ECLI:CZ:US:2018:3.US.1604.17.1
sp. zn. III. ÚS 1604/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Iva Lorence, zastoupeného Mgr. Jaromírem Kráčalíkem, advokátem, sídlem Lipová alej 3205/6, Hodonín, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. března 2017 č. j. 28 Co 287/2016-83, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Karla Kuklíka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny a v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z předložených podkladů a ze spisu Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") sp. zn. 16 C 112/2015 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník se žalobou proti stěžovateli domáhal zaplacení částky 540 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Okresní soud usnesením ze dne 23. 3. 2016 č. j. 16 C 112/2015-30 stěžovateli a vedlejšímu účastníkovi nařídil první setkání s mediátorem. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky nedošlo k dohodě o osobě mediátora, ustanovil okresní soud usnesením ze dne 16. 5. 2016 č. j. 16 C 112/2015-36 mediátorem JUDr. Filipa Horáka, sídlem Radnická 376/11, Brno. Podáním doručeným okresnímu soudu dne 14. 6. 2016 vzal vedlejší účastník žalobu zpět a rovněž navrhl, aby žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Zpětvzetí zdůvodnil zejména tím, že při prvním setkání s mediátorem došlo k vyjasnění skutečností, které mohly mít významný vliv na rozhodnutí ve věci samé. K dotazu okresního soudu po prvním setkání s účastníky mediátor sdělil, že vedlejší účastník se rozhodl vzít žalobu zpět. Výrokem I. usnesení okresního soudu ze dne 12. 7. 2016 č. j. 16 C 112/2015-53 bylo řízení o žalobě vedlejšího účastníka zastaveno. O nákladech řízení bylo rozhodnuto výrokem II. tak, že vedlejší účastník je povinen stěžovateli zaplatit částku 42 371 Kč, a výrokem III. tak, že vedlejšímu účastníkovi se vrací část soudního poplatku ve výši 21 600 Kč. Výrok II. okresní soud odůvodnil ustanovením §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť zastavení řízení procesně zavinil vedlejší účastník.
3. Proti II. výroku usnesení okresního soudu podal vedlejší účastník odvolání. V něm zejména uvedl, že okresním soudem nebyly zohledněny skutečnosti mající vliv na stanovení částky představující náklady řízení určené k náhradě. Rovněž navrhl aplikovat §150 o. s. ř.. Výrokem I. usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 3. 2017 č. j. 28 Co 287/2016-83 byl II. výrok usnesení okresního soudu změněn tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto výrokem II. tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 6 691,30 Kč. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že k jeho dotazu mediátor popsal průběh prvního setkání, kdy se účastníci dohodli na zpětvzetí žaloby s tím, že si každý ponese své náklady řízení. Podle krajského soudu nebylo možné rozhodnout podle §146 odst. 2 o. s. ř., neboť zpětvzetí žaloby nebylo zaviněno pouze vedlejším účastníkem, nýbrž k němu došlo až po vzájemné dohodě účastníků, navíc s tím, že obsahem dohody byla i otázka náhrady nákladů řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti v první řadě uvádí, že krajský soud rozhodl o nákladech řízení pouze na základě zprávy mediátora, který je však podle §9 odst. 1 zákona č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů (zákon o mediaci), ve znění pozdějších předpisů, vázán povinností mlčenlivosti, a to i vůči soudu. Žádný z účastníků podle stěžovatele mediátora této povinnosti nezprostil. Mediátor podle stěžovatele rovněž podal krajskému soudu nepravdivé informace, neboť na prvním setkání k žádné dohodě nedošlo, přičemž ani sám vedlejší účastník v průběhu řízení před okresním a krajským soudem uzavření dohody neuváděl.
5. Další část ústavní stížnosti se soustředí na tvrzení stěžovatele, že mu nebylo umožněno, aby se vyjádřil ke sdělení mediátora, a mohl tak zpochybnit argumenty krajského soudu. Z ústavní stížnosti rovněž vyplývá, že krajský soud změnil rozhodnutí nikoliv z důvodů uplatněných vedlejším účastníkem v odvolání, ale jiných. Tím rovněž došlo k vydání rozhodnutí, které je pro něj překvapivé, nepředvídatelné a neočekávané. Podle jeho názoru měl krajský soud nařídit jednání, a nikoliv mechanicky aplikovat pravidlo obsažené v §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. o možnosti rozhodnout bez jednání. V této souvislosti odkázal na dřívější nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 639/06 ze dne 25. 1. 2007 (N 15/44 SbNU 193), sp. zn. IV. ÚS 2785/07 ze dne 15. 1. 2009 (N10/52 SbNU 103) a sp. zn. IV. ÚS 3623/15 ze dne 16. 6. 2016 (N 116/81 SbNU 819).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Vyjádření účastníka
7. Ústavní soud v rámci přípravy vyzval účastníka (krajský soud) a vedlejšího účastníka k vyjádření k ústavní stížnosti. Vedlejší účastník se ve lhůtě nevyjádřil, krajský soud pouze odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Ústavní soud toto vyjádření nedoručil stěžovateli k případné replice, neboť by v nyní posuzované věci nemohla přinést žádná nová tvrzení.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle
čl. 36 odst. l Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku výkladu, jenž je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro rozhodování o nákladech, které představují integrální součást řízení. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
9. Argumentace stěžovatele se soustředí na dvě otázky, a to na povinnosti mediátora vůči soudu a účastníkům při nařízeném prvním setkání, a na možnost účastníka řízení vyjádřit se k novým skutečnostem zjištěným v odvolacím řízení.
10. Podle §100 odst. 2 o. s. ř., je-li to účelné a vhodné, může předseda senátu účastníkům řízení nařídit první setkání se zapsaným mediátorem v rozsahu tří hodin a přerušit řízení. Podle §9 odst. 1 zákona o mediaci je mediátor povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s přípravou a výkonem mediace, a to i po vyškrtnutí ze seznamu, což platí i v případě, že nebyla uzavřena smlouva o provedení mediace, přičemž této povinnosti mohou mediátora zprostit pouze všechny strany konfliktu. Ustanovení o mlčenlivosti je však třeba vykládat výlučně k věci, která má být jinak autoritativně rozhodnuta soudem. V nyní posuzované věci bylo předmětem vyjádření pouze sdělení, že dojde ke zpětvzetí žaloby a následnému nesení si vlastních nákladů, tedy sdělení výlučně procesní povahy, které se netýkalo věci samé, či představ účastníků o vlastním řešení konfliktu. Trvání na uvedeném pravidle i v nyní posuzované věci by pak pro vedlejšího účastníka rovněž znamenalo, že by v případě, kdy výlučně sám procesně nezavinil zastavení řízení, byl nucen nést jeho náklady v plné výši.
11. Jde-li o možnost stěžovatele vyjádřit se ke sdělení mediátora vyžádanému krajským soudem, uvádí Ústavní soud, že stěžovatel se vyjádřil k odvolání vedlejšího účastníka, kdy popisoval průběh prvního setkání s mediátorem (č. l. 2 napadeného usnesení). Dále podle §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. platí, že jde-li výlučně o náklady řízení, není třeba v odvolacím řízení nařizovat jednání. K dřívějším rozhodnutím, na něž stěžovatel odkazuje na podporu své argumentace, Ústavní soud uvádí, že se týkaly odlišných případů, kdy konkrétně účastníkům řízení nebylo doručeno ani odvolání, ani před odvolacím soudem nebylo nařízeno jednání, odvolací soud přezkoumával rozsudek pro zmeškání, resp. řešila se otázka povinnosti soudu prvního stupně nařídit jednání. V nyní posuzované věci je naopak třeba konstatovat, že stěžovateli, navíc zastoupenému advokátem, nic nebránilo v uplatnění svého procesního práva zakotveného v §44 o. s. ř. nahlížet do spisu a seznámit se se všemi podklady, na nichž krajský soud postavil svoji argumentaci. Jestliže stěžovatel tohoto svého práva nevyužil, nemůže účinně argumentovat překvapivostí napadeného usnesení.
12. K tvrzení stěžovatele o nepravdivosti sdělení mediátora Ústavní soud uvádí, že hodnotit důkaz může pouze orgán, který jej sám provedl. V opačném případě by šlo o nepřípustnou ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací kompetence nezávislého soudu.
13. Ústavní soud rovněž nemůže akceptovat tvrzení stěžovatele, že krajský soud rozhodl na základě důvodu neuplatněného vedlejším účastníkem v odvolání. Podle §212a odst. 1 o. s. ř. lze rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny.
14. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem krajského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu