ECLI:CZ:US:2018:3.US.163.18.1
sp. zn. III. ÚS 163/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele B. H., zastoupeného JUDr. Janem Langmeierem, advokátem, sídlem Na Bělidle 997/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2017 č. j. 21 Co 381/2017-145 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. července 2017 č. j. 9 C 301/2014-120, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra České republiky, sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") domáhal obnovy řízení vedeného pod sp. zn. 9 C 301/2014. V tomto řízení byla rozsudkem obvodního soudu ze dne 10. 8. 2015 č. j. 9 C 301/2014-48 zamítnuta stěžovatelova žaloba proti vedlejší účastnici o zaplacení částky 22 049 Kč, vynaložené na léčbu neplodnosti jeho manželky v centru asistované reprodukce FERTIMED, s. r. o., což bylo potvrzeno i rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 16. 2. 2016 č. j. 21 Co 13/2016-71. Žalobu na obnovu stěžovatel zdůvodnil existencí nových listinných důkazů, které mu byly doručeny dne 19. 11. 2016 a mohly by mu přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Usnesením obvodního soudu ze dne 19. 7. 2017 č. j. 9 C 301/2014-120 byla žaloba na obnovu řízení zamítnuta. Obvodní soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatel v řízení neprokázal, že existují nové skutečnosti nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení, neboť již usnesením obvodního soudu ze dne 24. 11. 2014 č. j. 9 C 301/2014-4 byl srozumitelně vyzván k předložení důkazů o tom, že vynaložil uplatněnou částku. Následně, na jednání konaném dne 10. 8. 2015, se mu dostalo také poučení podle §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), aby označil důkazy, že částku vynaloženou za léčbu své manželky zaplatil právě on. K námitce, že obvodní soud jej měl poučit konkrétněji, tedy jaké potvrzení má doložit, obvodní soud uvedl, že ve sporném řízení je povinen dodržovat rovnost stran. K tomu dodal, že stěžovatel teprve po nabytí právní moci rozhodnutí vydaného v původním řízení požádal centrum asistované reprodukce o vystavení příjmových dokladů. Podle obvodního soudu si tyto doklady mohl opatřit, či je aspoň jako důkazy označit, již mnohem dříve, a to ihned po uvedeném poučení.
3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. V něm zdůraznil, že centrum asistované reprodukce mu nevystavilo doklady na částky, které vynaložil na léčbu své manželky. V této souvislosti doplnil, že v původním řízení nemohl předložit podklady, které byly vydány až po jeho skončení. Usnesením městského soudu ze dne 31. 10. 2017 č. j. 21 Co 381/2017-145 bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno. V odůvodnění městský soud zejména zopakoval, že stěžovatel byl v původním řízení opakovaně poučen o své povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, přičemž není povinností soudu poučovat účastníky o hmotněprávním ustanovení, které se týká jeho nároku, resp. o skutečnostech, které má při uplatnění takového nároku označit. K tomu dodal, že stěžovateli nic nebránilo, aby si uvedené příjmové doklady opatřil již předem, případně v průběhu původního řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že s ohledem na chybné poučení obvodním soudem nemohl v původním řízení bez své viny předložit důkazy. K výzvě ze dne 24. 11. 2014 dodal, že na jejím základě předložil potvrzení o léčbě. Poučení na jednání konaném dne 10. 8. 2015 označil jako formální, neboť obvodní soud mu nesdělil, co by měl v dané věci doložit. Stěžovatel uvádí, že byl-li by řádně poučen, doložil by příjmové doklady. Nadto zdůraznil, že nevystavení příjmových dokladů nebylo zapříčiněno jím, ale centrem asistované reprodukce. Ve zbývající části ústavní stížnosti se obecně soustředil na význam poučovací povinnosti v nalézacím řízení soudním.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle
čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
7. Podstatou ústavní stížnosti je posouzení otázky, zda důkazy označené v žalobě na obnovu splňují předpoklady obnovy řízení, či nikoliv. Podle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. platí, že účastník může žalobou na obnovu řízení napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a o. s. ř. též před odvolacím soudem, mohou-li pro něj přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Z odůvodnění napadených usnesení je zřejmé, že jak obvodní, tak i městský soud se správně soustředily na otázku, zda příjmové doklady označené stěžovatelem v žalobě na obnovu skutečně nemohly být označeny a předloženy již v původním řízení. V této souvislosti bylo zjištěno, že stěžovatel byl v původním řízení usnesením obvodního soudu ze dne 24. 11. 2014 č. j. 9 C 301/2014-4 vyzván k předložení důkazů o tom, že vynaložil uplatněnou částku, a na jednání konaném dne 10. 8. 2015 rovněž poučen podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby označil důkazy, že částku vynaloženou za léčbu své manželky zaplatil právě on. Již z takto formulované výzvy a poučení je zřejmé, že obvodní soud žádal předložení dokladů o zaplacení, přičemž stěžovatelem předložené potvrzení o léčbě takovým dokladem není. S tvrzením stěžovatele, že výzva obvodního soudu byla chybná, se proto Ústavní soud neztotožňuje. Jde-li o stěžovatelovu námitku, že poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. bylo pouze formální, neboť neobsahovalo konkretizaci toho, co má v řízení doložit, Ústavní soud odkazuje na závěry obvodního soudu (srov. str. 5 odůvodnění napadeného usnesení), že v civilním sporném řízení je nutno zachovávat princip rovnosti stran, resp. na závěry městského soudu (srov. str. 2 odůvodnění napadeného usnesení), že soudy v civilním řízení poučují účastníky o procesních právech a povinnostech, nikoliv tedy o hmotném právu [k mezím otázek, o kterých má civilní soud poučovat srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 4004/14 (N 174/78 SbNU 593)]. K nyní posuzované věci Ústavní soud dále doplňuje, že závěry obvodního a městského soudu, že stěžovateli nic nebránilo v opatření si příjmových dokladů již dříve, jsou ústavně konformní.
8. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem městského soudu ani obvodního soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu