ECLI:CZ:US:2015:3.US.1708.15.1
sp. zn. III. ÚS 1708/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Patery, zastoupeného JUDr. Miroslavem Jirákem, advokátem se sídlem v Kladně, Saskova 1961, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2015 č. j. 58 Co 481/2014-95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel s poukazem na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod oponuje v záhlaví označenému rozhodnutí soudu, vydanému v řízení o zastavení exekuce.
Dříve, než lze přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je Ústavní soud povolán prověřit, zda jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky stanovené pro její podání (resp. věcné projednání) zákonem o Ústavním soudu.
Úřední činností Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatel podal současně s ústavní stížností dne 5. 6. 2015 i dovolání k Nejvyššímu soudu, jak ostatně avizoval i v ústavní stížnosti.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, který o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o dovolání) je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydal-li dovolací soud rozhodnutí kasační a věc vrátil nižší soudní instanci. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.
Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
To platí i v situaci stěžovatelem uvažované, kdy podal dovolání a které je též nadáno potenciálem vyvolat meritorní rozhodnutí, případně s kasačními účinky, a tím - v obecné rovině - i způsobilostí dosíci obdobné nápravy, kterou stěžovatel sleduje současně podanou ústavní stížností.
Vzhledem k poučení odvolacího soudu, že dovolání není v dané věci přípustné, se poznamenává, že tuto otázku je povolán posoudit jen soud dovolací (§239 o. s. ř.).
Jelikož podání ústavní stížnosti implikuje jí inherentní směřování k rozhodnutí o ní (a nikoli k "vyčkávání výsledku dovolacího řízení", ať již cestou faktickou nebo formální, včetně přerušením ústavněprávního řízení), je souběžným zahájením dovolacího řízení založeno riziko, že Ústavní soud do tohoto řízení svým rozhodnutím zasáhne, což je důsledek - jak procesně tak z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu - neakceptovatelný.
Uplatnění výše zaznamenaného principu subsidiarity vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno i řízení dovolací, je návrhem podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným, a musí být podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (soudcem zpravodajem) odmítnuta.
Je přiléhavé již jen doplnit, že dostupnost ústavní stížnosti stěžovateli tím není dotčena.
Bude-li totiž posléze dovolání odmítnuto, běží mu nová lhůta k ústavní stížnosti od doručení takového usnesení, a to platí stejně tak (tím spíše) v případě, že dovolací soud o dovolání rozhodne věcně, a zamítne je, neboť pak bylo rozhodnutím o posledním opravném prostředku, jež stěžovateli příslušel (pakliže na základě podaného dovolání dovolací soud napadené rozhodnutí nižšího soudu zruší, nastane situace identická se současnou potud, že řízení před obecnými soudy nadále probíhá - viz výše).
Nelze ovšem vyloučit, že se v dovolacím řízení posléze ukáže, že stěžovatelovo dovolání nebylo efektivním opravným prostředkem, kupříkladu proto, že vskutku bylo objektivně nepřípustné.
Takové situace nezbývá interpretovat než tak, že je tím zpochybněn - a to dodatečně - implicitní předpoklad, na jehož podkladě Ústavní soud o nepřípustnosti původní ústavní stížnosti rozhodl, totiž že podané dovolání (naopak) je způsobilé otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním. Ústavní stížnost, nově podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavní soud proto projedná, neboť není přijatelné, aby - zjednodušeně řečeno - prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou pak jako "opožděnou". Jiné řešení k dispozici není, neboť splnění procesních podmínek, jež otevírá prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, Ústavní soud sám posuzovat nemůže. Z alternativ odmítnutého dovolání mohou vyvstat stěžovateli nepříznivé důsledky v případě, že podat dovolání bylo obligatorní (aby vyhověla požadavku zakotvenému v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), avšak stěžovatel tak učinil procesně neregulérně, neboť to je nevyhnutelné postavit naroveň situaci, kdy dovolání nepodal vůbec.
O situaci podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, kdy vyčerpat všechny procesní prostředky netřeba, zde tudíž nejde, což je více než zřejmé.
Z uvedeného důvodu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2015
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj