ECLI:CZ:US:2012:3.US.1711.12.1
sp. zn. III. ÚS 1711/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Š. R., zastoupené JUDr. Ľubomírem Fockem, advokátem v Praze 1, Náprstkova 276/2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2011 č. j. 56 Cm 24/2010-72 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2012 č. j. 6 Cmo 6/2012-79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení výše uvedených usnesení obecných soudů, vydaných v řízení o 335 717 Kč s příslušenstvím, v němž vystupovala na straně žalované. V ústavní stížnosti uvedla, že žalobce (společnost IZOMAT Praha s. r. o.) se domáhal na společnosti IREIN s. r. o., jako směnečném dlužníkovi, a stěžovatelce, jako směnečnému ručiteli, žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu zaplacení částky 335 717 Kč s příslušenstvím a odměny. Městský soud v Praze vydal směnečný platební rozkaz pod č. j. 56 Cm 24/2010-9, kterým bylo uloženo společnosti IREIN s. r. o. a stěžovatelce zaplatit žalobci společně a nerozdílně výše uvedenou částku s příslušenstvím, odměnu a náhradu nákladů řízení. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl tento směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti. Proti uvedenému rozsudku podala společnosti IREIN s. r. o. i stěžovatelka odvolání. Soud prvního stupně dne 13. 10. 2011 vyzval obě žalované k zaplacení soudního poplatku. Stěžovatelka tvrdí, že obě žalované výzvě soudu vyhověly a zaplatily soudní poplatek za odvolání prostřednictvím bankovního účtu společnosti IREIN s. r. o. Městský soud v Praze však ústavní stížností napadeným usnesením odvolací řízení ve vztahu ke stěžovatelce zastavil s tím, že stěžovatelka nezaplatila ve stanovené lhůtě soudní poplatek za odvolání. O odvolání stěžovatelky proti tomuto usnesení rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatelka nesouhlasí s uvedenými rozhodnutími obecných soudů a tvrdí, že jejich postupem bylo zasaženo do jejích základních práv podle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatelky obecné soudy pochybily, protože určily poplatkovou povinnost obou žalovaných v rozporu s ustanovením §2 odst. 8 zákona č. 549/1991, o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), neboť povinnost stěžovatelky a společnosti IREIN s. r. o. je třeba považovat za solidární povinnost, jak také vyjádřil Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 1198/10 ze dne 10. 6. 2010 a Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí sp. zn. 5 Cmo 409/1998 ze dne 27. 7. 1998. Obecné soudy však právní názor Ústavního soudu vyjádřený v uvedeném rozhodnutí nerespektovaly a porušily tak jeden ze základních pilířů právního státu - princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v souladu se svou konstantní judikaturou především zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti podle čl. 83 Ústavy ČR. Není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů. Není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva. Může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některého ze základních práv a svobod, zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Stěžovatelka svou ústavní stížností vyjadřuje nesouhlas s tím, že byla jí a další žalované jednotlivě uložena poplatková povinnost za podané odvolání. Měla být, podle ní, považována za společnou, vztahující se k solidární povinnosti. Předmětem ústavní stížnosti je tedy její polemika s právními závěry odvolacího soudu, která spočívá v opakování argumentace, kterou již uplatnila ve svém odvolání.
Úvodem Ústavní soud konstatuje, že je zásadně otázkou podústavního práva a jeho výkladu, podle jakých principů jsou procesní úkony zpoplatněny. K argumentu stěžovatelky stran rozporu napadených rozhodnutí obecných soudů s judikaturou Ústavního soudu Ústavní soud konstatuje, že otázkou podmínek aplikace §2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích se ve své judikatuře již zabýval. Výklad obecných soudů, že solidární poplatková povinnost podle tohoto ustanovení vzniká jen tehdy, mají-li v řízení postavení nerozlučných společníků podle §91 odst. 2 OSŘ, tj. jde-li o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky vystupující na jedné straně, označil za ústavně konformní (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 171/06, II. ÚS 150/06, II. ÚS 95/06, III. ÚS 339/06 či I. ÚS 224/11, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Jak ve věci stěžovatelky obdobně dovodily obecné soudy, je k tomu, aby se uplatnilo ustanovení §2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, nutné, aby byli právě "nerozlučnými" společníky. Podle ustálené judikatury obecných soudů jsou přitom i solidárně zavázaní dlužníci účastníky samostatnými ve smyslu §91 odst. 1 OSŘ. Tento právní názor zhodnotil Ústavní soud ve svých rozhodnutích (srov. např. usnesení sp. zn. III. 339/06 či I. ÚS 224/11, dostupná na http://nalus.usoud.cz) jako ústavně konformní a Ústavní soud neshledal důvod, pro který by se od tohoto názoru v nyní posuzované věci měl odchýlit.
Odvolací soud v předmětné věci konstatoval, že žalobce uplatnil nárok proti dvěma žalovaným, přičemž na straně žalovaných se jednalo o samostatné společenství, nikoli o nerozlučné společenství. Poplatková povinnost tak vznikla každé žalované samostatně. Soud prvního stupně proto správně vyzval obě žalované, aby každá zaplatila soudní poplatek za odvolání. Takový postup je v souladu s rozhodovací praxí soudů prvního stupně v obdobných věcech. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka svou poplatkovou povinnost přes výzvu soudu nesplnila a poplatek nezaplatila, soud prvního stupně postupoval správně, když zastavil řízení o odvolání ve vztahu ke stěžovatelce.
Ústavní soud závěrem zdůrazňuje, že ke stěžovatelkou tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces by mohlo dojít teprve tehdy, jestliže by jí bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, pokud by soud bezdůvodně odmítl o podaném návrhu jednat a rozhodnout, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný. Taková situace však v projednávaném případě zjevně nenastala.
Lze tedy uzavřít, že napadená usnesení jsou logická, přesvědčivá, nevykazují znaky svévole, jsou tedy i z ústavněprávního hlediska plně přijatelná. Za tohoto stavu byla tedy ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu