ECLI:CZ:US:2017:3.US.1740.17.1
sp. zn. III. ÚS 1740/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Václava Kettnera a Kláry Kettnerové, zastoupených Mgr. Petrou Krnošovou, advokátkou, sídlem Arbesova 409/6, Česká Lípa, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2017 č. j. 20 Cdo 1943/2016-112, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 7. prosince 2015 č. j. 30 Co 243/2015-96 a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 8. dubna 2015 č. j. 12 C 223/2014-57, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, a 1) Václava Vyhnalíka, 2) obchodní společnosti MONETA Leasing, s. r. o., sídlem Holandská 1006/10, Brno, a 3) Mgr. Jaromíra France, soudního exekutora, Exekutorský úřad Jičín, sídlem Husova 64, Jičín, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelé napadli v záhlaví uvedené rozsudky Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejich práva zaručeného v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, a to práva vlastnit majetek a jeho ochranu a paralelně i možnosti vyvlastnit jej pouze na základě zákona a za náhradu, a že došlo k porušení čl. 95 odst. 2 Ústavy, když soud měl zjistit rozpor zákonného předpisu s ústavním pořádkem, avšak věc nebyla předložena Ústavnímu soudu.
2. Z předložených podkladů se podává, že stěžovatelé se žalobou u okresního soudu domáhali určení vlastnictví (společného jmění) ke konkretizovaným nemovitostem v katastrálním území Provodín a určení neplatnosti příklepu soudního exekutora. V žalobě tvrdili, že třetí vedlejší účastník udělil příklep prvnímu vedlejšímu účastníkovi v době, kdy s prvním stěžovatelem bylo zahájeno insolvenční řízení, tudíž postupoval v rozporu s §109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Rozsudkem ze dne 8. 4. 2015 č. j. 12 C 223/2014-57 okresní soud žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Okresní soud připustil, že v době provedení dražby bylo k osobě prvního stěžovatele zahájeno insolvenční řízení, a to na jeho návrh krátce poté, co jeho předchozí návrh byl pravomocně odmítnut pro vady. Ze skutečnosti, že první stěžovatel podal další insolvenční návrh znovu s takovými nedostatky, pro které byl jeho předchozí návrh odmítnut, navíc u nepříslušného soudu, dospěl k závěru, že první stěžovatel podal tento insolvenční návrh účelově ve snaze zmařit realizaci dražby v exekučním řízení. Druhý a třetí vedlejší účastník nebyli podle názoru okresního soudu v této věci pasivně legitimováni.
3. Stěžovatelé napadli rozsudek okresního soudu odvoláním, které krajský soud vyhodnotil jako nedůvodné a rozsudkem ze dne 7. 12. 2015 č. j. 30 Co 243/2015-96 potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění, kromě jiného, zdůraznil, že na účastníka dražby, jemuž byl udělen příklep podle §336j odst. 1 občanského soudního řádu, přechází vlastnictví k předmětu dražby na základě právní skutečnosti - pravomocného usnesení o příklepu, nikoli na základě smlouvy, a uzavřel, že soud nemůže zrušit příklep udělený soudním exekutorem v exekuci, a to ani při analogickém použití občanského soudního řádu (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2008 sp. zn. 21 Cdo 2062/2007). Připomenul, že nalézací řízení neslouží a ani nemůže sloužit k revizi rozhodnutí vydaných v exekučním řízení, neboť náprava takových rozhodnutí je možná pouze v samotném exekučním řízení; zpochybnit rozhodnutí soudního exekutora o příklepu vydané v probíhající exekuci prostřednictvím žaloby na určení nemá oporu v právním řádu a takový přezkum by obcházel zákon.
4. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, v němž namítali, že soudy se měly zabývat nezákonností postupu soudního exekutora spočívající v tom, že soudní exekutor příklep udělil v době, kdy bylo vůči prvnímu stěžovateli zahájeno insolvenční řízení, a tedy postupoval v rozporu s §109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona. Postup soudního exekutora pro svůj rozpor se zákonem nemohl vyvolat právní následek přechodu vlastnictví. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 3. 2017 č. j. 20 Cdo 1943/2016-112 dovolání v části proti výroku krajského soudu, kterým byl potvrzen výrok okresního soudu o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti příklepu odmítl, ve zbývajícím rozsahu dovolání zamítl (a rozhodl o nákladech dovolacího řízení). Výrok o odmítnutí odůvodnil nepřípustností dovolání, neboť otázku, zda je dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti příklepu vyřešil krajský soud v souladu s ustálenou praxí Nejvyššího soudu [s odkazem na svoje usnesení ze dne 26. 8. 2015 sp. zn. 26 Cdo 2053/2014, v němž uzavřel, že určovací žaloba není institutem pro určení neplatnosti (procesního) rozhodnutí soudu či soudního exekutora, neboť takové rozhodnutí není právním úkonem, ale individuálním právním aktem orgánu státní moci, a nelze na něj proto aplikovat ustanovení občanského zákoníku o neplatnosti právních úkonů; je proto pojmově vyloučeno domáhat se určení neplatnosti rozhodnutí soudního exekutora podle §80 písm. c) občanského soudního řádu a na požadovaném určení ani nemůže být dán naléhavý právní zájem]. Dovolání stěžovatelů shledal Nejvyšší soud přípustným v části napadající výrok rozsudku krajského soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok o určení vlastnictví, neboť otázka, zda bývalému vlastníku nemovité věci, jež byla vydražena v rámci exekuce, svědčí naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k této věci, opírá-li svůj nárok pouze o tvrzenou nezákonnost postupu soudního exekutora při udělení příklepu, nebyla Nejvyšším soudem dosud ve všech svých souvislostech vyřešena. Dospěl k závěru, že krajský soud nepostupoval správně, když na rozdíl od okresního soudu považoval za nadbytečné posuzovat naléhavý právní zájem u žaloby na určení vlastnictví z důvodu, že jejím smyslem byla nepřípustná revize postupu soudního exekutora a ze žaloby bylo "nadevší pochybnost zřejmé", že nemůže být důvodná, neboť posouzení naléhavého právního zájmu a důvodnosti žaloby je třeba důsledně rozlišovat, protože věcný přezkum žaloby je naléhavým právním zájmem podmíněn; zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné. Podle Nejvyššího soudu měli stěžovatelé vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi naléhavý právní zájem na určení, že jsou vlastníky uvedených nemovitých věcí, neboť nebyli zapsáni jako jejich vlastníci v katastru nemovitostí. Současně však nelze přehlédnout, že v souladu s §336l odst. 2 občanského soudního řádu vlastnické právo k vydražené nemovité věci přechází na vydražitele zpětně ke dni vydání usnesení o příklepu za kumulativního splnění dvou podmínek, a to že usnesení o příklepu nabylo právní moci a vydražitel zaplatil nejvyšší podání. Podle Nejvyššího soudu však v řízení o určení vlastnického práva k vydražené nemovité věci nelze zohledňovat případnou nezákonnost postupu soudního exekutora předcházejícího udělení samotného příklepu - tyto námitky jsou relevantní toliko v rámci přezkumu rozhodnutí o příklepu v exekučním řízení, ať již cestou řádného či mimořádného opravného prostředku. Uvedl, že tvrzení stěžovatelů uplatněná v řízení o určení vlastnictví přitom směřují výhradně proti údajné nesprávnosti rozhodnutí o příklepu a vadnému postupu soudního exekutora, jenž předcházel vydání rozhodnutí o příklepu; stěžovatelé ovšem nijak nezpochybnili skutečnosti podstatné pro přechod vlastnictví v důsledku dražby v exekuci (právní moc usnesení o příklepu a úhrada nejvyššího podání vydražitelem), a uzavřel, že žaloba na určení vlastnictví k předmětným nemovitým věcem proto nemůže být úspěšná - tento závěr ostatně krajský soud sám učinil, i když nesprávně vyhodnotil absenci naléhavého právního zájmu. Rozsudek krajského soudu je ve svém výsledku správný, byť z odlišného než uváděného důvodu, Nejvyšší soud tudíž dovolání v této části zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé nejprve namítají nezákonnost exekučního řízení s tím, že v situaci, kdy bylo zahájeno insolvenční řízení vůči prvnímu stěžovateli, nemohl třetí vedlejší účastník bez toho, že by bylo insolvenčním soudem vydáno předběžné opatření podle §82 insolvenčního zákona, dražbu platně provést. Z tohoto důvodu mají za to, že exekutorem udělený příklep byl udělen neplatně, v rozporu s právními předpisy, a nemohl vyvolat následek - přechod vlastnického práva na osobu vydražitele, prvního vedlejšího účastníka. K tomu dodávají, že se právní následky usnesení soudního exekutora pokusili zvrátit podáním odvolání, ta však byla usnesením krajského soudu ze dne 20. 12. 2013 č. j. 35 Co 688/2013-152 odmítnuta s poukazem na nedostatek jejich aktivní legitimace, neboť ani jeden z nich se dražby neúčastnil a nevznesl proti příklepu námitky. Krajský soud jim tak nezákonně odňal možnost přezkumu rozhodnutí soudního exekutora.
6. V další části ústavní stížnosti se stěžovatelé koncentrují na postup obecných soudů v řízení o určovací žalobě. Tvrdí, že závěr okresního soudu o tom, že postup exekutora byl zcela po právu, je chybný. Krajskému soudu stěžovatelé vytýkají, že - ač věděl, že exekuční dražba byla provedena nezákonně - nepostupoval podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Stěžovatelé totiž mají za to, že v jejich případě jde o rozpor zákona s ústavním pořádkem, neboť byli zbaveni svého vlastnického práva nezákonným postupem soudního exekutora. Údajně byli po vynesení rozsudku poučeni, že kdyby podali po ukončení exekučního řízení žalobu pro zmatečnost, mohla být taková žaloba úspěšná.
7. Vůči rozsudku Nejvyššího soudu stěžovatelé žádné konkrétní námitky neformulovali.
8. Stěžovatelé uzavírají, že jim byla odepřena ochrana jejich vlastnického práva, že byli zbaveni svého vlastnického práva nezákonným postupem soudního exekutora, který provedl dražbu po zahájení insolvenčního řízení, aniž by si zajistil předběžné opatření pro provedení dražby podle §82 insolvenčního zákona. Byla jim odepřena soudní ochrana v rámci opravného prostředku, která neměla oporu v exekučním řádu ani občanském soudním řádu. Byla jim odepřena rovněž ochrana vlastnictví v jimi zahájeném sporu o určení vlastnictví, neboť stěžovatelé jsou přesvědčeni, že nezákonný postup, kterým jim bylo vlastnické právo odňato, nemůže vyvolat právní následky a je povinností soudu vlastnické právo jakožto právo ústavně zaručené chránit, neboť ochrana vlastnictví před nezákonným postupem v exekučním řízení je nadřazena exekučnímu řízení i občanskému soudnímu řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí. Žádné z takových pochybení Ústavní soud ve věci stěžovatelů neshledal.
11. Základ argumentace stěžovatelů tvoří námitka vůči postupu soudů při projednávání jejich určovací žaloby, resp. dvou návrhů na určení (určení jejich vlastnického práva a určení neplatnosti příklepu soudního exekutora). Jak je patrno z narativní části, nevzali stěžovatelé v úvahu předpoklady úspěšnosti určovací žaloby podle §80 občanského soudního řádu. Jde-li o existenci naléhavého právního zájmu, tak Nejvyšší soud zcela jednoznačně a koncentrovaně vyjádřil, že takový právní zájem není dán v situaci, kdy se žalobce domáhá určení neplatnosti (procesního) rozhodnutí soudu či soudního exekutora (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu na str. 4). Jde-li o určení vlastnického práva stěžovatelů k nemovitým věcem, které vydražil první vedlejší účastník, pak přes nesprávný závěr krajského soudu, měli stěžovatelé na takovém určení naléhavý právní zájem, avšak nevzali na vědomí, že úspěch takové žaloby závisí na důkazu o neexistenci podmínek pro - v jejich případě - přechod vlastnického práva na základě exekuční držby, tj. nabytí usnesení o příklepu právní moci a zaplacení nejvyššího podání vydražitelem, přitom stěžovatelé tyto skutečnosti nijak nezpochybnili. Nejvyšší soud tak logicky uzavřel, že jejich žaloba nemohla být úspěšná (rozsudek Nejvyššího soudu na str. 3 i.f. a na str. 4 první řádek).
12. Stěžovatelé veškeré svoje námitky odvíjejí od postupu soudního exekutora údajně rozporného s §109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona. K tomu jim Nejvyšší soud přiléhavě objasnil, že takové námitky jsou relevantní toliko v rámci přezkumu rozhodnutí o příklepu v exekučním řízení, ať již cestou řádného či mimořádného opravného prostředku, v řízení o určení vlastnického práva k vydražené nemovité věci případnou nezákonnost postupu soudního exekutora nelze zohledňovat (rozsudek Nejvyššího soudu na str. 3 poslední odstavec). Nad tento závěr ještě Ústavní soud dodává, že okresní soud v postupu soudního exekutora neshledal pochybení (rozsudek okresního soudu na str. 5) a připomenul, že krajský soud o odvolání stěžovatelů proti usnesení o příklepu odmítl v době, kdy již bylo pravomocné odmítnutí druhého insolvenčního návrhu podaného prvním stěžovatelem.
13. Výtkou stěžovatelů učiněnou vůči krajskému soudu, že měl postupovat podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, se Ústavní soud nezabýval, neboť byla neúplná a nekonkrétní. Jako obiter dictum Ústavní soud dodává, že stěžovatelům nebránila žádná překážka ve spojení jejich ústavní stížnosti s návrhem na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle §64 odst. 1 písm. e) ve spojení s §74 zákona o Ústavním soudu.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k zásahu do základních práv stěžovatelů, odmítl jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu