ECLI:CZ:US:2016:3.US.1620.16.1
sp. zn. III. ÚS 1620/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Fleischera, zastoupeného Mgr. Filipem Vyskočilem, advokátem, sídlem Laubova 8, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. března 2016 č. j. 3 As 8/2014-78, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. ledna 2014 č. j. 1 A 62/2013-51, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Drážního úřadu, sídlem Wilsonova 300/8, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel podal žalobu proti příkazu vedlejšího účastníka ze dne 6. 12. 2012, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku, který měl spočívat v tom, že vstoupil v obvodu uzlové železniční stanice Praha - Smíchov na místa, která nejsou přístupná veřejnosti. Za to mu byla příkazem uložena pokuta 500 Kč. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 6. 1. 2014 č. j. 1 A 62/2013-51 žalobu odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dál jen "s. ř. s."). Podle městského soudu stěžovatel nevyčerpal řádné opravné prostředky před správním orgánem; stěžovatelem podaný odpor proti příkazu byl opožděný.
2. Následnou stěžovatelovu kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 3. 2016 č. j. 3 As 8/2014-78 pro nedůvodnost. Dospěl k závěru, že odmítnutí žaloby je v souladu se zákonem a žalobu (by) nebylo možno (v žádném případě) projednat [ustanovení §46 odst. 1 písm. a) nebo d) s. ř. s.]. Pokud totiž stěžovatel žalobou brojí proti příkazu, je zřejmé, že nepodal včasný odpor a nevyčerpal tak řádné opravné prostředky umožněné před správními orgány. Pokud by byl odpor stěžovatele včas podán (tj. závěr městského soudu o opožděnosti odporu by nebyl správný), již samotným podáním takového odporu je příkaz zrušen a správní řízení ve věci přestupku pokračuje; ani v takovém případě (v dané fázi) by tedy příkaz nemohl být podroben soudnímu přezkumu.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Ústavní stížností ze dne 17. 5. 2016, doplněnou podáním ze dne 16. 6. 2016, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených dvou rozhodnutí správních soudů, a to z důvodu porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
4. Stěžovatel konkrétně namítl, že městský soud měl přezkoumat celý průběh přestupkového řízení a zhodnotit povahu stěžovatelových podání v přestupkovém řízení, což neučinil. Dále, z usnesení městského soudu nelze zjistit, na základě jakých skutečností dospěl k závěru o nepřípustnosti žaloby, resp. nevyčerpání řádných opravných prostředků ve správním řízení (stěžovatel se údajně může jen domnívat, že se městský soud ztotožnil se závěry vedlejšího účastníka o tom, že jím podaný odpor byl opožděný). Stěžovatel je přesvědčen, že byly naplněny kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a e) s. ř. s.
5. Nejvyšší správní soud pak podle stěžovatele popřel jeho elementární právo účastníka mít postaveno na jisto, zda je příkaz pravomocný a vykonatelný, nebo zda byl naopak podáním odporu eo ipso odstraněn. Stěžovatel neměl jinou možnost domoci se určení, že příkaz nenabyl právní moci. Zodpovězení této otázky je pro stěžovatele podstatné i z hlediska posouzení řádného úředního postupu správních orgánů. Nejvyšší správní soud nedal stěžovateli odpověď na otázku, zda je závěr městského soudu o tom, že podání stěžovatele nebylo řádným odporem, správný. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho podání doručené vedlejšímu účastníku bylo odporem, a podstatou jeho obsahu byl nesouhlas s vydaným příkazem.
6. Stěžovatel dále namítal, že příkaz nesplňoval všechny náležitosti rozhodnutí a byl nicotný. V příkazu není specifikována forma zavinění, chráněný objekt, ani společenská nebezpečnost, která zde navíc podle stěžovatele vůbec nebyla a jednání stěžovatele nelze kvalifikovat jako přestupek. Uvedl, že v místě jeho jednání nebyla žádná bezpečnostní opatření (zábrany, varování), proto za jeho jednání odpovídá vedlejší účastník, který tuto svou povinnost zanedbal. Při určení sankce pak nebyla v příkazu nijak hodnocena zákonná kritéria. Z uvedených důvodů tedy podle stěžovatele nemusel být podáván proti příkazu ani odpor a nelze uvažovat o zmeškání lhůty pro podání odporu. Stěžovatel též brojil proti tomu, že by jej v případě podání odporu proti příkazu a následného setrvání správních orgánů na závěru o jeho vině z přestupku měla stíhat povinnost hrazení nákladů přestupkového řízení; podle stěžovatele příkaz nebyl dostatečně odůvodněn a stěžovatel měl právo podat odpor za účelem zjištění důvodů vydání příkazu.
7. Stěžovatel rovněž namítl, že Nejvyšší správní soud porušil jeho právo zakotvené v čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť od stěžovatele vybral soudní poplatek 2 000 Kč; stěžovatel byl namísto úplného osvobození od soudních poplatků usnesením Nejvyššího správního soudu osvobozen jen částečně.
8. Stěžovatel se kromě zrušení v záhlaví uvedených dvou rozhodnutí soudů domáhal po Ústavním soudu i následujících "vynesení výroků a uskutečnění opatření k odstranění přehmatů a dosažení nápravy": i) výroku o tom, že stěžovatel se přestupku nedopustil, ii) výroku, dle kterého jdou soudní a další poplatky spojené s řízením o přestupku k tíži vedlejšího účastníka, iii) výroku o tom, že se stěžovateli vrací zaplacený soudní poplatek 2 000 Kč, iv) výroku o tom, že stěžovateli za každé jeho podání ve věci přestupku náleží částka 500 Kč od institucí odpovědných, v) výroku o přiznání odškodnění 10 000 Kč za morální újmu způsobenou stěžovateli, vi) výroku o tom, že vedlejší účastník a Policie České republiky jsou povinni ze svých databází vymazat údaje o údajném přestupku stěžovatele a souvisejících řízeních.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je ve vztahu k těmto dvěma rozhodnutím soudů přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Ústavní soud provedl ústavněprávní přezkum napadených rozhodnutí správních soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Nejvyšší správní soud se kasační stížností stěžovatele dostatečně zabýval, vyšel z relevantních zákonných ustanovení a své úvahy i závěry přehledně a přiléhavě rozvedl v odůvodnění svého rozsudku. V souladu se zákonnou úpravou i dlouhodobě zastávanou soudní praxí, Nejvyšší správní soud posuzoval naplnění kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy otázku zákonnosti odmítnutí žaloby městským soudem pro nevyčerpání řádných opravných prostředků před správními orgány. Nemohl se tedy ani zabývat, jak správně konstatoval ve svém rozsudku, argumentací stěžovatele týkající se samotného přestupkového jednání (skutkového stavu) nebo obsahových náležitostí příkazu. Rovněž Ústavní soud nemá prostor vypořádávat obdobné námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti (takové námitky by měly místo v řádném opravném prostředku před správními orgány). Lze rozumět potřebě stěžovatele mít jistotu o tom, zda vydaný příkaz je či není pravomocný a vykonatelný, avšak již kasační soud srozumitelně ve svém rozsudku vysvětlil, že postup prostřednictvím žaloby dle §65 a násl. s. ř. s., kterou se stěžovatel domáhá zrušení příkazu, nemůže být úspěšný. Je možno doplnit, že tento typ žaloby ve správním soudnictví nemá charakter obdobný určovací žalobě v civilním soudnictví a správní soudy nejsou povolány k tomu, aby výrokem svého rozhodnutí určovaly, zda nějaké rozhodnutí správního orgánu je pravomocné či nikoliv. Správní soudy naopak v rámci daného žalobního typu přezkoumávají zákonnost napadeného rozhodnutí, a výrok jejich rozhodnutí musí korespondovat zákonem připuštěným možnostem (§78 s. ř. s.). Ve správním soudnictví se přitom uplatňuje zásada subsidiarity [§5 a §68 písm. a) s. ř. s.]. Pokud jde o námitku nepřezkoumatelnosti usnesení městského soudu, shodnou námitku vznesl stěžovatel v kasační stížnosti, Nejvyšší soud ji neopomenul a přiléhavě na ni reagoval.
13. Námitka stěžovatele, ve které nesouhlasí s výší, v jaké nebylo vyhověno jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků, postrádá návaznost na závěrečný návrh domáhající se zrušení v záhlaví uvedených dvou rozhodnutí správních soudů.
14. Požadavek stěžovatele, aby Ústavní soud vynesl výroky specifikované v bodu 8. tohoto usnesení, je nutno také odmítnout. Ústavní soud není nadán kompetencí rozhodovat výrokem o stěžovatelem nastolených otázkách, tedy zda se stěžovatel dopustil či nedopustil přestupku, jestli mu má vedlejší účastník nahradit náklady spojené s řízením před správním orgánem a soudem, zda stěžovateli má či nemá být vrácena zaplacená část soudního poplatku, zda má být stěžovateli v určité výši přiznán nárok na náhradu imateriální újmy nebo nákladů spojených s jeho podáními ve správním řízení, nebo zda mají některé správní orgány odstranit určité údaje ze svých databází [§72 odst. 1 písm. a), §82 zákona o Ústavním soudu].
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl dílem podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, dílem podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu