ECLI:CZ:US:2008:3.US.1674.08.1
sp. zn. III. ÚS 1674/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. B., zastoupeného Mgr. Pavlem Wenzlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 15, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 44 To 237/2008, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 3. 2008, sp. zn. 43 Nt 22/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť je toho názoru, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na osobní svobodu zakotvené v čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), jakož i právo na spravedlivý proces podle čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je stíhán pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 2 a 4 tr. zákona a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 3. 2008, sp. zn. 43 Nt 22/2008, byl vzat do vazby z důvodů podle §67 písm. a), b) a c) tr. řádu; jeho stížnost proti tomuto rozhodnutí byla rovněž napadeným usnesením Městského soudu v Praze podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodná) zamítnuta.
V jednotlivostech stěžovatel poukázal na to, že:
1. Usnesení Policie České republiky, útvar odhalováni korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřováni, odbor daní a praní peněz o zahájení trestního stíhání ze dne 19. 3. 2008, ČTS: OKFK-163/TČ-2008-18-B, bylo "vystavěno" na podkladě informací, které orgány činné v trestním řízení "získaly protiústavním způsobem, přičemž nebylo-li by těchto informací, trestní stíhání proti němu by nikdy nemohlo být zahájeno, a tedy by nikdy nemohl být vzat do vazby". Stěžovatel namítá, že zjištění byla učiněna sledováním věcí, které se opíraly o povolení podle §158d odst. 3 tr. řádu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 43 Nt 4035/2006, respektive o jeho prodloužení ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 43 Nt 4709/2007; tato povolení však neozřejmují "na základě jakých podpůrných operativně pátracích prostředků dotyčný soudce rozhodoval, ani jaké konkrétní skutečnosti na jejich podkladě zjistil tak, aby to odůvodnilo závěry pro jejich vydání", a vycházejí ze žádostí (ze dne 25. 10. 2006, č.j. V14-7/2006-FIPO-PD, a ze dne 17. 4. 2007, č.j. V13-1/2007-OKFK/14-B), které "neobsahovaly uvedení žádných konkrétních důvodu, na nichž policejní orgán své podezření na konkrétní trestnou činnost vystavěl", respektive zdůvodnění, "proč jsou splněny podmínky pro prodloužení povolení ke sledování".
2. Městskému soudu v Praze byla věc Obvodním soudem pro Prahu 1 "předložena k rozhodnutí předčasně", v důsledku čehož nebyla řádně projednána stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 o vzetí do vazby ze dne 21. 3. 2008, sp. zn. 43 Nt 22/2008, již podal v jeho zastoupení dne 28. 4. 2008 obhájce Mgr. Pavel Wenzl. Podle stěžovatele lhůta k podání stížnosti započala běžet dne 24. 4. 2008 (den doručení překladu uvedeného usnesení do anglického jazyka) a její běh skončil uplynutím dne 28. 4. 2008 (§28 odst. 2 a 3 a §143 odst. 1 tr. řádu). Obvodní soud pro Prahu 1 pochybil, pokud "nepochopitelně nevyčkal na uplynutí stížnostní lhůty" a "již 28. 4. 2008, tedy již v poslední den lhůty pro podáni stížnosti usnesení o vzetí do vazby, byl příslušný soudní spis předložen Městskému soudu v Praze k rozhodnutí..." (toliko se stížností odůvodněnou podáním obhájce JUDr. Jana Lindy, které bylo Obvodnímu soudu pro Prahu 1 doručeno dne 26. 3. 2008). Namísto toho, aby stížnost "postoupil neprodleně nadřízenému soudu tak, aby ji tento soud mohl projednat", svou liknavostí zapříčinil, že byla doručena až dne 7. 5. 2008, a tedy se "při dodržení všech stěžovateli známých administrativních procedur ... nemohla do rukou rozhodujícího senátu dostat" (Městský soud rozhodoval "dne 7. 5. 2008 v 10 h dopoledne"). Stěžovatel připomíná, že stížnost ze dne 28. 4. 2008 "obsahovala řadu nových skutečností a rovněž návrhy na doplnění dokazování v této věci (přirozeně se vztahujících pouze k otázce důvodnosti vazby), a představovala tedy uplatnění jeho práva na obhajobu, přičemž toto právo bylo shora popsaným postupem zcela paralyzováno".
3. Oba soudy rozhodující o vazbě se dostatečně nevypořádaly s povinnostmi, jež na ně kladou rozhodná ustanovení §67 písm. a), b) a c) tr. řádu. Ve vztahu k vazebnímu důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu stěžovatel namítá, že 1/ skutečnost, že "v současné době bydlí na jiné adrese než má hlášen svůj trvalý pobyt, je ... irelevantní", jelikož "místo, na jehož adrese se v době před svým zadržením trvale zdržoval, lze jednoznačně považovat za jeho stálé bydliště, ve kterém byl a může být v případě potřeby pro orgány činné v trestním řízení dosažitelný, 2/ že nemá "ani minimální představu, na čem ... soud ... vystavěl" závěr o existenci majetku stěžovatele v zahraničí, 3/ že "samotná vysoká trestní sazba jako důvod vazby nepostačuje", neboť opačný přístup by byl "zcela paušalizující", "v rozporu se zásadou individuality posuzování daného případu", odporující judikatuře Evropského soudu pro lidská práva k čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy a "v dané fázi vyšetřování přinejmenším spekulativní", a konečně 4/ že má "trvalé a velmi intenzivní vazby na Českou republiku, resp. na osoby zde žijící a majetkové hodnoty zde se nacházející"; jmenovitě zdůrazňuje, že "podniká v České republice trvale minimálně od roku 1992", vlastní "rodinný dům bez č.p. a pozemkové parcely 296/146 a 296/147 nacházející se v katastrálním území Libeř, obec Libeř", a z jeho manželství "s bývalou manželkou" ("paní M. B.") se narodily "dvě nezletilé děti" ("dcera G. B. a syn A. B.").
4. Stěžovatel dává najevo, že jelikož "vazební důvod podle §67 písm. b) tr. řádu dle rozhodnutí příslušného státního zástupce již odpadl" nepovažuje "za účelné blíže podrobně popisovat pochybení rozhodujících orgánů při posuzování jeho (jimi tvrzené) existence". Přesto poukazuje, že "proti existenci" tohoto vazebního důvodu "hovořila skutečnost", že "údajná trestná činnost stěžovatele" měla být v době rozhodování o vazbě "obsáhle zadokumentována v rámci sledování podle §158d odst. 3 tr. řádu".
5. Úvaha, že stěžovatel "by mohl ovlivnit zpracování ekonomických výsledků ... společnosti RONIA, spol. s r. o. pro potřeby daňového přiznání", by mohla být podřaditelná vazebnímu důvodu podle §67 pism. b) tr. řádu, a nikoli §67 písm. c) tr. řádu, v dané věci ale - tak jako tak - neobstojí, jelikož 1/ "orgány činné v trestním řízení zajistily při prohlídce provedené dne 19. 3. 2008 v kanceláři společnosti RONIA, spol. s r. o. jisté elektronické údaje, což jsou (zřejmě) účetní a podobné údaje týkající se hospodaření uvedené společnosti do 19. 3. 2008", přičemž "zpracování takto zajištěného účetnictví může stěžovatel ovlivnit jen těžko", a 2/ "hospodářské výsledky uvedené společnosti pro účely daně z příjmů právnických osob za cely rok 2007" musejí "logicky korespondovat" s údaji v přiznání k dani z přidané hodnoty za všechna zdaňovací období roku 2007", která již byla podána.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody vazbou, jmenovitě rozhodování podle §67 a §68 tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kriteriem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaném čl. 8 odst. 5 Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Ustanovení §67 písm. a), b) a c) tr. řádu poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. (jak ostatně dokládají stěžovatelem předestřené judikatorní interpretace). Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný ve vazbě ponechává či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Z obsahu odůvodnění obou napadených rozhodnutí se podává, že rozhodující orgány právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatel dovolával, znaly a nepominuly; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnily přiléhavě. Stěžovatel tvrdí, že některé okolnosti jež v kontextu jednotlivých ustanovení §67 tr. řádu pokládaly za relevantní, jsou ve skutečnosti nevýznamné (odlišnost skutečného bydliště oproti adrese, na níž má hlášen svůj trvalý pobyt), další by měly být prověřeny z hlediska jejich existence (vlastnictví majetku v zahraničí, možnost ovlivňování zpracováni ekonomických výsledku ... společnosti RONIA, spol. s r.o.), uvažovaného obsahu (odhadu výše hrozícího trestu) nebo významu, jenž k nim byl dosud připínán (důsledků skutečnosti, že je cizincem, resp. že "údajná trestná činnost... byla již zadokumentována v rámci sledování").
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. a), b) a c) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Takový výsledek rozhodujícím orgánům vytýkat nelze. I kdyby soudy zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti "útěkové", "koluzní" a "předstižné" vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde zjevně nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu §67 písm. a), b) a c) tr. řádu] zde byly překročeny.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však rozhodující orgány přijaté závěry srozumitelně odůvodnily, a zakotvily v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatel jinak námitky nevznesl.
Dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních [způsobilých odůvodnit obavu předvídanou §67 písm. a), b) a c) tr. řádu], k dispozici není.
Ve vztahu k vazebnímu důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu rozhodující orgány pouze - oproti stěžovateli jinak - odhadly výši hrozícího trestu a míru jeho ukotvenosti v sociálním prostředí České republiky, v obou případech však nikoli neúnosně.
Okolnost, že "vazební důvod podle §67 písm. b) tr. řádu dle rozhodnutí příslušného státního zástupce již (po provedení výslechu dosud nevyslechnutých svědků) odpadl", dokládá, že tvrzení stížnostního soudu o "potřebě vyslýchat řadu osob, a to zaměstnanců uvedených restaurací...", jakož i možném vlivu stěžovatele na ně), měla reálnou základnu.
Městský soud (oproti soudu prvního stupně) vazební důvod podle §67 písm. c) tr. řádu již nespojil výlučně s "daňovými přiznáními (k dani z příjmu právnických osob) za zdaňovací období roku 2007". V intencích konstatování stížnostního soudu, že "nelze ani vyloučit rozšíření trestního stíhání poté, co bude provedeno šetření o výši příjmů a výši přiznaných daní za rok 2007" (tj. daně z přidané hodnoty), je však úvaha, že právě uplatnění údajů "logicky korespondujících" (s doposud neprověřenými "ekonomickými výsledky") v daňovém přiznání k dani z příjmu právnických osob za zdaňovací období 2007 by mohlo směřovat k pokračování v trestné činnosti.
Obdobné platí o stěžovatelově námitce údajně nedostatečného odůvodnění výše uvedených povolení (a jim předcházejících žádostí) podle §158d odst. 3 tr. řádu. Obecně platí, že na samém počátku trestního stíhání nelze přirozeně kritický skutek vymezit v úplné podrobnosti, resp. konkrétnosti; k tomu slouží právě další stadia trestního řízení.
Se stěžovatelem nelze než souhlasit, že jím kritizovaný postup, kdy Městský soud projednal jen stížnost podanou jím samotným do protokolu ihned po vyhlášení usnesení soudu prvního stupně a posléze odůvodněnou obhájcem JUDr. Janem Lindou, nikoli již rovněž včasnou stížnost předloženou jeho (dalším) obhájcem Mgr. Petrem Wenzlem (dne 28. 4. 2008), je vskutku nesprávný. Povinností soudu prvého stupně bylo vyčkat uplynutí lhůty pro podání opravného prostředku a teprve poté postoupit stížnost spolu se spisem soudu stížnostnímu. Ačkoli si je Ústavní soud vědom, že nevyvodit odtud kasační důsledky je - v obecné rovině - na hranici únosnosti, v situaci konkrétní, v dané věci, by takový výsledek přiléhavý nebyl. Stěží bylo možné proti napadenému rozhodnutí soudu prvního stupně uplatnit jiné námitky, resp. otevřít přezkum v širším věcném rozsahu, než jak stížnostní soud fakticky učinil.
Co do kritiky usnesení o zahájení trestního stíhání především platí, že v řízení o ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí o vzetí do vazby, se může uplatnit jen zprostředkovaně, a výjimečně, bylo-li by prima facie seznatelné, že samo zahájení trestního stíhání je výrazem ničím neodůvodnitelné "libovůle" policejního orgánu, resp. zjevným vybočením ze zákonných (výkladových) standardů trestněprávní rozhodovací praxe. Splnění této podmínky v dané věci se ze spisu nepodává, a stěžovatel to ani netvrdí.
Je též zásadou ústavněprávního přezkumu zdrženlivost ku hodnocení jednotlivých pochybení, jestliže ve svém souhrnu nepřesahují mez, jež se identifikuje až s protiústavností celkového výsledku posuzovaného (stadia) řízení. Není bez významu, že stěžovateli byly k dispozici další instrumenty ochrany, jež zákon pro další trvání vazby zakotvuje, a lze vycházet z toho, že je stěžovatel následně využil a příslušné orgány činné v trestním řízení následně i uplatnily.
S ohledem na řečené (se zdůrazněním specifických okolností posuzované věci) je namístě závěr, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, jež by vedly k nutnosti odstranit rozhodnutí, jež bylo ústavní stížností napadeno.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu