ECLI:CZ:US:2019:3.US.1614.18.1
sp. zn. III. ÚS 1614/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti CTP Property XXII, spol. s r. o., sídlem Central Trade Park D1 1571, Humpolec, zastoupené Mgr. Veronikou Prokopovou, advokátkou, sídlem Jičínská 1747/3, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018 č. j. 29 ICdo 19/2018-141, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. srpna 2017 č. j. 18 VSOL 74/2017-114 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. ledna 2017 č. j. 71/24 ICm 3006/2015-92 (KSBR 24 INS 14784/2014), za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a veřejné obchodní společnosti Tetera a spol., sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, insolvenčního správce dlužnice GEODIS BRNO, spol. s r. o., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka navrhla zrušení výše označených soudních rozhodnutí, kterými měl být porušen čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným usnesením odmítl - s odkazem na §198 odst. 1 a §160 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) - jako opožděnou žalobu doručenou insolvenčnímu soudu dne 30. 7. 2015, kterou se stěžovatelka domáhala určení pravosti nevykonatelné pohledávky za dlužnicí ve výši 21 214 217,93 Kč, a Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") výše identifikovaným usnesením k odvolání stěžovatelky usnesení krajského soudu jako věcně správné potvrdil, přičemž zdůraznil, že lhůta pro podání incidenční žaloby podle §198 odst. 1 insolvenčního zákona je lhůtou hmotněprávní, pročež nejpozději poslední den lhůty musí být žaloba doručena podatelně insolvenčního soudu, což v daném případě znamená, že konalo-li se přezkumné jednání, na kterém byla stěžovatelčina pohledávka popřena, dne 29. 6. 2015, mohla stěžovatelka uplatnit své právo u soudu nejpozději dne 29. 7. 2015. Došla-li tedy žaloba krajskému soudu až dne 30. 7. 2015 (tj. po marném uplynutí zákonné třicetidenní lhůty), krajský soud zcela správně odmítl žalobu jako opožděnou.
3. Následné stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud rubrikovaným usnesením jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že posouzení věci vrchním soudem, "jde-li o řešení otázky povahy lhůty k podání žaloby podle §198 odst. 1 insolvenčního zákona, je v souladu se závěry, jež Nejvyšší soud (v době po vydání rozhodnutí odvolacího soudu) formuloval v usnesení ze dne 9. srpna 2017, sen. zn. 29 ICdo 115/2017 a podle nichž i v poměrech upravených insolvenčním zákonem platí, že lhůta k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky není lhůtou procesní, pro jejíž zachování by postačoval postup dle §57 odst. 3 o. s. ř., nýbrž lhůtou hmotněprávní, k jejímuž zachování je nezbytné, aby žaloba nejpozději posledního dne lhůty došla soudu, a jejíž zmeškání nelze prominout."
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se závěrem obecných soudů, že v případě lhůty stanovené v §198 odst. 1 insolvenčního zákona jde o lhůtu hmotněprávní, když je přesvědčena, že jde naopak o lhůtu procesní. Právo domáhat se inkriminované pohledávky u soudu totiž uplynutím této lhůty nezaniká, neboť je možno se jej domáhat i po skončení insolvenčního řízení. V této souvislosti navíc stěžovatelka připomíná, že podle ustálené judikatury má lhůta uvedená v §173 insolvenčního zákona povahu lhůty procesní, přičemž je podle stěžovatelky zjevné, že v ní uvedená lhůta plní totožnou funkci jako lhůta k podání žaloby na určení pravosti nevykonatelné pohledávky. Stěžovatelka se nadto neztotožňuje se závěrem dovolacího soudu, podle kterého i za předpokladu, že by lhůta v tomto ustanovení byla "procesní, stále by platilo, že k jejímu dodržení zákon požaduje (ve větě třetí označeného ustanovení), aby žaloba v této lhůtě insolvenčnímu soudu ´došla´". Podle mínění stěžovatelky totiž tato věta (ani slova "nedojde-li") nevylučuje použití §57 odst. 3 občanského soudního řádu, naopak právě ve spojení s ním lze podle stěžovatelky dovodit, že o procesní lhůtu jednoznačně jde. Stěžovatelka proto vyjadřuje v ústavní stížnosti přesvědčení, že tím, že obecné soudy zvolily nesprávný (resp. excesivní) výklad předmětné lhůty, jí znemožnily domáhat se uspokojení její pohledávky v insolvenčním řízení, v důsledku čehož došlo k zásahu nejen do jejích základních procesních práv, ale i k podstatnému zásahu do jejích práv majetkových; v konečném důsledku tak obecné soudy podle stěžovatelky zvolily výklad, jenž je v rozporu s obecnými principy spravedlnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ve lhůtě podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně souladný průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
7. Za zjevně neopodstatněnou je přitom třeba mimo jiné označit takovou ústavní stížnost, jež obsahuje toliko argumentaci, předloženou již v jiné ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou nebo zamítl jako nedůvodnou.
8. Posuzovaná ústavní stížnosti je v zásadě - prizmatem uplatněné právní argumentace - identická jako stěžovatelčina předchozí ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 6. 2018 sp. zn. II. ÚS 3287/17 (dostupným na http://nalus.usoud.cz) jako zjevně neopodstatněnou, když zdůraznil, že stěžovatelkou předložené námitky v daném kontextu nedosahují ústavněprávní roviny, a proto Ústavnímu soudu nepřísluší meritorně přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, ve kterých byl přijat právní výklad, podle kterého je lhůta uvedená v §198 odst. 1 insolvenčního zákona lhůtou hmotněprávní.
9. Ústavní soud proto na tomto místě pro stručnost na odkazované usnesení odkazuje, neboť neshledal důvod se od tam uvedených závěrů odchýlit.
10. Pro úplnost Ústavní soud zdůrazňuje, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a není v nich možno spatřovat zjevné prvky svévole; případný závěr, že daný právní výklad není správný, pak bez dalšího není v řízení o ústavní stížnosti procesně významný, neboť - jak shora uvedeno - správnost není referenčním kritériem důvodnosti ústavní stížnosti, a znaky excesivního výkladu Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu