ECLI:CZ:US:2013:3.US.1660.13.1
sp. zn. III. ÚS 1660/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Vladimíra Štěříka, 2. Davida Štěříka a 3. Daniely Mathesiusové, všech zastoupených JUDr. Martinem Vlasákem, advokátem se sídlem v Kouřimi, Mírové náměstí 119, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2013 č. j. 28 Cdo 2354/2012-135, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 20. 5. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 5. 2013, stěžovatelé napadli a domáhali se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí s tím, že postupem veřejné moci byly poškozeni na svých ústavně zaručených právech, a to na právu vlastnit a pokojně užívat majetek [čl. 11 odst. 1 až 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a na právu na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1 až 3 Listiny), porušen měl být i čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 až 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i zákaz diskriminace.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. 1. 2011 č. j. 9 C 507/2009-56 byla zamítnuta žaloba stěžovatelů (či jejich právní předchůdkyně), směřující proti Státnímu statku Jeneč, státnímu podniku v likvidaci, a Pozemkovému fondu České republiky (resp. Státnímu pozemkovému úřadu), na určení, že jsou podílovými vlastníky konkrétních pozemků v k. ú. Kolín, a to se zdůvodněním, že nebyly splněny podmínky ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), neboť původním vlastníkem majetku, který přešel na stát, byla právnická osoba Jakl a Štěřík, a. s., pro průmysl chemický. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 1. 2012 č. j. 28 Co 196/2011-101 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, pouze ve vztahu ke stěžovatelce ad 3. jej změnil tak, že se její žaloba odmítá pro opožděnost.
3. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo následně podané dovolání stěžovatelů ad 1. a 2. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2012 č. j. 28 Co 196/2011-101 odmítnuto s tím, že není přípustné ani ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), dovolání stěžovatelky ad 3. pak bylo - jako přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. - pro nedůvodnost zamítnuto.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že společníci Václav Jakl a Bohumil Štěřík v roce 1918 založili v. o. s. Jakl a Štěřík. V roce 1941 tito byli upozorněni na hrozící nebezpečí nuceného odebrání živnostenských oprávnění v oboru petrochemie, a proto v roce 1942 rozhodli o přeměně uvedené v. o. s. na akciovou společnost, čímž se jim podařilo až do konce války udržet podnik v českých rukách, a zaměstnance, jejichž počet se podařilo zvýšit, ochránit před totálním nasazením. To stěžovatelé označují za výraz vlastenectví a občanské statečnosti jmenovaných, neboť riskovali existenci svou i svých rodin. Změna právní formy byla uskutečněna pod tlakem okupace a válečného stavu, a jednalo se tedy o účelový právní úkon ve smyslu krajní nouze, resp. učiněný nesvobodně a nedobrovolně, jenž byl "řešen" spojeneckou deklarací ze dne 5. 1. 1943 a dekretem presidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů. Zákonem č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, byla prosazena koncepce, podle které Mnichovská dohoda a vše, co po ní následovalo, je právně irelevantní. V roce 1945 byla továrna rozbombardována a V. Jakl zemřel, obnovu továrny financoval ze svých zdrojů B. Štěřík. Zdlouhavé pozůstalostní řízení mělo za následek, že rozhodnutí o dědictví po V. Jaklovi nebylo do znárodnění B. Štěříkovi doručeno, není ani zapsáno do pozemkové knihy. Stěžovatelé dále upozorňují, že restituční proces je pod politickým diktátem a je závislý na libovůli a osobních zájmech politiků a vysokých státních úředníků, a uvádí několik případů restitucí majetku právnických osob (patrně) s tím, že zde došlo k porušení Ústavy České republiky a Listiny. S poukazem na ústavy z roku 1920 a 1948 uvádějí, že proces znárodnění proběhl v rozporu s právem, neboť nebyla vyplacena náhrada a znárodňovací výměr nebyl podepsán ministrem, a byl-li spolu s majetkovou podstatou akciové společnosti znárodněn i majetek fyzických osob, jedná se o právní paakt. Upíráním oprávněných nároků osobám, které stát poškodil, z nich pak dělá občany druhé kategorie, stejně jako když komunistický režim odškodnil občany USA a Velké Británie, včetně emigrantů. Stěžovatelé rovněž připomínají veřejný příslib ministra financí Ing. Miloslava Kalouska, učiněný při vystoupení v Poslanecké sněmovně, že co bylo v minulosti komunistickým režimem ukradeno, musí být vráceno.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Pokud se jedná o stěžovatelku Danielu Mathesiusovou, jejíž dovolání Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodné, souzená ústavní stížnost žádné námitky proti danému závěru, resp. proti závěru odvolacího soudu, že stěžovatelka svou žalobu podala po lhůtě stanovené v §247 odst. 1 o. s. ř., neobsahuje, a ani Ústavní soud v daném ohledu nezjistil nic, co by nasvědčovalo porušení ústavnosti.
8. Ve vztahu ke stěžovatelům Vladimíru a Davidu Štěříkovým lze konstatovat, že Nejvyšší soud se v napadeném rozsudku zabýval právní otázkou, jež mu byla stěžovateli v dovolání předestřena a jejíž podstata tkví v tom, zda lze - za určitých okolností - za oprávněnou osobu ve smyslu §4 odst. 1 zákona o půdě považovat i akcionáře akciové společnosti, jejíž pozemky přešly v rozhodném období na stát či právnickou osobu způsobem předpokládaným v ustanovení §6 citovaného zákona, načež dospěl k závěru, že pokud by tyto okolnosti zohlednil, ocitl by se mimo zákonný rámec. Ústavní soud přitom nemá, co by závěrům Nejvyššího soudu vytknul. V daném případě nejde o "formalistické" lpění na liteře zákona v situaci, kdy zde existuje ještě další výkladová varianta, odrážející smysl a účel restitučního zákonodárství, jejíž opomenutí pak s sebou nese i porušení ústavnosti.
9. Ustanovení §4 odst. 1 zákona o půdě, z něhož zřetelně plyne, jaké subjekty lze považovat za oprávněné osoby, představuje současně jednu ze základních mezí, v nichž se z vůle zákonodárce měly "obecné" restituce pohybovat (viz i §3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích). Stěžovatelé v řízení o ústavní stížnosti poukazují na mimořádné okolnosti případu, podstata věci nicméně tkví v tom, že určitá skupina osob, jež se nacházela z faktického hlediska v podobné situaci, jako skupina jiná (a to třeba jen shodou okolností, jako tomu bylo v případě stěžovatelů), na rozdíl od ní na restitucích účastna není. To se sice může jevit jako nespravedlivé, nemůže to však být považováno za protiústavní. Základní právo na restituci majetku totiž ústavně zaručeno není a rozsah, v jakém mají být restituce realizovány, je (v zásadě) v rukou zákonodárce. Stejně jako Evropský soud pro lidská práva, tak i Ústavní soud a celé tzv. restituční zákonodárství stojí na stanovisku, že na restituce není ústavně založený nárok a že takový neplyne ani z mezinárodních závazků České republiky. Podle názoru Evropského soudu pro lidská práva Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb. - dále jen "Evropská úmluva") nijak neomezuje smluvní státy v jejich volnosti určit pole působnosti legislativy v oblasti restituce majetku a zvolit si podmínky, za kterých akceptují navrácení majetku osobám, které jej byly dříve zbaveny (viz např. rozhodnutí Jantner proti Slovensku, Kopecký proti Slovensku, Blücher proti České republice). V případu Gratzinger a Gratzingerová a Polacek a Polacková proti České republice velký senát Evropského soudu pro lidská práva připomněl svou ustálenou judikaturu (již rozhodnutí viz Van der Mussele proti Belgii, 1983, a zejména rozhodnutí Brežný a Brežný a Malhous proti České republice), podle níž "majetkem" ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 k Evropské úmluvě může být buď "existující majetek (biens existants)", nebo majetkové hodnoty, včetně pohledávek, o nichž stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším "legitimní naději (espérance légitime)", že budou konkretizovány (viz např. výše cit. Pressos Compania Naviera S. A. a další a Ouzounis a další proti Řecku, 2002). Dané právo nelze vyvozovat z čl. 11 Listiny, neboť zákon o půdě vlastnictví stěžovatelů "nekonstituoval", a ani nemohl u stěžovatelů založit tzv. legitimní očekávání, že vlastnictví k němu nabudou, neboť by toto muselo být výslovně stanoveno zákonem (prohlášení politika, jež se navíc zřejmě týkalo tzv. církevních restitucí, tudíž takové toto očekávání založit nemůže). Mají-li stěžovatelé za to, že v několika případech došlo vydání majetku v rozporu s Ústavou a Listinou a že by jim (snad) z tohoto důvodu mělo být vyhověno, pak - i kdyby tomu tak skutečně bylo - lze sotva po Ústavním soudu požadovat, aby se sám dopustil stejného jednání contra legem.
10. Pro důvody výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. července 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu