ECLI:CZ:US:2010:3.US.1745.10.1
sp. zn. III. ÚS 1745/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti J. Z., zastoupeného JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem Pardubice, Dražkovice 181, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 11. 5. 2010 sp. zn. 13 To 244/2010 a proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. 3 T 136/2004, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zrušil v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů vydaná v jeho trestněprávní věci.
Napadeným usnesením Okresního soudu v Pardubicích, potvrzeným rubrikovaným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, byla stěžovateli uložena povinnost vykonat trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, který mu byl uložen rozsudkem okresního soudu ze dne 12. 1. 2005, v němž byl trest odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu, jež - po prodloužení - čítala celkem čtyři roky a šest měsíců.
Jediným důvodem přeměny podmíněného trestu v trest nepodmíněný byla dle stěžovatele skutečnost, že se ve zkušební době dopustil čtyř přestupků na úseku dopravy. Obecné soudy se tím podle jeho názoru nezabývaly jeho skutečným chováním a své rozhodnutí opřely toliko o existenci "víceméně bagatelních" přestupků, tj. o jednání, jež bylo sankcionováno normami správního práva, nikoliv práva trestního. Stěžovatel proto považuje rozhodnutí obecných soudů za nepřiměřeně tvrdá a odporující ustanovení §12 tr. zákoníku (zásadě subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio); domnívá se nadto, že za předmětné čtyři přestupky byl již jednou dostatečně potrestán a nyní se tak děje podruhé, přeměnou dříve uloženého podmíněného testu odnětí svobody. Konečně stěžovatel vyjadřuje pochybnosti, zda vykonáním nepodmíněného trestu odnětí svobody může být v daném kontextu (jestliže jinak vede řádný život) vůbec naplněn trestněprávními normami sledovaný účel trestu.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud oproti tomu není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Úkolem Ústavního soudu je proto omezit se na zjištění, zda obecné soudy v projednávané věci řádně odůvodnily jimi vydaná rozhodnutí, zda jsou tato odůvodnění racionální a srozumitelná a zda nepředstavují excesivní odklon od zákonných zásad či vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
Jinými slovy, ústavněprávní přezkum napadených rozhodnutí se nemůže projevit jinak než poměřením, zda obecnými soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Nic z řečeného přitom posuzované ústavní stížnosti nesvědčí.
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je otázka, zda obecné soudy nevybočily - excesivním způsobem - z interpretace neurčitého právního pojmu "řádný život" ve smyslu ustanovení §83 [resp. §41 písm. o)] tr. zákoníku, pakliže nedostatek splnění podmínky "řádného života" dovodily - dle stěžovatele - toliko z existence čtyř méně závažných dopravních přestupků.
Stěžovatel zjevně přehlíží, že v kontextu předmětného podmíněného odsouzení byla zkušební doba již prodlužována, pro odsouzení za jiný trestný čin (poškozování cizí věci dle §257 odst. 1 tr. zákona), čímž důvod přeměny v nepodmíněný trest odnětí svobody nepramení jen ze spáchání čtyř dopravních přestupků. Ostatně v souladu s ustálenou judikaturou (viz např. rozhodnutí uveřejněná pod R 59/1973 a R 19/1976) platí, že nelze "řádný život" ztotožňovat jen s netrestaností ve smyslu trestněprávním, ale že vedení "řádného života" může vyloučit i (opakované) páchání přestupků (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 470, 918), a tento závěr není důvod zpochybnit ani z hledisek ústavněprávních.
K tomu lze již jen doplnit, že jedním ze znaků "řádného života" je dodržování právních norem, a to nikoliv toliko norem práva trestního; připomenout lze i normy "přestupkové", jež "se nacházejí na pomyslném pomezí mezi právem správním a trestním" (srov. Hendrych, Dušan a kol.: Správní právo, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 455; Důvodová zpráva k zákonu č. 200/1990 Sb., o přestupcích). Společenský význam páchaných přestupků sice nedosahuje sám o sobě hranice společenské škodlivosti ve smyslu trestněprávním, může však nade vší pochybnost - zvláště při častějším výskytu a v souvislosti s činností, pro kterou byl stěžovatel již odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody - ovlivnit relevantně úsudek, zda podmíněně odsouzeným byl veden řádný život (ve smyslu ustanovení §83 tr. zákoníku) či nikoli.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
To je vyznané potud, že - jak se podává z řečeného - je tomu tak i v projednávané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Odmítnut musel být taktéž návrh na odklad vykonatelnosti napadených usnesení, neboť
ve vztahu k (věcně neprojednatelné) ústavní stížnosti má tento návrh akcesorický charakter, pročež sdílí její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu