ECLI:CZ:US:2008:3.US.1730.08.1
sp. zn. III. ÚS 1730/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ O. M. a 2/ S. M., zastoupených JUDr. Marií Kostrůnkovou, advokátkou se sídlem v Táboře, Bělehradská 2759, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 30. 4. 2008 č. j. 15 Co 282/2008-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby pro porušení zásady rovnosti účastníků řízení a práva na spravedlivý proces Ústavní soud zrušil v záhlaví citované usnesení krajského soudu, které bylo vydáno v jejich občanskoprávní věci, jmenovitě v jimi zahájeném řízení o žalobě pro zmatečnost.
Touto žalobou stěžovatelé - s odvoláním na ustanovení §229 odst. 4, §83 o. s. ř. a §35 odst. 3 ex. řádu - napadli usnesení, jímž soud prvního stupně proti nim (coby povinným) nařídil exekuci, a dále usnesení, kterým odvolací soud jejich odvolání proti němu odmítl. Jelikož stěžovatelé nezaplatili soudní poplatek z návrhu na zahájení tohoto řízení, Okresní soud v Táboře usnesením ze dne 21. 1. 2008 č.j. 7 C 303/2007-7 řízení podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o soudních poplatcích"), zastavil. S podáním, označeném jako "odvolání", naložil jako s návrhem na zrušení tohoto usnesení, jelikož v něm stěžovatelé toliko vysvětlovali, proč soudní poplatek nezaplatili (a že jej uhrazují dodatečně); usnesením ze dne 28. 3. 2008 č.j. 7 C 3003/2007-16 soud prvního stupně tento návrh zamítl a soud odvolací - stížností napadeným - usnesením jeho rozhodnutí potvrdil. Oba soudy dospěly k závěru, že soudní poplatek byl zaplacen až po uplynutí lhůty k odvolání proti usnesení o zastavení řízení, pročež k jeho odstranění již nemůže dojít ani na základě stěžovateli dovolávaného ustanovení §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích.
Stěžovatelé těmto závěrům obecných soudů oponují; jsou přesvědčeni, že soudní poplatek byl zaplacen včas, neboť v poslední den lhůty pro odvolání příslušný soudní tiskopis s vylepenými kolky předali k poštovní přepravě. Pakliže soudy odmítly k tomu přihlédnout, a naopak vycházely z toho, že tento tiskopis byl soudu dodán poštou až po této lhůtě, a tudíž opožděně, porušily podle stěžovatelů "zásadu rovnosti účastníků a na nároku na spravedlivý proces".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Z toho, co bylo stěžovateli vylíčeno o stavu a výsledku jejich občanskoprávního řízení, je očividné, že v kontextu ústavněprávním nemůže jít o nic jiného, než o garance článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), podle kterého se každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Jinak řečeno, jde o to, zda stěžovatelům nebyl odepřen přístup k soudu, resp. zda zastavení řízení o jimi podané žalobě pro zmatečnost bylo vskutku důsledkem toho, že stěžovatelé nedodrželi "stanovený postup", anebo podmínky pro zastavení řízení naopak dány nebyly. Argument stěžovatelů o nedostatku jejich procesní rovnosti v řízení je naopak zcela nepřípadný, a to na prvý pohled.
Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Výše vymezený procesní kontext splnění těchto podmínek nenasvědčuje; výhrady stěžovatelů jsou především (podústavní) procesualistickou polemikou s obecnými soudy, a jestliže soudy svá rozhodnutí náležitě a racionálně odůvodnily, o rozhodnutích "svévolných" být řeč nemůže, což je pro ústavněprávní přezkum významným východiskem.
Platí však i dále, že názor, že pro naplnění podmínek pro zrušení usnesení o zastavení řízení podle §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích je zapotřebí, že "nejpozději v poslední den lhůty musí být poplatek v dispozici příslušného soudu (ať už v kolkových známkách, v hotovosti v pokladně, na bankovním účtu)", a že naopak zde "nejde o procesní lhůtu pro podání účastníka ... kde postačí v poslední den lhůty předat podání doručujícímu orgánu", který vyslovil odvolací soud, není prima facie nesprávný. Nelze jednoznačně odmítnout argument, že "zaplatit" (ve lhůtě k odvolání proti usnesení o zastavení řízení ve smyslu uvedeného ustanovení) se neidentifikuje s pojmem "učinit (ve lhůtě) procesní podání", a proto se ustanovení §57 odst. 3 o. s. ř. nutně uplatnit nemusí.
V usnesení ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 689/06 vyslovil Ústavní soud názor, že "i když ke splnění lhůty k odvolání ... by bylo dostačující tento den učinit podání u soudu nebo podání odevzdat u orgánu, který má povinnost je doručit (§57 odst. 3 obč. soudního řádu), povinnost vzniklá stěžovateli podáním odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé, tj. zaplatit poplatek dle §4 odst. 1 písm. a) zák. č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, měla být splněna ve lhůtě, vyplývající z §9 odst. 7 citovaného zákona o soudních poplatcích, přičemž při platbě prostřednictvím pošty či peněžního ústavu je taková povinnost splněna dnem, kdy předepsaná částka je připsána na účet oprávněného (§567 odst. 2 občanského zákoníku per analogiam)".
S tím je právní názor obecných soudů, jež v dané věci uplatnily, evidentně souladný.
Oproti tomu v nálezech, v nichž se operuje s názorem odlišným (sp. zn. II. ÚS 738/2000 či sp. zn. 318/200, na nějž stěžovatelé odkazovali), je uvažována situace podle §9 odst. 1, příp. odst. 2 zákona o soudních poplatcích, a dovozovány důsledky tam předpokládané lhůty jakožto procesní ve smyslu §55 o. s. ř. Je však zjevné, že lhůta podle ustanovení §9 odst. 7 zákona, která je rozhodná v dané věci, má charakter jiný, jelikož je založena přímo zákonem.
Z řečeného plyne, že o nedostatek spravedlivého procesu, jak byly jeho podmínky shora vyloženy, zde nejde, resp. nelze jej spolehlivě dovodit.
Je proto namístě závěr, že zastavení řízení s protiústavním odepřením přístupu stěžovatelů k soudu ztotožnitelné není. Stížnosti stěžovatelů, jež vychází z předpokladu opaku, tudíž nebylo možné vyhovět, a Ústavní soud ji jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě bez ústního jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2008
Jiří Mucha
předseda senátu