěžovatel podal trestní oznámení. Toto trestní oznámení bylo navíc podáno v důsledku toho, že rozhodující soudce vedl předmětné řízení protiústavním způsobem v neprospěch stěžovatele, což samo o sobě vyvolává pochybnosti o jeho nestrannosti.
6. Stěžovatelovy námitky stran chybného vedení řízení, jehož protizákonnost má spočívat v nařízení jednání bez spisu a prezentování právního názoru soudce bez opory v důkazním materiálu, jsou nad rámec rozsahu, v jakém se těmito námitkami zabýval městský soud v napadeném usnesení, v řízení o ústavní stížnosti zjevně nepřípustné, neboť toto tvrzené pochybení je bezpochyby napravitelné v rámci dalších fází občanského soudního řízení. Možnost namítat podjatost soudců, rozhodujících věc, stěžovateli tak zůstává zachována i nadále, a to přinejmenším v rámci odvolání či žaloby pro zmatečnost rozhodnutí, jímž bude řízení skončeno. Z toho důvodu nemůže Ústavní soud proti údajnému pochybení rozhodujícího soudce zasáhnout a tuto námitku musí jako nepřípustnou odmítnout.
7. Za nepřípustné je pak nutno považovat i námitky proti negativnímu rozhodnutí o námitce podjatosti rozhodujícího soudce za situace, kdy doposud nebylo ve stěžovatelově věci meritorně rozhodnuto. Takovou situaci nelze považovat ani za porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Vydáním napadeného usnesení ve věci podjatosti řízení nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici prostředky občanského soudního řádu v rámci řízení o vlastním předmětu sporu (zejména odvolání a žaloba pro zmatečnost podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu). Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatel nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se stěžovateli otevřela cesta k zásahu Ústavního soudu. V dané procesní situaci tak nelze napadené usnesení považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatele, který má k dispozici další prostředky, jak své právo hájit. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak to vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz např. rozhodnutí ve věcech vedených pod sp. zn. II. ÚS 2815/09, I. ÚS 2222/09, II. ÚS 839/09, IV. ÚS 237/09, I. ÚS 2617/08, IV. ÚS 1643/08, II. ÚS 520/07, II. ÚS 515/07, II. ÚS 57/07, II. ÚS 558/07, II. ÚS 565/06 - vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).
8. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2013
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu