ECLI:CZ:US:2013:3.US.1750.13.1
sp. zn. III. ÚS 1750/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S.A., se sídlem L-111 5 Luxembourg, Boulevard Konrad Adenauer 2, Lucemburské velkovévodství, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem Koliště 55, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 22. února 2013 č. j. 35 Co 603/2012-151, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 31. 5. 2013, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel napadl shora označené usnesení co do jeho výroku I a III, přičemž se domáhal, aby Ústavní soud toto usnesení (jako celek) zrušil, a to s tvrzením, že v řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem - pobočkou v Liberci (dále jen "krajský soud") byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody, zejména pak měl být porušen čl. 11 odst. 3, čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 25. 9. 2012 č. j. 7 C 222/2009-143 bylo k žalobě Stanislavy Stehlíkové podané proti stěžovateli rozhodnuto o vyloučení konkrétních nemovitostí z výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, který byl proti povinnému Jiřímu Stehlíkovi nařízen exekučním příkazem sp. zn. 59 Ex 959/08 soudního exekutora JUDr. Roberta Pazáka (výrok I), a dále jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. K odvolání žalobkyně krajský soud napadeným usnesením rozsudek okresního soudu ve výroku II změnil tak, že stěžovatel je povinen nahradit žalobkyni náklady předchozích řízení ve výši 91 500 Kč (výrok I), a dále rozhodl, že tento rozsudek ve výroku I zůstává nezměněn (výrok II) a že stěžovatel je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 800 Kč (výrok III).
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že napadené usnesení vykazuje známky excesu z kontextu právní úpravy občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), jenž vznikl jeho nezákonnou a nelogickou interpretací a jehož důsledkem je, že musí nést následky svého v podstatě nedobrovolného rozhodování při uplatňování práva, a to následky, které nelze předjímat. Uvádí, že v průběhu soudního řízení zastával právní názor, že i když jsou předmětné nemovitosti podle zápisu v katastru nemovitostí ve výlučném vlastnictví žalobkyně, lze je s ohledem na ustanovení §262a o. s. ř. postihnout v exekuci na majetek jejího manžela, neboť závazek, který je v exekuci vymáhán, vznikl za trvání manželství. Soud prvního stupně i soud odvolací tomuto názoru přisvědčily a teprve k dovolání žalobkyně Nejvyšší soud vyslovil, že nemovitosti nejsou postižitelné v dané exekuci, nikoliv však z toho důvodu, že jsou ve výlučném vlastnictví žalobkyně, ale proto, že závazek sice vznikl za trvání manželství, toto manželství však bylo rozvedeno, přičemž společné jmění manželů (potažmo bezpodílové spoluvlastnictví manželů) zaniklo a bylo vypořádáno. Následně soud prvního stupně žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, a to s odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, mj. nález sp. zn. III. ÚS 292/07. Odvolací soud však rozhodnutí soudu o nákladech řízení změnil.
5. Dle názoru stěžovatele odvolací soud nerespektoval právní názor vyjádřený v uvedeném nálezu, jeho intepretace ustanovení §150 o. s. ř. má být excesivní nejen vzhledem ke konkrétním podmínkám daného řízení, ale i ze zákonného (logického) výkladu právní normy jako takového. S poukazem na závěry vyslovené v citovaném nálezu stěžovatel upozorňuje, že k postižení majetku žalobkyně došlo činností soudního exekutora, a nikoliv jeho jednáním. Žalobkyně jej přitom jako oprávněného neinformovala o tom, že k nemovitostem uplatňuje svůj nárok a že dle jejího názoru nejsou nemovitosti v exekuci postižitelné. Navíc se v jeho případě nejednalo o zjevně neúspěšnou obranu, neboť soud prvního stupně jeho právnímu názoru přisvědčil a žalobu zamítl. V této souvislosti tvrdí, že každý má ústavně zaručeno právo hájit svá práva před soudem, aniž by byl za to sankcionován, jak se stalo v nyní souzené věci, kde jeho obrana proti žalobě byla založena na právním posouzení věci. Nesouhlasí s postupem krajského soudu, jenž aplikaci §150 o. s. ř. odmítl jen proto, že se bránil proti podané žalobě, zvláště pak za situace, že svou obranu nezaložil na nesmyslných tvrzeních či důkazech. Pokud byly tvrzeny a prokázány skutečnosti, které by i odvolací soud za jiné situace považoval za okolnosti zvláštního zřetele hodné, měl rozhodnout podle citovaného ustanovení. Kromě toho stěžovatel zmiňuje, že jakmile zjistil právní názor Nejvyššího soudu, choval se ekonomicky a náklady řízení nenavyšoval, takže svým jednáním vznik nákladů řízení nezavinil. Dále stěžovatel tvrdí, že nemůže obstát závěr odvolacího soudu, že by věřitel (oprávněný) měl být v "nadpráví" ve vztahu k třetím osobám, pokud jde o postižení jejich majetku v exekuci proti dlužníkům, neboť nerozhoduje o způsobech provedení exekuce. Mají-li třetí osoby za to, že jejich majetek byl v exekuci postižen neoprávněné, mohou, resp. mají se obrátit na oprávněného s požadavkem na vyloučení věcí z exekuce, a teprve v případě, že jim nebude vyhověno, mohou uplatnit svůj nárok soudní cestou, načež při rozhodování o nákladech řízení je možné zohlednit postoj oprávněného před soudním řízením a důvodnost tohoto jeho postoje. V případě excindační žaloby žalovaný o nároku třetí osoby a důvodech tohoto nároku neví (vědět nemůže), není-li o tom uvědomen.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve které bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti krajskému soudu (ve své podstatě) vytýká, že v souzené věci neshledal "důvody zvláštního zřetele hodné" pro to, aby soud (úspěšné) žalobkyni výjimečně nepřiznal náhradu nákladů řízení (§150 o. s. ř.), přičemž se dovolává právních závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. III. ÚS 92/07 (N 133/53 SbNU 669), v jejich světle se má daný postup jevit jako excesivní, a tudíž i protiústavní. Ústavní soud v duchu své ustálené judikatury připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Mezi takovéto vady v oblasti intepretace a aplikace podústavního práva lze zařadit svévoli v podobně zjevného (neodůvodněného) vybočení z běžných interpretačních standardů či opomenutí ústavně konformní interpretační varianty [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)], přičemž takovouto námitku, opírající se o právní závěry Ústavního soudu vyslovené v již citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 292/07, lze vyvodit z obsahu ústavní stížnosti. Z odůvodnění napadeného usnesení však plyne, že krajský soud právní názor Ústavního soudu ve svém rozhodování zohlednil, resp. z něho vycházel, přičemž vysvětlil, proč v souzené věci podmínky aplikace §150 o. s. ř. nejsou splněny. Ústavní soud přitom nemá, co by závěrům krajského soudu mohl z hlediska ústavnosti vytknout.
10. Stěžejní myšlenkou, na níž je posledně uvedený nález postaven, je, že mezi "důvody zvláštního zřetele hodné" nutno zařadit i to, že řízení o vylučovací žalobě je řízením specifickým, a to z toho důvodu, že je vyvoláno postupem vykonavatele (soudního exekutora), na který nemusí mít oprávněný žádný vliv, a tedy ani nikterak nemusí zavinit (zapříčinit) vznik nákladů v řízení o vylučovací žalobě třetí osoby; na obecných soudech pak je, aby posoudily, zda zmíněné "zavinění" leží (především) na straně vykonavatele (soudního exekutora) nebo oprávněného. V nyní posuzované věci stěžovatel coby oprávněný tuto skutečnost odmítá, přičemž argumentuje jednak tím, že žalobkyně soudního exekutora před podáním žaloby nekontaktovala za tím účelem, aby přikázal soudnímu vykonavateli věc ze soupisu vyloučit, a jednak že jeho obrana proti žalobě nebyla alespoň zpočátku neúspěšná, resp. že nebyla "nesmyslná".
11. Krajský soud se však s prvně uvedeným argumentem dostatečně vypořádal. Poukázal v podstatě na to, že by tato skutečnost měla význam, pokud by vznikly náklady pouze v souvislosti s uplatněním nároku u soudu prvního stupně, stěžovatel však i poté, co se s žalobou seznámil, stěžovatelčino právo neuznal, v důsledku čehož tato musela v řízení pokračovat, a tudíž vznik nákladů je třeba přičítat především jemu, a nikoliv soudnímu exekutorovi. Ústavnímu soudu přitom není zřejmé, co by na daném závěru mělo být nelogického či excesivního, jestliže ze stěžovatelova postoje v daném řízení zřetelně plyne, že i kdyby jej žalobkyně kontaktovala, žádný význam by to nemělo (a ostatně ani stěžovatel nic takového v ústavní stížnosti netvrdí).
12. Stěžovatel ve prospěch svého postupu argumentuje tím, že jeho právní názor nebyl zcela nesprávný, když mu soud prvního i druhého stupně nejprve přisvědčily. Tímto argumentem se ovšem krajský soud zabýval, načež dospěl k závěru, že nejde o relevantní okolnost. Je přitom primárně na obecných soudech, aby samy vymezily, jaké skutečnosti (ne)lze považovat za "důvody zvláštního zřetele hodné", přičemž úlohou Ústavního soudu je přezkoumat, zda si přitom nepočínají svévolně (viz výše). V daném ohledu však stěžovatel v ústavní stížnosti nic netvrdí, pouze s názorem krajského soudu vyslovuje svůj nesouhlas, a po Ústavním soudu tak požaduje, aby věc posoudil pro něj jinak, resp. "lépe" než krajský soud. Ústavnímu soudu přitom není prima facie známo, že by se daný závěr nějak vymykal z ustálené soudní judikatury, navíc si lze obtížně představit, že by obecné soudy při rozhodování o nákladech řízení zkoumaly "míru nesprávnosti" právního názoru toho kterého účastníka soudního řízení.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu