ECLI:CZ:US:2015:3.US.1657.15.1
sp. zn. III. ÚS 1657/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Rudolfa Bártů, zastoupeného JUDr. Jiřím Rakem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 58/31, proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 10. 2014 č. j. 15 C 337/2008-461 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2015 č. j. 56 Co 482/2014-472, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho její občanskoprávní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 90 Ústavy České republiky ve spojení s čl. 11, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným usnesením Okresní soud ve Frýdku-Místku zrušil "s platností od 17. 9. 2013" usnesení ze dne 23. 8. 2013 č. j. 15 C 337/2008-198, kterým v řízení o žalobě České republiky - Ministerstva financí o náhradu škody ustanovil stěžovateli (žalovanému) k ochraně jeho zájmů zástupcem advokáta JUDr. Jiřího Raka. V odůvodnění uvedl, že v roce 2013 vycházel jen ze stěžovatelem předloženého potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, při novém posouzení poměrů stěžovatele, v součinnosti s orgány státní správy, však zjistil, že stěžovatel poté, co byl v trestním řízení vedenému proti němu seznámen s návrhem žalobce (poškozeným) na náhradu škody z trestné činnosti ve výši 15 930 500 Kč, se ryze účelově vzdal (pozn.: v roce 2008) nároku na finanční vypořádání ze společného jmění manželů, přičemž následné převody majetku (nemovitostí) utvrzují v tom, že jeho "cílem" bylo "zachovat tento jeho jediný hodnotnější majetek pro nejbližší rodinné příslušníky". Podle názoru soudu nelze k tomuto jednání stěžovatele, jímž vědomě krátí stát jako potencionálního věřitele, nepřihlížet za situace, kdy mu byl právě "na náklady státu" ustanoven zástupce, a na tomto základě dospěl k závěru, že u stěžovatele již v době ustanovení zástupce předpoklady pro osvobození od soudních poplatků dány nebyly, pročež v souladu s §138 odst. 2 o. s. ř. toto usnesení zrušil, a to se "zpětnou platností".
Krajský soud v Ostravě v záhlaví rovněž označeným usnesením toto rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že od vydání původního rozhodnutí o ustanovení zástupce nedošlo u něj ke změně poměrů, jež by odůvodňovaly nepřiznání osvobození od soudních poplatků, a v roce 2013, kdy bylo o ustanovení opatrovníka rozhodováno, podmínky pro osvobození dle jeho názoru splňoval. Zjištění, na nichž soudy založily nyní vydané rozhodnutí, mohly učinit již dříve; přitom ve své žádosti žádný údaj nezatajil ani nepozměnil. S podrobnými argumenty pak stěžovatel oponuje závěru, že se účelově vzdal nároku na vypořádání společného jmění manželů a předestírá důvody, pro které byly nemovitosti postupně převáděny na blízké členy rodiny; tvrdí přitom, že do dalších dispozic s majetkem spolu s manželkou již nezasahovali. Orgány činné v trestním řízení měly "po celou dlouhou dobu" možnost jeho majetek zajistit, což neučinily, a ani jej v dispozici s ním neomezily, a po něm pak nelze spravedlivě požadovat, aby při délce trestního i občanskoprávního řízení se svým majetkem s přihlédnutím ke svému věku, zdraví a rodinnému zázemí nenakládal.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
K rozhodování ve věcech ustanovení zástupce účastníku řízení Ústavní soud přistupuje mimořádně zdrženlivě, vycházeje především z toho, že posouzení, zda jsou splněny - coby rozhodné - podmínky pro osvobození od soudních poplatků (§30, §138 o. s. ř.), spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. sp. zn. IV. ÚS 271/2000). Případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné a týkají se buď specifických otázek, nebo situací, kdy dovodil, že šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz sp. zn. IV. ÚS 289/03 vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ačkoliv stěžovatel považuje takto předestřené hranice ústavněprávního přezkumu za dosažené, jeho konkrétní argumentace úroveň pouhé polemiky s posouzením jednotlivých skutečností, určujících pro hodnocení jeho majetkových poměrů, však nepřekračuje. Důsledkem toho je, že Ústavní soud staví do role další soudní instance, která by měla závěry obecných soudů přezkoumat kritériem věcné správnosti aplikace podústavního práva, což mu - viz shora - nepřísluší. Z hlediska ústavněprávního je významné, zda právní závěry soudů mají oporu ve skutkových zjištěních, jsou náležitě odůvodněny a lze je rozumně zastávat, a tomuto požadavku napadená rozhodnutí vyhovují. O rozhodnutí nepředvídatelná, vybočující z judikatorních standardů či nesoucí znaky nepřípustné "libovůle" nejde očividně. Stěžovateli stojí za připomenutí, že důvodem odejmutí osvobození od soudních poplatků ve smyslu ustanovení §138 odst. 2 o. s. ř. není toliko existence změny poměrů, pročež neobstojí jeho argument, že nyní rozhodné skutkové okolnosti mohly být opatřeny již pro rozhodnutí původní.
Ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu".
Takovým "zákonným důvodem" je v dané věci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež dává možnost odmítnout ústavní stížnost jako návrh "zjevně neopodstatněný", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Což je - se zřetelem k tomu, co bylo řečeno - v dané věci splněno; Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele podle tohoto ustanovení zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu