ECLI:CZ:US:2013:3.US.1725.12.1
sp. zn. III. ÚS 1725/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. ledna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Lubomíra Jaška, právně zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Stodolní 741/15, proti jinému zásahu Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě za účasti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení a za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu bylo dne 9. 5. 2012 doručeno podání, v němž stěžovatel svou včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí proti jinému zásahu v záhlaví uvedených orgánů.
Stěžovatel tvrdí, že zásahem těchto orgánů mělo být zasaženo do jeho základního práva na osobní svobodu zakotveného v článku 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a článku 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 1. 2012 č. j. 0 Nt 3115/2012-19. Proti tomuto usnesení stěžovatel podal stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen "tr. řád") zamítl usnesením ze dne 23. 2. 2012 č. j. 1 To 119/2012-47. Výše uvedené usnesení okresního soudu bylo rozhodnutím ihned vykonatelným, avšak právní moci nabylo až dnem zamítnutí stížnosti proti ní podané, tedy dnem 23. 2. 2012.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že právní moc usnesení byla vyznačena nesprávně, a domnívá se, že ustanovení §140 tr. řádu je nutno vykládat v tom smyslu, že právní moc rozhodnutí o vzetí do vazby bude vyznačena již dnem vydání tohoto rozhodnutí, nikoliv dnem zamítnutí stížnosti, jež proti němu byla podána. Dle názoru stěžovatele se vyznačení právní moci usnesení o vzetí do vazby jeví jako nesprávné zejména z toho důvodu, že toto usnesení je ihned vykonatelné a stížnost proti němu podaná nemá ze zákona odkladný účinek. Vzhledem k tomu, že negativní důsledky omezení svobody jsou v případě rozhodnutí o vzetí do vazby okamžité a neodkladné, stěžovatel se domnívá, že by právní moc tohoto rozhodnutí měla být vyznačena právě dnem jeho vydání, a to dnem 19. 1. 2012.
Vycházeje z výše uvedené argumentace, stěžovatel namítá, že vrchní státní zástupce měl povinnost podat soudci Okresního soudu v Ostravě návrh na prodloužení vazby nejpozději do 4. 4. 2012, přičemž soudce Okresního soudu v Ostravě měl o tomto návrhu rozhodnout nejpozději do 19. 4. 2012. Vzhledem k tomu, že k tomuto datu k rozhodnutí o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě, či o jeho propuštění na svobodu nedošlo, stěžovatel se domnívá, že bylo porušeno ustanovení §72 odst. 1 tr. řádu, a stěžovatel se tak od té doby nachází ve vazbě bez řádného právního důvodu. Stěžovatel dále poukazuje na to, že při takovém výkladu, kdy právní moc rozhodnutí o vzetí do vazby v případě podání stížnosti je vyznačována až dnem zamítnutí této stížnosti, rozhodování o dalším trvání vazby nebude u obviněných jednotné ve lhůtě do 3 měsíců od jejich vzetí do vazby, nýbrž u každého z obviněných individuální, což bude mít za následek nerovnost práv těchto obviněných. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že v jeho případě by použitím výše uvedeného výkladu došlo k rozhodování o prodloužení vazby po téměř 5 měsících od vzetí do vazby. Nečinností Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě, a následně i nečinností Okresního soudu v Ostravě bylo podle mínění stěžovatele porušeno jeho základní právo na osobní svobodu.
II.
Ústavní soud si podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků k projednávanému návrhu a zaslání listin týkajících se vazebního stíhání stěžovatele Okresním soudem v Ostravě. Vyjádření účastníků byla stručná a pouze odkazovala na jejich předchozí rozhodnutí, proto Ústavní soud považoval za nadbytečné zasílat je stěžovateli k replice.
III.
Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V řízení o individuální ústavní stížnosti Ústavní soud rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Podle §72 odst. 1 tr. řádu je v přípravném řízení soudce povinen nejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby nebo právní moci jiného rozhodnutí o vazbě rozhodnout na návrh státního zástupce o tom, zda se obviněný i nadále ponechává ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští. V opačném případě musí být obviněný z vazby neprodleně propuštěn. Odstavec druhý tohoto ustanovení pak zakotvuje povinnost státního zástupce podat návrh na vydání rozhodnutí o dalším trvání vazby podle odstavce 1 a doručit jej soudu nejpozději 15 dnů před uplynutím výše uvedené tříměsíční lhůty. Jak je vidno, počátek této lhůty se odvíjí právě ode dne, kterým rozhodnutí o vzetí do vazby nabylo právní moci. Rozhodnutí o vzetí do vazby je vydáváno formou usnesení a jako takové v případě podání stížnosti proti němu nabývá právní moci až dnem zamítnutí této stížnosti [srov. §140 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu]. Tříměsíční lhůta podle §72 odst. 1 tr. řádu tak začíná běžet ode dne zamítnutí stížnosti, přičemž na tuto skutečnost nemá vliv absence odkladného účinku stížnosti ani z toho vyplývající okamžitá vykonatelnost rozhodnutí.
Ústavní soud neshledává výše uvedený výklad protiústavním a zdůrazňuje, že usnesení o zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí o vzetí do vazby je výsledkem řízení, v němž příslušný orgán opětovně přezkoumává zákonnost vazby, a je proto logické, že tříměsíční lhůta pro rozhodování o dalším trvání vazby počíná běžet až od data vydání rozhodnutí v tomto řízení. Tento postup podle názoru Ústavního soudu nezakládá nerovnost práv jednotlivých obviněných, neboť maximální časové rozpětí (tedy tři měsíce) mezi jednotlivými daty, kdy je zákonnost vazby příslušnými orgány přezkoumávána, je u všech subjektů stejné.
Z listin zaslaných Okresním soudem v Ostravě vyplývá, že návrh státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Ostravě na vydání rozhodnutí o dalším trvání vazby byl Okresnímu soudu v Ostravě doručen dne 4. 5. 2012. Na základě tohoto návrhu rozhodl Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 15. 5. 2012 č. j. 0 Nt 6559/2012-48 o ponechání stěžovatele ve vazbě. Vzhledem k tomu, že počátek tříměsíční lhůty stanovené pro rozhodování o dalším trvání vazby se odvíjel ode dne 23. 2. 2012, kdy byla Krajským soudem v Ostravě zamítnuta stěžovatelova stížnost proti rozhodnutí o vzetí do vazby, bylo rozhodnutí soudu o ponechání stěžovatele ve vazbě, stejně jako jemu předcházející návrh státního zástupce, vydáno včas a v souladu se zákonem.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu