ECLI:CZ:US:2018:3.US.1701.17.1
sp. zn. III. ÚS 1701/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Markéty Šrejberové, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská třída 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2017 č. j. 22 Cdo 4949/2016-104, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2016 č. j. 22 Co 423/2015-87 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. května 2015 č. j. 4 C 21/2013-63, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Milana Šrejbera, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dál jen "Úmluva") a dále právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, kterou se domáhala toho, aby vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému byla uložena povinnost vyúčtovat k jejím rukám veškerý majetek patřící do společného jmění manželů (dále jen "SJM"), který ke dni právní moci rozvodu manželství vlastnil, užíval, požíval jeho plody a užitky a nakládal s ním, a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Obvodní soud vyšel z toho, že stěžovatelka podala návrh na vypořádání SJM, soudní řízení je vedeno u obvodního soudu pod sp. zn. 13 C 159/2013 a stěžovatelka v něm požádala o odročení jednání s tím, že mezi účastníky probíhá jednání o mimosoudním vyřízení věci. Následně obvodní soud dospěl k závěru, že podala-li stěžovatelka žalobu o vypořádání SJM, je žaloba o vyúčtování majetku nadbytečná, resp. bezpředmětná a ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi šikanózní.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ztotožnil se přitom s názorem obvodního soudu o bezpředmětnosti uplatněného nároku a samoúčelnosti řízení v projednávané věci s tím, že okruh vypořádávaného jmění je dán žalobou na vypořádání SJM a jeho konkretizace je možná a vhodná právě v řízení o této žalobě.
4. Proti tomuto rozsudku městského soudu brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl, protože je neshledal přípustným podle §237 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že se soudy nižších stupňů odmítly zabývat její žalobou z důvodu, že je paralelně vedeno řízení o vypořádání SJM a že se předmět obou řízení překrývá. V tomto řízení se však ukázalo, že kvůli absenci informací o majetku v SJM nebyla schopna jeho předmět vymezit dostatečně určitě, a tak se soud odmítl její žalobou z velké části zabývat a vypořádal toliko movitý majetek, vybavení zaniklé společné domácnosti. Obecným soudům vytkla, že přehlédly specifičnost daného případu, neboť její manžel byl velmi majetný, svůj majetek vlastní skrze složitý řetězec společností s anonymními akciemi končící pravděpodobně v Lucembursku či jiném daňovém ráji. Při vymezení tohoto majetku mohla vycházet pouze z mediálně známých informací, protože vedlejší účastník na svou osobu žádný dohledatelný majetek nevlastní. Upozornila, že v tomto řízení (o vyúčtování SJM) obecné soudy zaujaly stanovisko, že hrubé obrysy majetku postačí k projednání žaloby o vypořádání SJM, ukázalo se však, že tento závěr správný není. Nastala tak situace, kdy jeden soud považoval "hrubé obrysy" za dostatečné, a druhý nikoliv, což vedlo k tomu, že neměla úspěch ani v jednom řízení.
6. Dle stěžovatelky však o bezpředmětnosti její žaloby nesvědčí složitá struktura majetku v SJM, kdy vedlejší účastník zřejmě vlastní řadu nemovitostí skrze jím ovládané společnosti a ovládá celou řadu velmi majetných právnických osob, je statutárním orgánem společností, jejichž akcie vlastní jediný akcionář - zahraniční právnická osoba. Pro kohokoliv je prakticky nemožné přesně označit a vyčíslit majetek v SJM. Jde o případ vymykající se typickému rozsahu SJM ve zdejších poměrech, a proto měla být její žaloba projednána.
7. Dále stěžovatelka uvádí, že předmětem vypořádání SJM může být jen ten majetek, který účastníci navrhli k vypořádání do tří let od jeho zániku, přičemž zmíněné "hrubé obrysy" mají znamenat jasné povědomí o určitém majetku bez schopnosti konkretizace, např. kde se majetek nachází, apod. S ohledem na zmíněné mimořádné okolnosti však nebyla schopna daný majetek označit ani v "opěrných bodech" nebo "hrubých obrysech" (v této souvislosti stěžovatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015 sp. zn. 22 Cdo 1433/2015). Vzhledem k tomu, že soud je povinen v řízení o vypořádání SJM vypořádat jen účastníky označený majetek, přičemž není s ohledem na projednací zásadu oprávněn nařídit žalovanému, aby předložil úplný soupis tohoto majetku, řádně a důvodně zahájila řízení o vyúčtování SJM, které mělo sloužit v mezích již uplatněných nároků jako předpoklad pro vypořádání SJM a případně pro jiné budoucí řízení o majetkovém vypořádání účastníků.
8. Současně upozorňuje, že předmět řízení o vyúčtování SJM není otázkou předběžnou pro řízení o jeho vypořádání, tou je pouze, zda je ten či onen konkrétní majetek v SJM, nikoliv jaký majetek vlastně v SJM je. Závěr o bezpředmětnosti žaloby je dle stěžovatelky nesprávný, protože v řízení o vypořádání SJM bude soud rozhodovat jen o označeném majetku, přičemž v budoucnu může uplatnit nový žalobní nárok nikoliv na vypořádání SJM, ale podílového spoluvlastnictví, ke kterému došlo fikcí uplynutí tří let od zániku manželství. S ohledem na výše uvedené stěžovatelka uzavřela, že je závěr obecných soudů, že jde v obou řízeních o totéž, nesprávný, a že má nepochybně právo na informace o svém majetku [zde se dovolává právních závěrů Ústavního soudu vyslovených v nálezu ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 3137/09 (N 75/57 SbNU 23)].
9. Současně stěžovatelka namítla, že rozsudek obvodního soudu postrádá v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř. jakékoliv odůvodnění, městský soud pak měl tento rozsudek přezkoumat zcela povrchně, závěr o bezpředmětnosti daného řízení obecné soudy blíže nezdůvodnily, resp. jejich závěr, že předmět obou řízení je totožný, je nesrozumitelný a nesprávný.
10. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelka vytýká, že "nepřezkoumal" její dovolání meritorně, a to s odůvodněním, že "nevymezila" dostatečně přípustnost dovolání. Toto vymezení bylo dle jejího názoru v dovolání řádně obsaženo. Jde-li o otázku "bezpředmětnosti řízení" (s ohledem na probíhající řízení SJM), v tomto ohledu neexistuje ustálená judikatura Nejvyššího soudu, a proto také v úvodu dovolání uvedla, že dovolání dopadá i na otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, současně však lze na věc vztáhnout judikaturu týkající se vymezení předmětu řízení, kterou stěžovatelka řádně označila a současně se jí dovolala.
11. Soudům nižších stupňů vytýká nedostatečné a nepřezkoumatelné odůvodnění, přičemž poukázala na judikaturu Ústavního soudu s tím, že odchýlení se rovněž od nálezové judikatury tohoto soudu představuje odchýlení ve smyslu přípustnosti dovolání. Dovolací soud s ohledem na chronologii podaného dovolání a koncepci jednotlivých kapitol zcela přehlédl, že - byť je v kapitole dovolání nazvané "Přípustnost dovolání" pouze teoreticky vymezena tato náležitost dovolání - v navazujícím textu řádně popsala, v čem přípustnost dovolání spatřuje, a to jak s odkazem na již vyřešené otázky Nejvyšším či Ústavním soudem, ale i s ohledem na otázky dosud neřešené [zde stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 2135/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
14. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Stěžovatelka se v daném řízení domáhala uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi "vyúčtovat veškerý majetek patřící do SJM", a to v podstatě z toho důvodu, aby mohl být tento majetek následně vypořádán v řízení o vypořádání SJM podle §150 odst. 3 občanského zákoníku (případně v jiném budoucím řízení o majetkovém vypořádání účastníků); v této souvislosti upozornila, že v rámci řízení o vypořádání SJM není soud oprávněn s ohledem na projednací zásadu nařídit vedlejšímu účastníkovi, aby předložil soupis tohoto majetku. Má za to, že jako spoluvlastník má právo na informace o svém majetku, přičemž se dovolává nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3137/09. Toto rozhodnutí se však týkalo situace, kdy se menšinový spoluvlastník domáhal soudní cestou informací o nakládání se společnou konkrétně určenou věcí. Šlo tedy o osobu, jejíž vlastnické právo ke společné věci bylo "konstituováno", zatímco v nyní posuzované věci je stěžovatelka v pozici osoby, která toliko tvrdí, že je spoluvlastníkem nějakého majetku, který však není schopna blíže specifikovat.
16. Jde-li o procesní stránku věci, stěžovatelka v podstatě konstatuje, že řízení "o vyúčtování SJM" vedla proto, že v řízení o vypořádání SJM není s to majetek vedlejšího účastníka blíže specifikovat, tedy unést v něm (primárně) své břemeno tvrzení. Nicméně obecné soudy zcela přiléhavě poukázaly na to, že otázku, jaký majetek je součástí SJM, je třeba řešit v rámci řízení o jeho vypořádání [a argumentuje-li stěžovatelka, že výsledek řízení o "vyúčtování SJM" může navíc sloužit pro účely jiného řízení (o vypořádání podílového spoluvlastnictví), pak rovněž v rámci takového řízení]. A jestliže v něm stěžovatelka neunese své břemeno tvrzení ohledně toho, jaký konkrétní majetek má být součástí zaniklého SJM, a to i přes tzv. vysvětlovací povinnost vedlejšího účastníka, jak byla zmíněna Nejvyšším soudem, pak i v tomto případě platí (stejně jako v každém jiném), že to musí jít k její tíži. Jiný závěr by ostatně vedl k tomu, že by stěžovatelce - jakožto žalobkyni řízení o vypořádání SJM - bylo umožněno, aby nepřípustně, bez opory v zákoně, "přenesla" svou procesní povinnost na vedlejšího účastníka, což by zakládalo porušení čl. 37 odst. 3 Listiny.
17. Protože nic nesvědčí tomu, že by napadenými soudními rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak bylo stěžovatelkou tvrzeno, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu