ECLI:CZ:US:2024:3.US.163.24.1
sp. zn. III. ÚS 163/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem Václavská 316/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2023 č. j. 28 Cdo 2781/2023-177, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. července 2023 č. j. 105 Co 15/2023-143 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 7. března 2023 č. j. 12 C 224/2022-109, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a Ing. Zdeňka Činčery, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka (žalobkyně) se domáhala určení vlastnického práva k pozemkům blíže specifikovaným v žalobě (dále jen "předmětné pozemky"), které byly na vedlejšího účastníka řízení (žalovaného) převedeny k uspokojení jeho restitučního nároku na základě rozhodnutí soudu, a to v rámci řízení o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradních pozemků [řízení vedené u Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 9 C 399/2010]. Nárok na jejich uzavření vyplýval z rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu ze dne 4. 9. 2009 č. j. PÚ 577/09, ze dne 5. 10. 2009 č. j. PÚ 1690/09, ze dne 24. 11. 2009 č. j. PÚ 1978/09 a ze dne 21. 9. 2010 č. j. PÚ 498/10. K vydání těchto rozhodnutí však došlo v důsledku spáchání trestného činu bývalých zaměstnanců pozemkového úřadu. Vydáním náhradních pozemků došlo k přečerpání restitučního nároku (bylo vydáno více, než činil restituční nárok), čímž se měl vedlejší účastník řízení, vystupující i jako zástupce zbývajících oprávněných osob, bezdůvodně obohatit.
3. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 7. 3. 2023 č. j. 12 C 224/2022-109 žalobu na určení vlastnictví předmětných pozemků zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Okresní soud žalobu zamítl, neboť k zápisu vlastnického práva vedlejšího účastníka řízení do katastru nemovitostí došlo na základě pravomocného rozhodnutí soudu o nahrazení projevu vůle. To je specifickým nabývacím titulem [§132 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák.")]. Nabývacím titulem proto v tomto případě není smlouva, ale pravomocné rozhodnutí soudu, které okresnímu soudu v tomto řízení o určení vlastnictví nepřísluší přezkoumávat. Okresní soud uvedl, že jedinou možností, jak tento nabývací titul odklidit, je cesta mimořádných opravných prostředků vůči pravomocnému rozhodnutí o nahrazení projevu vůle, pro kterou svědčí i zjištění o trestné činnosti bývalých zaměstnanců pozemkového úřadu.
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 25. 7. 2023 č. j. 105 Co 15/2023-143 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Stěžovatelka v odvolání navíc uvedla, že nenapadá pravomocný rozsudek, kterým byl nahrazen její projev vůle k předmětným pozemkům, ale smlouvu, která byla na jeho základě uzavřena a byla právním důvodem zápisu vlastnického práva vedlejšího účastníka řízení k předmětným pozemkům, a která je ale podle §49a obč. zák. v důsledku omylu neplatná. Vedlejší účastník řízení totiž zneužil omylu právního předchůdce stěžovatelky o příbuzenských vztazích oprávněných osob s původními vlastníky nevydaných pozemků, a na základě nesprávných správních rozhodnutí uplatňoval domnělé restituční nároky oprávněných osob a přijímal za účelem jejich uspokojení náhradní pozemky. Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Zdůraznil, že rozhodnutí soudu o nahrazení projevu vůle je rozhodnutím státního orgánu o nabytí vlastnictví (§132 odst. 2 obč. zák.) a nikoliv rozhodnutím nahrazujícím prohlášení vůle podle §161 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. S ohledem na výše uvedené nebyly významné námitky stěžovatelky týkající se případné neplatnosti převodní smlouvy pro omyl (§49a obč. zák.). Omyl nepředstavuje vadu vůle v takovém řízení, kde tato vůle chybí a je nahrazována autoritativním soudním rozhodnutím.
5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 10. 2023 č. j. 28 Cdo 2781/2023-177 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že rozsudek krajského soudu byl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Odkázal přitom na usnesení ze dne 25. 4. 2023 sp. zn. 28 Cdo 630/2023, ze dne 16. 5. 2023 sp. zn. 28 Cdo 710/2023 a ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. 24 Cdo 1957/2023, která byla vydána ve skutkově a právně podobných věcech týchž účastníků, resp. v případě usnesení sp. zn. 28 Cdo 710/2023 ve věci stěžovatelky a singulární procesní nástupkyně vedlejšího účastníka řízení, přičemž tyto závěry obstály i v ústavněprávním přezkumu [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 2078/23 a ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 2021/23 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)].
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka nejprve shrnuje podstatu dosavadního průběhu řízení. Výkladem povahy rozsudku na nahrazení projevu vůle a jeho zaměněním s rozsudkem konstituujícím vlastnictví obecné soudy zabránily obnově vlastnictví stěžovatelky k předmětným pozemkům, které byly bez právního důvodu vydány vedlejšímu účastníkovi řízení. Rovněž i názorem, že vydání bezdůvodného obohacení se nelze domoci žalobou na určení vlastnictví, bylo opět fakticky zabráněno obnově vlastnictví stěžovatelky k předmětným pozemkům. Rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do vlastnického práva stěžovatelky podle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť jí bylo znemožněno znovunabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům. Stěžovatelce nezbylo než využít žalobu na určení vlastnictví, když ostatní způsoby (např. žaloba na vyklizení, žaloba na nahrazení projevu vůle) nepřichází v úvahu. Dále se věnuje charakteru rozsudku na nahrazení projevu vůle, který zamezuje přezkumu toho, jakým způsobem měl vedlejší účastník řízení nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud předně podotýká, že, jak připomenul i Nejvyšší soud v napadeném usnesení, obdobnou věcí se zabýval i Ústavní soud, který v usnesení ze dne 6. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 2078/23 a ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 2021/23 odmítl ústavní stížnosti stěžovatelky pro zjevnou neopodstatněnost. V obou případech šlo rovněž o ústavní stížnost (téže) stěžovatelky směřující proti rozhodnutím obecných soudů o její žalobě na určení vlastnictví k pozemku, který měl být vydán neoprávněné osobě mimo jiné zřejmě v důsledku trestného činu pracovníků pozemkového úřadu. Stávající argumentace stěžovatelky se od předchozích ústavních stížností v zásadě vůbec neliší, a proto postačí pro stručnost na ně odkázat a pouze zopakovat jejich nosné důvody.
10. V uvedených usneseních Ústavní soud akceptoval závěry obecných soudů, podle kterých pravomocné soudní rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku oprávněné osobě je podřaditelné pod §132 odst. 1 a 2 obč. zák. Nabývacím titulem vlastnického práva oprávněné osoby tak v posuzovaných souvislostech nemůže být smlouva (byť by byla v různém znění) vtělena do rozsudečného výroku, ale rozsudek samotný. Z uvedeného se pak podává rovněž závěr, že existuje-li nabývací titul, kterým je rozhodnutí o nahrazení projevu vůle, stěží lze hovořit o právním důvodu, který odpadl, jestliže právní důvod - nabývací titul - neodpadl a stále trvá. Schází tak podstata bezdůvodného obohacení (resp. jedné z jeho variant), kterou je nedostatečnost kauzy. Z výše připomenutého výkladu ohledně právní povahy pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku se pak podává, že není-li vlastní smlouva, byť vtělená do rozsudečného výroku, právním důvodem nabytí vlastnického práva k nemovité věci (tím je soudní rozhodnutí), pak nelze vlastnické právo nabyvatele takové věci zpochybnit v kategorii platnosti nebo neplatnosti právního jednání (úkonu) z důvodů obsažených v §35 a násl. obč. zák., tedy v nyní posuzované věci z důvodu omylu podle §49a obč. zák. V podrobnostech lze odkázat na podrobná zdůvodnění výše zmiňovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 630/2023, sp. zn. 28 Cdo 710/2023 nebo 24 Cdo 1957/2023).
11. Výše uvedené závěry lze akceptovat i v nyní posuzované věci. Na jiná pochybení obecných soudů, než se kterými se Ústavní soud v předchozích usneseních vypořádal, stěžovatelka nyní neupozorňuje. Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy se dostatečně vypořádaly s argumentací stěžovatelky o možném bezdůvodném obohacení i o posouzení platnosti smlouvy z hlediska omylu. Rozhodnutí soudu o nahrazení projevu vůle lze v nyní posuzovaných souvislostech revidovat jen opravnými prostředky (v úvahu přichází obnova výše zmiňovaného řízení vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 9 C 399/2010). Ústavní soud konečně připomíná, že je třeba zohlednit také jiné ústavně chráněné hodnoty než vlastnické právo stěžovatelky, tedy vlastnická práva současných vlastníků a právní jistotu, s níž souvisí důvěra v akty státu.
12. Z ústavněprávního hlediska tak Ústavní soud ani v nyní posuzované věci nemůže obecným soudům nic vytknout. Lze proto uzavřít, že napadená rozhodnutí lze stejně jako v uvedené věci akceptovat jako projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu