ECLI:CZ:US:2019:3.US.169.19.1
sp. zn. III. ÚS 169/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Františka Doležala a Ing. Olgy Novotné, zastoupených JUDr. Vlastimilou Kaufmannovou, advokátkou, sídlem Na Pankráci 1618/30, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2018 č. j. 104 UL 18/2018-4, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jejich základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 11 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení vyplývají následující skutečnosti. Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl zamítnut návrh stěžovatelů na určení lhůty k provedení procesního úkonu (výrok I.) a stěžovatelům nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Krajský soud konstatoval, že navrhovatelé žádali, aby soud prvního stupně rozhodl ve věci, tedy aby bylo vydáno rozhodnutí, kterým bude řízení skončeno. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud zdůraznil, že smyslem řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je odstranění průtahů v řízení, a nikoli ovlivnění (předurčení) postupu soudu, vůči němuž návrh směřuje. Příslušný soud tedy může stanovit lhůtu jen ve vztahu k takovým procesním úkonům, o jejichž provedení, soud, vůči němuž, návrh směřuje, již rozhodl (a je v prodlení s jejich provedením), nebo jejichž potřeba provedení (i když o nich dosud nebylo rozhodnuto) je podle obsahu spisu a s přihlédnutím k povaze věci nepochybná, a které ve věci stejně musí být podle zákona učiněny. Krajský soud proto shledal, že nemůže Okresnímu soudu v Berouně (dále jen "okresní soud") nařídit, jaké procesní úkony má za řízení učinit, nebo dokonce nařídit vydat rozhodnutí za situace, kdy předseda senátu projednávající tuto věc má za to, že nebyly dosud provedeny důkazy, které vydání rozhodnutí ve věci umožňují. Postup, jaký soud zvolí, je na něm, a není možné do jeho nezávislé rozhodovací činnosti zasahovat, když ve věci jsou jím pravidelně a bez zbytečných průtahů (s výjimkou prodlevy při podání znaleckého posudku, která však nezpůsobila průtahy v řízení) činěny úkony, směřující k vydání rozhodnutí ve věci.
II.
Argumentace stěžovatelů
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjadřují svůj nesouhlas se způsobem, jakým krajský soud použil §174a zákona o soudech a soudcích, když mají za to, že účelem citovaného ustanovení je odstranění průtahů v řízení, ke kterým v jejich věci zjevně došlo. Stěžovatelé dále v ústavní stížnosti poukazují na pochybení krajského soudu, který nevyřídil jejich žádost v zákonné lhůtě jednoho měsíce, na postup okresního soudu, který se měl dopustit nesprávného doručování, diskriminace, nedostatků při protokolaci na místě samém, dále na prodlevy při vypracování znaleckého posudku a na jeho nesprávné závěry.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uplatňován, resp., který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
6. Ústavní soud ve věci stěžovatelů neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelů zasaženo nebylo, neboť jejich ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které namítali již ve svém podání ke krajskému soudu, s nimiž se krajský soud obsáhle a ústavně souladným způsobem vypořádal. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v postavení žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). K takovému následku v posuzované věci evidentně nedošlo.
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že při rozhodování o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona o soudech a soudcích se soud zabývá výlučně otázkou, zda v konkrétní věci nedochází k průtahům v řízení. Uvedené ustanovení umožňuje účastníkovi řízení reagovat na liknavost soudce rozhodujícího ve věci a naplnit tak požadavek řádné ochrany účastníků před průtahy v řízení [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 60/04 ze dne 28. 4. 2005 (N 96/37 SbNU 297; 264/2005 Sb.)]. Jeho účelem nicméně není umožnit stěžovateli, aby mohl donutit rozhodující soudce k provedení libovolných úkonů v souladu s přáním stěžovatele, a to bez jakékoliv vazby na existenci průtahů v řízení.
8. Jak již bylo uvedeno výše, stěžovatelé ve svém návrhu požadovali, aby bylo vydáno okresním soudem rozhodnutí, kterým bude řízení skončeno. Krajský soud se dle odůvodnění napadeného usnesení do probíhajícího soudního řízení s odkazem na zásadu nezávislého výkonu soudnictví nepovažoval být stěžovateli požadovaným způsobem oprávněn zasahovat, když si ověřil, že v předmětné věci jsou soudem pravidelně a bez zbytečných průtahů činěny úkony směřující k vydání rozhodnutí ve věci. Tento závěr krajského soudu stěžovatelé nijak konkrétně nezpochybňují, pouze obecně uvádějí, že v řízení před okresním soudem došlo k průtahům. Že tomu tak nebylo, vysvětlila stěžovatelům přípisem ze dne 7. 11. 2018 místopředsedkyně krajského soudu, která detailně popsala průběh řízení před okresním soudem a soudem v něm prováděné úkony, které byly činěny s odpovídajícím časovým odstupem. Jediné pochybení bylo shledáno ve skutečnosti, že okresní soud nepostoupil krajskému soudu návrh stěžovatelů ve lhůtě pěti pracovních dnů, jak mu ukládá §174a odst. 3 zákona o soudech a soudcích (bylo přislíbeno uložit místopředsedovi okresního soudu přijmout vhodné opatření k předcházení obdobným pochybením).
9. S ohledem na výše uvedené nelze v napadeném rozhodnutí krajského soudu spatřovat svévoli, naopak má Ústavní soud za to, že postup krajského soudu je ústavně souladný, a napadené usnesení je dostatečným, srozumitelným, nerozporným a logickým způsobem odůvodněno. Námitky stěžovatelů týkající se tvrzených vad v řízení před okresním soudem, které předestřeli v bodech 8.2 až 8.9 ústavní stížnosti, mohou uplatnit cestou řádných, případně mimořádných opravných prostředků.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu