ECLI:CZ:US:2009:3.US.1618.08.1
sp. zn. III. ÚS 1618/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ L. Z. a 2/ J. Z., zastoupených Mgr. Lenkou Rožnovskou, advokátkou se sídlem v Brně, Slovákova 11, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2008, č.j. 21 Cdo 3138/2007-114, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2007, č.j. 20 Co 446/2006-80, a rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 12. 12. 2005, č.j. 7 C 361/2004-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby pro porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") byly zrušeny v záhlaví označené rozsudky obecných soudů.
Stěžovatelé se žalobou proti společnosti CDV-2, LTD, se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet Street, Londýn, EC4A 2BB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, domáhali určení, že "neexistuje zástavní právo zapsané do katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-venkov na LV č. 199 pro k.ú. Medlov jako omezení vlastnického práva k nemovitostem - budově č.p. 103 na parcele č. 421 zastavěná plocha a nádvoří, a dále pozemkům parc. č. 421 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 187 m2 a parc. č. 422 zahrada o výměře 377 m2, vše v k. ú. Medlov".
Stěžovatelé v žalobě uvedli, že na podkladě smlouvy o zřízení zástavního práva k věcem nemovitým a smlouvy o předkupním právu, uzavřené dne 25. 10. 1993 s Bankou Haná, a. s., Prostějov, pobočka Boskovice, byl Katastrálním úřadem Brno-venkov "povolen vklad práva rozhodnutím V2 4269/93 s účinky 4. 11. 1993" a zapsán do katastru nemovitostí Katastrálního úřadu Brno-venkov na LV č. 199 pro k. ú. Medlov jako omezení vlastnického práva k označeným nemovitostem. Předmětné zástavní právo zajišťovalo pohledávku zástavního věřitele vůči obligačnímu dlužníkovi společnosti SOLIDUS, s. r. o., IČ 49445456 se sídlem v Brně, Dukelská 32 z poskytnutého úvěru ve výši 4 000 000 Kč. Z okolnosti, že obligační dlužník SOLIDUS, s. r. o. dnem výmazu z obchodního rejstříku (provedeném na základě rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. F 4536/2003, C 12272/5, které nabylo právní moci dne 30. 10. 2004) zanikl bez právního nástupce, stěžovatelé dovozovali, že zánikem dlužníka SOLIDUS, s. r. o. zanikl rovněž jeho závazek ze smlouvy o úvěru, čímž podle ustanovení §170 odst. 1 písm. a) obč. zák. zaniklo i zástavní právo, neboť se vyznačuje akcesorickou povahou.
Okresní soud Brno-venkov v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl s odůvodněním, že není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení; vysvětlil, že "v současné době je zahájeno u Krajského soudu v Brně řízení ve věci sp. zn. 20/24 Cm 29/99" o zaplacení částky 6 811 037,09 Kč s příslušenstvím, v rámci kterého tento soud "řeší jako předběžnou otázku právě otázku existence zástavního práva".
K odvolání stěžovatelů a poté, co připustil změnu žaloby, Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalobu, "kterou se žalobci domáhají, aby bylo určeno, že neexistuje zástavní právo zapsané do katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno - venkov na LV č. 199, pro k. ú. Medlov jako omezení vlastnického práva k nemovitostem budově č. p. 103 na parcele č. 421 - zastavěná plocha a nádvoří a dále pozemkům parc. č. 421 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 187 m2, a parc. č. 422 - zahrada o výměře 377 m2, vše v k .ú. Medlov, které bylo zřízeno smlouvou zástavní a o předkupním právu ze dne 25. 10. 1993, vloženou do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 4. 11. 1993 pod č.j. V24269/1993", zamítl rovněž (ačkoli obsahově potvrzující, formuloval odvolací soud svůj výrok jako měnící se zřetelem ku připuštěné změně, resp. upřesnění žaloby).
Oproti soudu prvního stupně odvolací soud existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení dovodil. Jen "stěží" by bylo podle jeho názoru možné "výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí provést jen na základě rozsudku o plnění, jímž by byla posuzována otázka platnosti či neplatnosti zástavní smlouvy jako předběžná otázka" a nelze ani přehlédnout, uvedl dále, že "v této věci vystupují na straně žalobců jiní účastníci, s výjimkou J. Z., než jsou v nalézacím řízení u obchodního soudu subjekty žalovanými".
Při posuzování otázky, zda "v případě zániku dlužníka, v tomto případě právnické osoby bez likvidace, zaniklo také zajištění pohledávky, kterou tento dlužník měl vůči jinému subjektu", odvolací soud vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1198/2005, podle nějž "zástavní právo nezaniká, jestliže dluh předcházející zajištěné pohledávce nemůže být uspokojen právnickou osobou jako dlužníkem proto, že zanikla bez právního nástupce", a dospěl k závěru, že, i když došlo k zániku dlužníka výmazem z obchodního rejstříku bez likvidace, je třeba akcesoritu zástavního práva chápat tak, že se vztahuje nikoliv k osobě dlužníka, nýbrž k zajištěné pohledávce.
O dovolání stěžovatelů rozhodl dovolací soud rovněž napadeným rozsudkem tak, že je zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.); vysvětlil, že dovolání je přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., uzavřel však, že není důvodné.
Nejvyšší soud s poukazem na ustanovení §152, §165 odst. 1, §470 odst. 1 a §579 odst. 1 obč. zák., jakož i vlastní rozsudek ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1198/2005, konstatoval, že: "ze závěru, že pohledávka zanikla z důvodu zániku dlužnické právnické osoby bez právního nástupce, však nelze (i kdyby byl opravdu správný) úspěšně dovozovat (na základě principu akcesority), že by bez dalšího zaniklo její zajištění poskytnuté třetími osobami. Princip akcesority je totiž třeba vztáhnout jen k zajištěné pohledávce, a nikoliv k osobě dlužníka. Smysl zajištění pohledávky spočívá v tom, že věřitel, který nemůže být uspokojen dlužníkem z důvodů spočívajících v osobě dlužníka (včetně toho, že dlužník, který je právnickou osobou, zanikl bez právního nástupce), má nárok na uspokojení ze zajištění poskytnutého třetími osobami; neznamená to tedy, že by tím zanikla povinnost náhradního dlužníka (vzniklá z titulu poskytnutí zajištění), neboť okolnosti týkající se hlavního dlužníka nedopadají do právních poměrů náhradního dlužníka a nemohou mít za následek (s ohledem na účel a smysl zástavního práva poskytnout zástavnímu věřiteli uspokojení jeho pohledávky vždy, neučiní-li tak dlužník) zánik jeho povinností vůči věřiteli. Povinnost náhradního dlužníka uspokojit věřitele (v případě, že dluh odpovídající zajištěné pohledávce nebyl včas splněn) tedy není (nemůže být) dotčena tím, že dluh odpovídající této pohledávce nemůže splnit zaniklá právnická osoba, která je dlužníkem."
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že "je nesprávné vztahovat princip akcesority výlučně k zajištěné pohledávce a nikoliv k osobě dlužníka", jelikož "osoba dlužníka je nedílnou součástí závazkového vztahu jako jeho subjekt", a "závazkový vztah nemůže existovat odděleně od svých subjektů". Vyslovují též přesvědčení, že pokud "závazkový vztah předpokládá ve smyslu ust. §488 o. z. účast nejméně dvou subjektů v opačném postavení" a "závazkový vztah s jediným subjektem není možný", nelze "při aplikaci obecného principu akcesority separovat jeden z prvků závazkového vztahu (tj. osobu dlužníka) s tím, že na tento prvek se akcesorita nevztahuje". Stěžovatelé rovněž - s poukazem na "tzv. existenční akcesoritu" zástavního práva (vedlejšího závazku) k závazku hlavnímu - kritizují názor, že ani "při správnosti závěru o zániku pohledávky z důvodu zániku dlužnické právnické osoby nelze dovozovat zánik zástavního práva". Připomínají rovněž odlišnost posuzované věci od situace předvídané v §579 odst. 1 obč. zák., kdy zde jsou "právní nástupci zemřelého dlužníka", pročež k zániku pohledávky nedojde. Stěžovatelé konečně Nejvyššímu soudu vytýkají, že nereagoval adekvátně na jimi předestřené dovolací námitky a "v odůvodnění svého rozhodnutí pouze zopakoval teze již dříve vyslovené v rozhodnutí 21 Cdo 1198/2005, vůči kterému své argumenty s ohledem na postup odvolacího soudu směřovali".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Není-li však, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
To je zde významné potud, že jiná ústavněprávně relevantní pochybení, než měřitelná prizmatem spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (jehož zásady byly právě vyloženy) zde nepřicházejí v úvahu, a stěžovatelé je ani nenamítají.
K úsudku, na jehož základě lze dospět k závěru o kolizi se zásadami spravedlivého procesu tedy naopak nelze dospět v situaci, kdy rozhodné právní závěry obecných soudů (Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně) vycházely z právních názorů, jež byly v soudní praxi již dříve formulovány a lze je mít za ustálené.
Tak je tomu však v posuzované věci.
Ke kritickým právním otázkám, otevřeným námitkami stěžovatelů, se ve srovnatelných skutkových a právních poměrech již dříve vyjádřil Nejvyšší soud, kromě již zmiňovaného v rozsudku ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1198/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16/2007 a v časopise Soudní judikatura, pod č. 95/2006, též jmenovitě v usnesení ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 707/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2007, usnesení ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 29 Odo 1686/2006, a usnesení ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2713/2006. Uvedená judikatura vychází z rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. 1. 1973, sp. zn. 1 Cz 78/72, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/1973.
Závěr, že zástavní právo nezaniká, jestliže dluh odpovídající zajištěné pohledávce nemůže být uspokojen právnickou osobou jako dlužníkem proto, že zanikla bez právního nástupce, není oponován ani v komentativní literatuře (v monografii Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M.: Občanský zákoník I. Komentář. §1-459, Praha: C. H. Beck, 2008, je na str. 1026 je právní věta rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1198/2005, citována bez dalšího výkladu).
Za zaznamenání nepochybně stojí i ustanovení §311 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), který zakotvuje pravidlo, že dojde-li v důsledku zrušení konkursu podle §308 odst. 1 písm. c) a d) ke zrušení a zániku dlužníka, který je právnickou osobou, bez právního nástupce podle zvláštního právního předpisu, neuspokojené pohledávky nebo jejich neuspokojené části zanikají, pokud nebudou uspokojeny ze zajištění. (srov. též Pachl, L., Kozák, J., Budín, P., Dadam, A.: Insolvenční zákon, Nařízení Rady ES o úpadkovém řízení a předpisy související - komentář. Praha: ASPI Wolters Kluwer, 2008, str. 409, nebo Zelenka, J. a kol.: Insolvenční zákon. Poznámkové vydání s důvodovou zprávou, nařízením Rady ES 1346/2000 a prováděcími předpisy. Praha: Linde, 2008, str. 459).
Stěžovatelé se mýlí i potud, vytýkají-li posléze dovolacímu soudu, že údajně náležitě neodůvodnil své závěry. Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz v. Španělsko, stížnost č. 30544/96, odst. 26, konstatoval, že podle ustálené judikatury soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí uvádět důvody, na nichž jsou založená, v dostatečné míře. Z rozsudků ze dne 19. 4. 1994 ve věci Van de Hurk v. Nizozemsko, stížnost č. 16034/90, odst. 61, ze dne 9. 12. 1994 ve věci Ruiz Torija v. Španělsko, stížnost č. 18390/91, odst. 29, ze dne 9. 12. 1994 ve věci Hiro Balani v. Španělsko, stížnost č. 18064/91, odst. 27, a ze dne 19. 2. 1998 ve věci Higginsová a další v. Francie, 1998, stížnost č. 20124/92, odst. 42, se pak podává, že se rozsah této povinnosti může měnit podle povahy rozhodnutí, pročež musí být posuzován ve světle okolností každého případu, a závazek odůvodňovat rozhodnutí nemůže být chápán tak, že je vyžadována podrobná odpověď na každý argument. Podle rozsudku ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59-60, se odvolací soud tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (podle názoru Ústavního soudu totéž - tím spíše - platí při rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve vztahu k vlastní prejudikatuře). Jinak řečeno, reakce Nejvyššího soudu na dovolací námitky stěžovatelů je adekvátně obsažena též v příklonu k právnímu stanovisku, vyjádřenému v jeho předchozích rozhodnutích.
Podstatné pak je dvojí; že obecné soudy (dovolací a odvolací) uplatnily právní názory s konstantní judikaturou souladné a že ani stěžovatelé ve vztahu k těmto názorům nekladou relevantní argument, že se dotýkají některého ze základních práv a svobod, jež měly být v jejich případě zasaženy.
Stěžovatelé námitku nedostatku spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, opřenou toliko o tvrzení věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí, tudíž nepřípustně spojují s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Uvedené lze tedy shrnout tak, že stěžovateli předestřená oponentura rozhodnutí obecných soudů nemá ústavněprávní reflex, jelikož jimi otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; soudy dovozené závěry zjevně nejsou svévolné, nepostrádají racionální základnu, ani nevybočují z hranic, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat; obecné soudy své právní názory a skutková zjištění rozumně a uspokojivě odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2009
Jan Musil
předseda senátu